Cestu ke světové slávě Janáčkovi otevřela jeho třetí opera Její pastorkyňa, přelomové dílo na text realistické divadelní hry. „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu. Ale pravda ať si vezme klidně krásu s sebou.“ Tak charakterizoval svou novou tvůrčí cestu, nastoupenou v Její pastorkyni a pokračující až k vrcholným operním dílům z dvacátých let 20. století. Dnes je Leoš Janáček ve světě nejhranějším českým operním skladatelem.
Mládí a studia
Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v Hukvaldech do početné rodiny hukvaldského učitele Jiřího Janáčka. Ve škole byl žákem spíše průměrným, ale projevoval nevšední hudební nadání. Zhoršující se otcův zdravotní stav a nedostatek peněz vedl rodinu k rozhodnutí zajistit synovi vzdělání ve fundaci pro hudebně nadané chlapce z chudých rodin při augustiniánském klášteře na Starém Brně.
Jedenáctiletý Leoš odjel do Brna v srpnu roku 1865 a jeho dětství tak náhle skončilo. Chlapcům ze starobrněnské fundace, kterým se říkalo modráčci (podle barvy uniformy), bylo umožněno důkladné hudební vzdělání spojené s účinkováním při mších v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, v klášterních hudebních produkcích, ale i na koncertech a v divadelních představeních v Brně.
Leoš Janáček v roce 1874
Augustiniánský klášter dal Janáčkovi nejenom dobrý hudební základ, ale umožnil mu i důkladné všeobecné vzdělání. V letech 1866–1869 navštěvoval německou reálku na Starém Brně a poté v letech 1869–1872 C. k. slovanský ústav ku vzdělání učitelů. Cesta učitele, jak si ji pro synka přál Janáčkův otec, byla nastoupena. Ale v roce jeho ukončení studia odešel ředitel starobrněnského kůru Pavel Křížkovský do Olomouce a Janáček dostal nabídku, aby jej v době nepřítomnosti zastupoval. V té době začal také komponovat a rozhodl se prohloubit si své hudební vzdělání na pražské varhanické škole. Předurčené kantorské dráze se pozvolna vzdaloval.
Po návratu do Brna vyučoval na učitelském ústavu, intenzivně se věnoval organizaci brněnského koncertního života, komponoval, dirigoval, vystupoval jako klavírista a vedl sbor Filharmonického spolku Beseda brněnská (1876–1888). Za Janáčkovy éry se z Besedy brněnské stalo významné těleso, se kterým mohl jako dirigent uvést například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovu kantátu Stabat Mater.
Rodinný život a nesnadné tvůrčí počátky
Koncem sedmdesátých let docházel Janáček vyučovat hru na klavír dceru svého představeného Emiliana Schulze, ředitele učitelského ústavu. Brzy se mezi pětadvacetiletým Janáčkem a mladinkou Zdenkou začal vyvíjet citový vztah. V roce 1879 ještě Janáček odešel z Brna na lipskou a posléze vídeňskou konzervatoř, na svou Zdenči však nezapomněl. Z početných skladeb zkomponovaných v Lipsku jí připsal Zdenčiny variace pro klavír, které tehdy považoval za své nejlepší dílo. Často jí také psal, dokonce několik dopisů denně.
Nedlouho po návratu do Brna se tehdy sedmadvacetiletý Janáček s šestnáctiletou Zdenkou oženil, ale krásná budoucnost, jak si ji vysnil, jejich manželství nečekala. Krátce po svatbě se dostavila první vážná krize, kterou nezažehnalo ani narození dcery Olgy. Táhla se ještě řadu měsíců. Vztah se nakonec podařilo urovnat, ale manželství už nikdy úplně šťastné nebylo. Tou dobou byl Janáček nesmírně pracovně vytížen. Ke všem dřívějším pracovním povinnostem přibylo postavení ředitele a současně i učitele varhanické školy, kterou založil v roce 1881.
V letech 1887–1888 Janáček napsal svou první operu Šárka na text Julia Zeyera, ale autor mu odmítl udělit souhlas s užitím libreta. Nedokončenou operu tak Janáček musel odložit a vrátil se k ní až v roce 1919. I když to byl první operní pokus, i po třiceti letech si ho skladatel považoval. Po tomto neúspěchu a dramatickém ukončení spolupráce s Besedou brněnskou se v roce 1888 s intenzitou sobě vlastní vrhl na studium lidové hudby. Napsal svou druhou operu Počátek románu, která byla v roce 1894 uvedena pod skladatelovou taktovkou v brněnském Národním divadle, ale na dílko zvláště po textové stránce naivní až prostoduché později vzpomínal jako na „prázdnou komedii.“
Přes své mnohé pracovní a tvůrčí aktivity byl Janáček velmi činný i ve veřejném životě. Stal se členem výboru Družstva českého Národního divadla v Brně, následně jej láska k ruské kultuře vedla k založení Ruského kroužku, později se stal i předsedou Klubu přátel umění. V té době postihla Janáčkovu rodinu tragédie. Roku 1890 nečekaně ve dvou letech zemřelo druhorozené dítě, syn Vladimír. Manželé Janáčkovi se stále více odcizovali.
Hledání nového kompozičního přístupu
V roce 1894 se Janáček rozhodl napsat – jako jeden z prvních skladatelů vůbec – operu na prozaický text. Zvolil realistickou divadelní hru Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Práce trvala bezmála deset let a Janáček přitom uplatnil zcela nový skladatelský přístup, který jej z provinčního autora vynesl svou výjimečností a novátorstvím mezi přední světové skladatele. Souvisel především s jeho intenzivním zájmem o lidskou řeč, v níž se projevuje psychický stav jedince i momentální nálada.
Janáček byl přesvědčen, že lidskou řeč lze objektivně zaznamenat pomocí notového zápisu. Nápěvky mluvy, tedy úryvky lidské řeči včetně notového záznamu, začal Janáček zapisovat od roku 1897 a věnoval se jim až do konce života. Za více než třicet let si zapsal několik tisíc záznamů – na ulici, na trhu, ve vlaku, v parku, při společenských událostech. Nezůstal však jen u nápěvků lidské řeči, v jeho záznamech nacházíme i nápěvky štěkotu psa, pískání komára či vrzání parket.
Operu Její pastorkyňa Janáček dokončil v únoru 1903, ve chvílích pro něj nejsmutnějších. Dlouze a bolestně na tyfus zemřela ve věku jednadvaceti let milovaná dcera Olga. Janáček poté nabídl Její pastorkyni pražskému Národnímu divadlu, ale netrvalo dlouho a opera se mu vrátila zpět spolu se stručným sdělením vedení divadla, že dílo nemůže být přijato k provozování. Pro Janáčka to byla další rána. Její pastorkyně se ujalo brněnské Národní divadlo, ale i když se premiéra 21. 1. 1904 vydařila, úspěch byl zcela regionální.
Archiv Leoše Janáčka, Moravské zemské muzeum (JA MZM inv. č. 1422)
Roky čekání na uznání
V roce premiéry Její pastorkyně, ve svých 50 letech, požádal Janáček o předčasné penzionování na učitelském ústavu, aby se mohl cele věnovat své varhanické škole a komponování. Tato doba představuje také počátek jeho pravidelných návštěv luhačovických lázní, kde se seznámil s půvabnou Kamilou Urválkovou. Její životní příběh ho inspiroval k napsání opery Osud.
Opera z prostředí Luhačovic byla zadána k nastudování pražskému Vinohradskému divadlu, ale k provedení nedošlo. Důvodem byla velká náročnost pro orchestr i pěvce, kteří dokonce sepsali petici, že si nechtějí rolemi v Osudu zničit hlasivky, a na vině jistě bylo i poněkud problematické libreto. Jako jediná z Janáčkových oper nakonec zůstala za života autora neprovedena. Také dokončení opery Výlet pana Broučka do měsíce nebralo ani po několika letech konce. V roce 1914 Janáček oslavil své šedesáté narozeniny v ústraní jako nepochopený provinční skladatel. To se však mělo brzy změnit.
Sen se stává skutečností
Díky diplomatickému úsilí předsedy brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františka Veselého a jeho manželky, spisovatelky a pěvkyně Marie Calmy, se podařilo přesvědčit vedení pražského Národního divadla, aby konečně přikročilo k nastudování Její pastorkyně. S podmínkou instrumentačních úprav dirigenta Karla Kovařovice Janáček souhlasil, ačkoliv představovaly značný zásah do díla.
A tak se v květnu 1916 konala slavná pražská premiéra. Do té doby téměř neznámý a podceňovaný Janáček se ve svých šedesáti dvou letech prosadil jako skladatel s originálním přístupem k hudebnímu dramatu. Z té doby se datuje nejenom bouřlivý vztah Leoše Janáčka k představitelce pražské Kostelničky Gabriele Horvátové, ale také počátek přátelství s Maxem Brodem, který „v pravý čas přišel jako s nebes posel“.
Brod upozornil na Její pastorkyni ředitelství vídeňského nakladatelství Universal Edition a libreto přeložil do němčiny. O operu projevila zájem vídeňská Dvorní opera, která ji provedla v únoru 1918. To byl počátek Janáčkovy světové proslulosti. Připomeňme, že v Metropolitní opeře v New Yorku byla Její pastorkyňa provedena již v roce 1924.
Po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil Janáček rapsodii Taras Bulba a operu Výlety pana Broučka, která měla jako jediná z jeho oper světovou premiéru v pražském Národním divadle.
Vznik republiky v roce 1918 přivítal Janáček pln síly a plánů do budoucna.
Gabriela Horvátová, představitelka první pražské Kostelničky (soukromý archiv)
Velké stáří
Neobyčejná dynamika tvorby a energie, kterou skladatel oplýval v posledních deseti letech života, je hádankou, na kterou sám Janáček odpovídá v jednom ze svých dopisů přítelkyni Kamile Stösslové. Janáček se s tehdy pětadvacetiletou Kamilou seznámil v roce 1917 a jejich přátelství trvalo až do skladatelovy smrti. Pro Janáčka představovala inspirační zdroj, vysněný ideál ženy a nijak nevadilo, že skutečnost byla poněkud odlišná.
Janáčkovo „velké stáří“ představuje bezpochyby skladatelovu nejproduktivnější část života. V roce 1920 napsal symfonickou báseň Balada blanická, o rok později dokončil operu Káťa Kabanová a začal pracovat na další opeře Příhody lišky Bystroušky. V roce 1923 smyčcový kvartet „Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty“ a komponoval operu podle Karla Čapka Věc Makropulos. Navštěvoval mezinárodní festivaly Společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), kde stál v jedné řadě s mladými avantgardisty, a podnikl turné po Anglii.
V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity, vůbec první v historii této instituce. O dva roky později byl spolu s Arnoldem Schönbergem a Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král Albert (pod dojmem obrovského úspěchu Její pastorkyně v Antverpách) udělil Rytířský řád krále Leopolda.
Capriccio z roku 1926 pro klavír levou rukou a komorní soubor věnovaný klavíristovi Otakaru Hollmannovi, který přišel za světové války o ruku, je první z řady skladeb, které někteří světoví skladatelé psali pro válečné invalidy. V témže roce zkomponoval Janáček své nejslavnější orchestrální dílo Sinfoniettu, kterou věnoval „svému městu Brnu“, a také neméně slavnou Glagolskou mši.
Náhlá smrt
Čím starší byl Janáček, tím progresivnější a mladistvější byla jeho hudba. Vycházela z člověka plného síly a energie. Když po brněnské premiéře Glagolské mše napsal Ludvík Kundera ve své kritice „Janáček stařec, člověk pevně věřící“, sdělil mu skladatel krátce a jasně: „Žáden stařec, žáden věřící! Mladíčku!“
V posledním roce života pracoval na opeře Z mrtvého domu podle Dostojevského románu, který sám překládal z ruštiny a upravoval do podoby libreta. Komponoval také smyčcový kvartet „Listy důvěrné“, který byl jakýmsi intimním hudebním deníkem věnovaným Kamile Stösslové.
Koncem července 1928 odjel do rodných Hukvald, kam za ním přijela i Kamila se synem Otou. Vzal si s sebou opis partitury Z mrtvého domu, aby provedl opravy a doplňky. Práci však již nestačil dokončit. Se silným nachlazením byl převezen do sanatoria dr. Kleina v Moravské Ostravě, kde byl rentgenovým nálezem potvrzen zápal plic.
Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne v Ostravě a o tři dny později byl jeden z nejpozoruhodnějších skladatelů dvacátého století pochován na brněnském Ústředním hřbitově. Zemřel právě v době, kdy v Brně na nově zbudovaném výstavišti vrcholila československá Výstava soudobé kultury, a město zažívalo slávu, na jejímž vzestupu se Janáček zásadně podílel.
Thank you so much for this short but very informative biography of my joint favourite Czech composer ( the other being Martinu. I visit Prague 3 times a year and never miss a Janacek opera performance. I would love to see Broucek.