Brod, rejdiště, hrob. Náměstí Jana Palacha v proměnách staletí

Pražští milovníci klasické hudby mají dvojnásobné štěstí. Nejenže žijí ve městě, kde se muzika po staletí interpretuje na nejvyšší světové úrovni. Navíc, kdykoliv vyjdou z Rudolfina, dojem z doposlouchaného pomáhá dotvořit nádherný pohled na siluetu Hradu, dramaticky stoupající z hladiny nevzrušeně plynoucí Vltavy. Věděli jste, že tento pohled si Pražané codenně vychutnávali dávno před tím, než se hudba vůbec začala v koncertních sálech provozovat?

Náměstí Jana Palacha patří k uměleckým, intelektuálním a společenským epicentrům Prahy. Vymezují ho tři důležité budovy: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Rudolfinum, kde sídlí první český orchestr a galerie moderního umění; čtvrtá strana náměstí je otevřená a skýtá nádherný výhled na panorama Pražského hradu.

O významné místo však šlo již dávno před tím, než zde tyto budovy vyrostly. Historik Richard Biegel v knize Rudolfinum: Chrám umění na základě orientace staroměstských ulic dokládá, že prostor dnešního Palachova náměstí byl uzlovým bodem celé raně středověké Prahy. Právě zde se totiž nacházel brod, jímž bylo možno překonat řeku a dostat se ze Starého Města k Hradu a osídlení pod ním. [1]

Tato role vzala za své stavbou Juditina a následně Karlova mostu ve dvanáctém, respektive čtrnáctém století. Z hlavní pražské křižovatky se na staletí stala periferie. „Z nepravidelného přírodního břehu se zdvihala nízká zástavba domů, ohrad a dalších stavení souvisejících se skladováním dřeva, s výrobou sanytru a dalšími hospodářskými účely,“ popsal Biegel prostranství, k němuž navíc přiléhal hřbitov obsluhující židovské ghetto.

Jakou funkci místo mělo v životě našich prapředků ostatně dokládá názvosloví. Říkalo se mu Rejdiště, stávala zde totiž jízdárna s volným prostranstvím, které sloužilo jako cvičiště pro jízdu na koních. A ještě před tím si Pražané dávali schůzky zkrátka – Na břehu. [2] To ostatně v mapách Prahy stále zpřítomňují ulice Na rejdišti a Břehová, jež oddělují Rudolfinum, Pražskou konzervatoř a právnickou fakultu.

Zpět do středu dění se Rejdiště dostalo až díky přeměně v druhé půlce devatenáctého a v první polovině dvacátého století. Za hlavní momenty, které dnešní „Palacháč“ opět učinily jedním z hlavních pražských náměstí, lze považovat stavbu železné lávky a následně mostu, veřejných budov v čele s Rudolfinem a pochopitelně také pražskou asanaci obecně. Vtip však spočívá v tom, že bývalá brodní křižovatka byla na svou centrální a výstavní úlohu připravena – tato její role byla zapsaná hluboko v urbanistickém genomu města.

„Padl v posledních vteřinách války“

Proměny podob, ale také názvů náměstí pěkně ilustrují běh moderních československých dějin. Za první světové války neslo jméno císařovny Zity, manželky posledního rakouského císaře Karla I. Po vzniku samostatného státu se přejmenovalo po zakladateli národní hudební tradice Bedřichu Smetanovi. Rudolfinum tehdy, jak známo, sloužilo jako poslanecká sněmovna Národního shromáždění.

Po německé okupaci musel autor zakázané Mé vlasti ustoupit pro režim konformnímu Wolfgangu Amadeovi. Právě Mozartplatz se stal svědkem prvního velkého pietního aktu na břehu Vltavy. Nacistický režim zde uspořádal tryznu za oběti spojeneckého leteckého úderu na Prahu, k němuž došlo v únoru roku 1945.

více po kliknutí...

Smuteční tryzna za oběti spojeneckého leteckého útoku na Prahu ze 14. února 1945, která se konala 18. února před Rudolfinem na Mozartově náměstí. | © ČTK

více po kliknutí...

Smuteční tryzna za oběti spojeneckého leteckého útoku na Prahu ze 14. února 1945, která se konala 18. února před Rudolfinem na Mozartově náměstí. | © ČTK

více fotografií (2)

Totožnou scénu náměstí znovu zažilo již o čtvrt roku později. V květnu zde byli pohřbíváni vojáci Rudé armády, kteří padli v bojích na samém sklonku druhé světové války. Známý je například příběh plukovníka Georgije Ivanoviče Sacharova, který nesmyslně zahynul v chaosu posledních válečných dnů spolu s dalšími sto padesáti lidmi.

K tragédii došlo v městečku Hrotovice kousek od Třebíče v době, kdy územím ustupovaly zbylé německé jednotky. „Rusové měli několik vojáků, kteří signalizovali, kde už je osvobozené území, aby nedošlo k bombardování vlastních řad. Právě jeden z těchto vojínů padl a nebyl nahrazen dalším. V Hrotovicích hlásil místní rozhlas, aby lidé šli na náměstí přivítat osvoboditele. Ruští letci si bez signalizace mysleli, že jde o nepřítele, a shodili na Hrotovice tři bomby,“ vysvětluje příčinu události web Paměti národa. [3]

Nejvýše postaveným rudoarmějcem, který v Hrotovicích zemřel, byl velitel 208. dvinské samochodné dělostřelecké brigády Sacharov. Po smrti jej naložili na tank a odvezli před Rudolfinum, kde byl 10. května pohřben. Pietní akt tehdy zachytil fotograf Tibor Honty a nazval jej „Padl v posledních vteřinách války“.

Jde o jeden z ikonických snímků konce války v Československu, jehož se samozřejmě nemohla nechopit komunistická propaganda. Ostatně, v 50. letech bylo na počest padlých „osvoboditelů“ prostranství před Rudolfinem znovu přejmenováno a chudák Smetana musel z cedulí pryč podruhé: Náměstí Krasnoarmějců.

Rudoarmějci dnes před Rudolfinem zakopáni nejsou. Již na přelomu jara a léta roku 1945 byli první z nich přesunuti na vhodnější místa posledního odpočinku, mezi nimi i plukovník Sacharov. Jeho přítelkyně docílila převozu ostatků na Bajkův hřbitov v Kyjevě, kde si Sacharov přál být pohřben. [4]

Palach

Na pietu Rudolfinum shlíželo ještě jednou. V lednu roku 1969 se však se svým hrdinou neloučili ani nacisté, ani Sověti. Statisíce Čechoslováků zde vzdaly hold studentu Janu Palachovi, který se upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a následné společenské letargii.

Den po Palachově smrti prošel Prahou mlčenlivý průvod s černými prapory a státními vlajkami. Pamětníci obvykle poukazují na „tísnivé a nepřirozené ticho“, do něhož se tehdy město zahalilo. Lidé se srotili na Václavském náměstí, odkud vyrazili směrem k řece. Když dav dorazil k filozofické fakultě, studenti náměstí spontánně přejmenovali po zesnulém. Ručně vyrobený nápis střežila dobrovolná hlídka.

Palachova alma mater se stala cílem průvodu také o pět dní později po smutečním obřadu v Karolinu. Mohutné procesí čítající podle odhadů asi 200 tisíc hlav znovu došlo na náměstí u Rudolfina, které už zdobily typické pražské červené smaltové tabule s nápisem „Náměstí Jana Palacha“. Pochopitelně brzy zmizely.

Oficiálně se náměstí mohlo přejmenovat až o tři dekády později. Po sametové revoluci docházelo k spontánnímu přejmenovávání ulic s nejkřiklavěji prokomunistickými názvy. Takovým případem je právě náměstí Krasnoarmějců, které se přes noc proměnilo na náměstí Jana Palacha. Pádem režimu nadšení občané vyrazili do ulic a původní název sami přeškrtali. Tentokrát však úřední moc akt lidu uznala a od té doby najdete v mapách Rudolfinum na Náměstí Jana Palacha. Že by ale šlo o po všech stránkách důstojné a reprezentativní místo, se bohužel říci nedá.

Náměstí bez náměstí

Aktuální stav prostranství je nevábný, jak ostatně již roky uznávají i postupně se střídající pražské samosprávy. Uprostřed stojí betonový výdech z podzemních garáží, kvůli němuž se náměstí využívá téměř výhradně po obvodu. Při deštivém počasí je nadlidským úkolem dojít od stanice metra či tramvaje krajem náměstí ke koncertní síni bez poskvrnění společenské obuvi. Nemluvě o frekventované silnici se semafory, které svou čekací dobou preferující automobilisty vystresovaly nejednoho opozdilce dobíhajícího na koncert.

Pražané již od svých volených zástupců slyšeli mnoho plánů na přestavbu náměstí. Všechny vycházejí z téhož návrhu. Již před dvěma dekádami vypsalo město soutěž, v níž zvítězili architekti Václav Králíček a Stanislav Makarov. Před pěti lety byl návrh přepracován tak, aby reflektoval aktuální urbanistické trendy. Od té doby si pražští radní předávají štafetu v jednání s vlastníkem podzemních garáží, žádají o stanoviska památkářů a promýšlejí, kudy a jak vést dopravu.

Datum zahájení prací se stále posouvá. Bývalá primátorka Adriana Krnáčová tvrdila, že se začne kopat v roce 2020, nestalo se. Současný náměstek pražského primátora Petr Hlaváček avizoval, že rekonstrukce propukne na sklonku roku 2022, ale ani tento termín nebude dodržen. Magistrát nyní hovoří o druhé polovině roku 2023.

„Aktuálně došlo k definitivní dohodě nad podobou náměstí a navazujících ulic, která je koordinována s navazujícími projekty, jako je rekonstrukce Mariánského náměstí. Na podobě panuje shoda z pohledu dopravních řešení, památkové péče a řešení zeleně,“ mohl magistrátní mluvčí Vít Hofman informovat alespoň o dílčím pokroku.

Realistické vizualizace Hofmanem zmiňované dohodnuté podoby náměstí zatím bohužel nejsou k dispozici. Čtenářům tak můžeme nabídnout pouze „předfinální“ verzi. Nutno ovšem podotknout, že mezi variantami, které Praha od roku 2016 veřejnosti ukázala, nemusí laik na první pohled spatřit zásadní rozdíly. Liší se především tím, zda uprostřed stojí, anebo nestojí stožár na vyvěšení vlajky.