Rafinovaná vražda v České filharmonii aneb „Představ si, že by uprostřed koncertu…“

Časté návštěvy Rudolfina inspirovaly Ivu Procházkovou k nápadu proniknout přes detektivní příběh do fungování orchestru, zákulisí Rudolfina a světa hudebníků, který je pochopitelně emotivní, v mnohém výjimečný, plný kolegiality, ale i konkurenčních vztahů na domácí i mezinárodní úrovni. V knize nenajdete žádné skutečné jméno filharmonika a ani smyšlená oběť se v České filharmonii (zatím) nevyskytuje. S Ivou Procházkovou jsme se potkaly v opuštěné dirigentské šatně, jen kousek od místa první fiktivní vraždy…

Přinesla jste s sebou čerstvý výtisk Doteků zabitých v překladu do polštiny. Jsou ještě další jazyky, v nichž kniha vyjde?
Chystá se německý překlad. Tradičně v němčině vydávám, žili jsme totiž jedenáct let v německém jazykovém prostředí, nejdřív v Rakousku, později v Německu. Některé knížky mi vyšly v obou jazykových verzích takřka současně.

Jaký je obecně váš vztah k hudbě?
Musela jsem si ho postupně najít. V dospívání jsem byla vedena zejména tatínkem (Jan Procházka – scénárista a spisovatel, pozn. red.) ke slovu, k textu, k literatuře. Otcovy scénáře režíroval Karel Kachyňa, který spolupracoval se skladatelem Janem Novákem. V jejich filmech jsem si nemohla hudby nevšimnout. Přes filmy jsem asi poprvé pochopila, jakou sílu hudba má. Pak přicházely další podněty – třeba West Side Story z tatínkova magnetofonu. Film se u nás v té době ještě nepromítal, viděla jsem ho o několik let později. Ale Bernsteinova hudba mě okamžitě okouzlila a nepřemýšlela jsem o tom, jestli je moderní, soudobá, scénická či jakou nálepku jí dát.

Kromě Bernsteina jsem z tatínkova magnetofonu poslouchala jazzové nahrávky. Ke klasické hudbě jsem si začala hledat cestu až později. Částečně to přišlo s manželem (Ivan Pokorný, režisér, herec a scénárista, pozn. red.), který měl daleko větší průpravu z domova. Jeho otec Jaroslav Pokorný napsal mimo jiné i několik libret k operám Jana Hanuše. Doma jsme si často společně pouštěli na vinylu Gershwinovu Rhapsody in Blue, ta skladba patřila k mým nejoblíbenějším. Možná právě proto, že to bylo něco mezi jazzem a klasikou. S jazzem jsem odhalila i svou slabost pro trubku. Vzpomínám si, že když jsem poslouchala Louise Armstronga, sladce mě při tom mrazilo. Jako puberťačku mě taky fascinoval trumpetista Jiří Jelínek a jeho chraplavý hlas.

Znamená to, že máte v oblibě obecně dechaře? Ve vaší knize jsou důležití…
Přesně tak, trubka, saxofon, klarinet, hoboj, to jsou – nevím proč – mé srdeční nástroje. Hudbu vůbec vnímám velmi emocionálně, nepotřebuji si ji nějak v první linii analyzovat. K tomu dojde třeba později. Když mě něco opravdu zaujme, tak o tom přemýšlím, hledám si informace nebo si na to téma popovídám s někým, kdo tomu víc rozumí. Ale moje první setkání se skladbou musí jít přes prožitek. Pokud člověk neprojde výchovou ke klasické hudbě v mládí, pak si k ní cestu najde, až když je starší, má něco odžito, zklidní se, není ve víru života a má čas si sednout. Já jsem si přibližně kolem padesátky začala všímat, že si občas spontánně pustím nějakou desku s klasikou a že mi to dopomáhá k vnitřní rovnováze.

Když jste žili v zahraničí, chodili jste tam na koncerty?
Ze začátku jsme žili, abychom přežili. Emigrovali jsme se dvěma dětmi, třetí se nám pak narodilo, a tak šlo o to se usadit, asimilovat, profesně etablovat, což se nám asi podařilo, ale vyžádalo si to svůj čas. Já jsem začala vydávat knížky, manžel začal režírovat po německých divadlech. K hudbě jsme se dostávali spíš náhodně. Vzpomínám si na silný zážitek ve Vídni, když jsme šli do kina na dokument Koyaanisqatsi. Nabízí mimořádnou reflexi světa, kterou hudba Philipa Glasse neuvěřitelně umocňuje. Je to kongeniální propojení obrazu a zvuku, při některých sekvencích jsem si připadala jako uhranutá. Takže zase film… Ale později v Brémách, kde jsme žili nejdéle a už jsme byli existenčně zklidnění, jsme občas chodili na koncerty, například na africkou nebo latinskoamerickou hudbu. Vzpomínám si taky na skvělý klezmer-koncert, kde hrál Giora Feidman. Jeho klarinet už jsem předtím znala z cédéček, ale naživo to šlo ještě víc pod kůži. Člověk si připadal, jako by se účastnil nějakého magického rituálu. Nebo večery s klavíristou Thomasem Ahlhornem a s Trude Redecker, která zpívala berlínské písně dvacátých let, zejména ty, které složil Friedrich Hollaender pro Marlene Dietrich. Dá se říct, že jsme si v kulturně aktivních a alternativních Brémách dopřávali takové hudební speciality. Do opery jsme nechodili. Na „velkou klasiku“ jsme ještě nebyli naladěni, byla v nás tenkrát jiná energie.

Dříve jste se v literární tvorbě obracela především k dětským čtenářům. Jak jste se ocitla v detektivním žánru?
Když mi vyrostly děti, odklonila jsem se od dětské literatury a začala psát pro dospělé. Především detektivky, protože mám ráda tajemství, napětí. Myslím, že čtenář od detektivky očekává zábavu a možnost odskočit si na čas od vlastního života. Jednou mi jeden kamarád – byl v krizi a dost uondaný problémy, které se na něj hrnuly – řekl, že si u mého románu Muž na dně připadal jako na ozdravném pobytu v lázních. Prý si odpočinul a nabral sílu. Udělalo mi to radost. Píšu detektivku ne jako „lehký žánr“, ale s plnou vážností a zaujetím. Záleží mi na tom, aby byla nejen poutavá, ale aby měla bohatý jazyk a psychologicky prokreslené postavy. V podstatě, aby to byl společenský román, v němž rezonují témata a problémy doby, kterou zrovna žijeme.

Jak vás napadlo, že se vaše kniha bude odehrávat v Rudolfinu a okolo České filharmonie?
Vzniklo to díky sympatiím k prostředí. Při koncertech bedlivě pozoruji hudebníky i publikum a chtě nechtě mi někdy myšlenky k něčemu odplují. Uvědomila jsem si, že ta impozantní budova toho má hodně za sebou a nese stopy mnoha osudů. Všelijakých – určitě ne jenom úžasných a slavných. Jednou, když jsme šli z koncertu, nás to s manželem oba takřka současně napadlo. „Představ si, že by uprostřed koncertu… Ono by to nemuselo být zrovna uprostřed koncertu…,“ ani jsme nevěděli, jak to přišlo, a vymýšleli jsme zločin ve filharmonii. Přitom se zrodil nápad na originální nástroj vraždy. V následujících dnech a týdnech jsem vymýšlela celý koncept, spojila jsem se s violoncellistou Josefem Dvořákem a následně s klarinetistou Janem Machem. Oba mi ochotně pomáhali. Prošla jsem si zázemí Rudolfina a absolvovala komentovanou prohlídku, která mě inspirovala k prokreslení některých detailů. Kromě toho jsem se radila s odborníky v oblasti toxikologie, soudního lékařství a policejní práce, tak jako u svých předchozích detektivek.

Zaujali mě konzultanti, pánové Dvořák a Mach. Jakou cestou jste se dostala právě k nim?
Mám dlouholetou přítelkyni Zitu Petrak, hudebnici, která na začátku osmdesátých let emigrovala do Kanady, a ta mi doporučila svého kamaráda a bývalého spolužáka z konzervatoře, pana Dvořáka. Přes něj jsem poznala pana Macha. Ještě mám jednoho konzultanta, skladatele Jiřího Hájka, který se věnuje filmové a divadelní hudbě. Když končil studium na HAMU, napsal mému muži, že by rád skládal filmovou hudbu. Sešli se, domluvili se a od té doby spolupracují – je za nimi seriál Vraždy v kruhu, film Uzly a pomeranče a spousta další společné tvorby. Dalo by se říct, že v něm máme takového dvorního skladatele, a tím pádem se na něho taky obracím, kdykoli si potřebuji ověřit nebo doplnit něco z hudebního ranku.

Po čerpání informací a konzultacích došlo na samotné psaní…
Trvalo skoro dva roky. Ta knížka nevznikala úplně snadno, ale doufám, že se snadno čte. Vždycky příběh složitě vymýšlím, mám ho zalidněný figurami a poskládaný z několika paralelních dějů, ale mým cílem je, aby se četl lehce, aby měl čtenář chuť na každou další kapitolu. Jsem si jistá, že Doteky zabitých si cestu ke čtenářům najdou; potvrdil mi to i nedávný knižní veletrh ve Varšavě, kde jsem knížku představila. Ještě než jsem slezla z pódia, udělala se fronta na autogram přes celý stan, což mě vyvedlo z míry. Poláci mají českou literaturu všeobecně rádi a opravdu ji znají. Holinu si oblíbili už z předchozích dvou knížek a teď se mě ptali: „Žije ještě pořád v Karlíně? Má pořád tu milenku, která dělá astrologii? A co ta jeho paní domácí, má ještě pořád takovou kušnu?“

Major Marián Holina, policejní hrdina vaší knihy i seriálu Vraždy v kruhu, se ujímá případu i tentokrát. Jaký má vztah k hudbě?
Majora Holinu jsem si vymýšlela dlouho, nejdřív pro seriál České televize, později pro literární pokračování. Je to fajn chlap, přirostl mi k srdci. Od té doby, co jsme žili v cizině, mám ráda pocit, že naše země je součástí něčeho širšího, přinejmenším Evropy. Cítím se být Evropankou. A tak se snažím, aby ve všech mých knížkách, i pro děti nebo dospívající, vystupovali taky lidé, kteří jsou odjinud, konfrontují nás s cizími zvyky, s odlišnou kulturou. Proto je major Holina původem Slovák, má po dědečkovi maďarské kořeny, ale od své vojenské služby žije v Čechách a miluje Prahu. Hned v prvním případu jsem mu dala maďarského konzultanta, profesora historie. Udělala jsem z Holiny velice intiutivního kriminalistu, který se zajímá o všechno možné. Je na mužského možná víc emocionální, měkčí. A má rád hudbu – kupodivu taky trubku. Obklopila jsem ho postavami s širokým spektrem vlastností, které s ním ne vždy harmonují, takže umožňují konfrontaci. Ano, dovedou se pěkně pohádat. Bez toho to nejde ani v manželství, ani u policie.

Nechystá se čistě náhodou zfilmování „filharmonické detektivky“?
Nebyla bych proti. Slušela by jí taková „atmosférická“ filmová podoba, u které na rozdíl od seriálu nehraje roli, jestli je o pár minut delší nebo kratší. Do takového projektu bych šla s chutí.

Ve srovnání s Vraždami v kruhu je v Dotecích zabitých málo astrologie, jejíž principy major Holina používá při své práci. Jak hluboko se vy sama zajímáte o astrologii?
Začalo to zájmem o psychologii. Nestudovala jsem ji, ale spontánně jsem si vyhledávala různé knížky, které se psychologie – od tradiční až po současnou – týkaly. A ta současná má styčné body s astrologií. Moderní astrologie nevěští. Nepředvídá osudové události, kterým se nelze vyhnout. Zabývá se místo toho profilem osobnosti a analýzou problémů, které jsou v člověku často přítomny od samého narození, ale ve skryté podobě. Teprve klíčové životní okamžiky můžou tu skrytost vynést na povrch.

Ve Vídni jsem se seznámila s jednou ženou, která mi doporučila odbornou literaturu, na které jsem se mimo jiné naučila i německy. V samostudiu jsem pokračovala i po návratu do Prahy. Na začátku to bylo hodně intenzivní, počítala a sestavovala jsem horoskopy jako na běžícím pásu a pak jsem lidi až směšně hodnotila – říkala jsem si například: „Tohle je typický člověk se Štírem v ascendentu…“ To už dávno nedělám, protože jsem pochopila, že na světě nejsou „typičtí Škorpioni“ ani žádní dva stejní lidé. Majora Holinu ke studiu astrologie nasměruje přítelkyně. Na její popud si přečte Junga, začne navštěvovat odborné semináře a v průběhu času se stane tak trochu policejním psychologem, který si vytváří profily zločinců nebo obětí. Dopřávám mu i omyly, nechci, aby z něj byl nějaký astrologický Všeználek.

Jaký zážitek z Rudolfina vám utkvěl naposledy v paměti?
Teď jsme slyšeli Leningradskou (7. symfonie Dmitrije Šostakoviče, zahajovací koncert 126. sezony České filharmonie, pozn. red.) a to byl velký zážitek. Krátce předtím jsem si četla Šostakovičovy paměti a vím, jakou rozporuplnou osobností byl a jak nejednoznačný vztah měl ke své sedmé symfonii. Jemu bylo nepříjemné, jakým politickým nástrojem se stala. Když ji psal, měl určitě v hlavě všechno možné a bezpochyby tragédii lidí v obléhaném městě, ale politiku určitě neakcentoval. Je to vášnivá, krásná, svébytná hudba, čisté umění. Šostakovič byl výjimečný skladatel a chtěl tvořit, i za Stalina. To je věčné dilema, které si prožili umělci i v Československu – za protektorátu, po roce 1948, v době totality. Ti, co měli nepřekonatelnou chuť tvořit, být slyšeni a vnímáni, si mnohdy vysloužili štempl kolaborantů, aniž by se záměrně zpronevěřovali či zrazovali. Ta touha po realizované tvorbě je ohromně silná. Já sama jsem psala za normalizace víceméně do šuplíku a teprve v emigraci mohly být mé věci publikovány. A vlastně není náhoda, že jsem po celou dobu normalizace trpěla migrénami a stavy skleslosti. Kdybych mohla vydávat, měla bych odezvu daleko širší a objektivnější než jen od pár přátel. A to Šostakovič taky chtěl, rozumím mu.