Příprava podzimního zájezdu, během kterého Česká filharmonie zavítala do čtyřech evropských států, začala už před drahnou dobou. Zatímco si filharmonici dopřávali zaslouženou letní pauzu a zároveň se připravovali na nadcházející sezonu, v kanceláři zájezdového oddělení bylo napilno.
Plánování jediného turné zabere řadu měsíců, a když si přimyslíme prvotní vyjednávání s pořadateli, promotéry a vedením koncertních síní, jsou to i roky. Co vše předchází tomu, než umělci vystoupí na zahraniční pódium? Stohy smluv, stovky telefonátů, tucty posudků. Je to takový koncert odehrávající se v excelovských tabulkách a e-mailových schránkách.
Věděli jste například, že každý hudební nástroj má svoji složku? Něco jako cestovní pas, ve kterém jsou uvedeny všechny nezbytné informace od stáří nástroje, přes odhadní cenu až po soupis veškerého materiálu, z něhož je instrument vyroben.
Funguje to pak trochu jako s lidmi. Někdy vám doklady na hranicích prolustrují třikrát tam a zpět, jindy celník mávne rukou a nechá vás jít. Mít vše v pořádku je ale základ. Transporty mezi jednotlivými městy jsou plánované na minuty, a kdyby kamion převážející nástroje na celnici uvíznul, mohlo by to ohrozit konání samotných koncertů.
Než se dá kolos do pohybu
Je pátek 14. října a ve Dvořákově síni skončila odpolední zkouška. „Po zkoušce prosím uložte své hudební nástroje a koncertní oděvy do beden podle rozpisu,“ stojí v cestovních dispozicích, které účastníci zájezdu obdrželi před pár dny.
Transportní bedny jsou rozmístěny po chodbách a filharmonici do nich postupně ukládají fraky, košile, róby či kosmetiku. Jedna bedna s šanony, propagačními předměty i přenosnou tiskárnou náleží produkci zájezdu a jedna lékaři. Ta je snad bezedná a obsahuje lecjaký zdravotnický materiál, od prášků na bolest, přes kapky, masti, antibiotika, až po základní fyzioterapeutické pomůcky.
Hudební nástroje si někteří umělci převážejí sami. Futrál s houslemi nebo klarinetem si v letadle zaevidujete jako příruční zavazadlo, violoncellu musíte zajistit extra sedadlo. Pro objemnější nástroje je tu ale další sada beden, na kterých se vyjímají nálepky a razítka posbíraná po celém světě – cargo, křehké, touto stranou nahoru, stojí na nich. Ukrývají se v nich harfy, celá souprava bicích, ale třeba také židlička pro tympánistu nebo dirigentský stupínek. Během pár hodin je vše zabaleno, zajištěno a naloženo. Kamion odjíždí od Rudolfina a znovu jej spatříme v neděli, zaparkovaný před Philharmonie de Paris. Filharmonici se rozcházejí domů. Za 48 hodin už budou sedět v letadle.
Někteří vyrážejí na rychlou obhlídku města a na sociálních sítích pomalu ožívá tradiční hashtag #czechphilontour. V pondělí ráno už se vypravuje na cestu také „skupina Mahler“. Tvoří ji čtrnáct hráčů na dechové nástroje, kteří hrají pouze v Mahlerově Sedmé symfonii. K nim se přidávají ještě fotograf a dva kameramani. Ti se zase postarají o to, aby byly zaznamenány všechny důležité okamžiky nadcházejících dní.
Když se rozezní hudba
Čeští filharmonici zahajují podzimní turné dvojicí koncertů v Pařížské filharmonii, jednom z nejslavnějších evropských koncertních domů. Nejdříve zazní Haydnův Koncert pro violoncello následovaný Šostakovičovou Jedenáctou symfonií, o den později Mahlerova Sedmá.
Velký sál pojmenovaný po skladateli Pierru Boulezovi pojme až 2400 návštěvníků a oba koncerty hlásí téměř vyprodáno. Česká filharmonie se zde naposledy představila v roce 2019. Tehdy společně se Semjonem Byčkovem prezentovala s ohromným úspěchem právě dokončený nahrávací projekt kompletních Čajkovského symfonií. A tak už Pařížané dobře vědí, že se mohou těšit.
Je pondělí večer. Umělci se scházejí k prvnímu koncertu. Káva, croissant, rozehrát, zkoncentrovat. Poslední posluchači se usazují a zaplněný sál potleskem vítá na pódiu asi padesát filharmoniků a filharmoniček, dirigenta Byčkova a violoncellistu Gautiera Capuçona. Sálem se rozléhají první tóny. Ke slovu se konečně dostalo to nejdůležitější – hudba.
Pětadvacet minut Haydnova koncertu uteklo až příliš rychle, pařížští reagují nadšeně. „Tak to bylo něco!“ I Gautier Capuçon je zjevně nadšený, usmívá se na všechny strany. V zákulisí si otírá čelo a vrací se klanět. Dochází i na přídavek a Capuçon spolu s celou violoncellovou sekcí přidává vlastní úpravu Preludia b moll Dmitrije Šostakoviče.
„Čtvrtá věta vyjadřuje hněv, který následoval po masakru, počínaje novou revoluční písní, jíž znějí různé sekce. Smyčce, tympány, kontrabasy, basklarinet a žesťové fanfáry konfrontovaly jeden druhého v epické a katastrofální kodě zpívané zvony, v nichž se jako obnova lidstva zvedl bolestný a osamělý nářek anglického rohu… Nádhera!“
Následující dva dny se orchestr plně soustředí na Gustava Mahlera. Jeho Sedmou symofinii filharmonici již v srpnu uvedli na letních festivalech ve Skotsku a Španělsku, krátce po návratu domů ji nahrají na CD a na probíhajícím turné zazní dvakrát, v Paříži a v Lucemburku.
Česká filharmonie platí za jednoho z nejlepších interpretů Mahlerovy hudby. Hráči projevují mimořádný cit pro její velkolepý zvuk i niterné epizody, dokážou ji rozeznít v celém spektru barev vycházejícím z jednotlivých nástrojových skupin. Kritiky ani tentokrát nešetří chválou:
„Z tohoto tajemného hudebního rukopisu, kterým je Sedmá symfonie, dokázali Semjon Byčkov a Česká filharmonie vytěžit to nejlepší, totiž hudbu, v níž se mísí ďábelskost s průzračností, ironické zoufalství s čistou radostí. Zkrátka celý Mahler. Bravo!“
Každý den jiný sál
„Chci vám poděkovat za včerejší koncert. Byl to pro mě mimořádný zážitek a jsem šťastný, že jsem ho mohl prožít právě s vámi. Paříž z vás absolutně šílí.“ Semjon Byčkov začíná akustickou zkoušku v Lucemburku krátkým proslovem. Také zdejší publikum zažívá nefalšovaného Mahlera, který dojímá i burácí.
Po náročném startu turné čeká filharmoniky v Lucemburku den volna. Někteří jej využívají k odpočinku, jiní prozkoumávají město, ale snad všichni bez výjimky cvičí. Z hotelových pokojů se linou všechny představitelné zvuky symfonického orchestru, a kdo náhodou hraje na nástroj příliš hlučný nebo objemný, může využít prostory zkušeben v koncertním sále.
Podzimní turné mimo jiné připomíná české předsednictví v Radě Evropské unie, a proto Česká filharmonie zavítá i do slavného bruselského BOZARu. Z auditoria se nezřídka ozývá čeština a kuloáry se šíří samá chvála. Orchestr se už ale vydává na druhou polovinu zájezdu, do Hamburku, Kolína nad Rýnem, Mnichova a Essenu. Violoncellistu Capuçona střídá další mimořádný umělec, pianista Víkingur Ólafsson. Ten spolu s orchestrem přednese Klavírní koncert Roberta Schumanna.
V hamburské Elphi jsou filharmonici jako doma. Vždyť jen před pár měsíci tady strávili čtyři dny během úspěšné jarní rezidence. A také na Kolín si leckdo pamatuje. Česká filharmonie zde naposledy vystoupila na jaře 2020, doslova pár dní předtím, než se celý svět převrátil naruby v důsledku nastoupivší pandemie. Kromě toho ale zdejší koncertní síň už řadu let pěstuje milou tradici. Po skončení koncertu hostujícího orchestru se v zákulisí narazí soudek místního piva a do miniaturních skleniček se čepuje, dokud je co. Kdo by to tu neměl rád!
Zabalit, vybalit, přesun, koncert a znovu
Druhá polovina zájezdu se nese v duchu nekonečného zabalování a vybalování kufrů a dny se začínají nápadně podobat jeden druhému – vlak, hotel, zkouška, koncert. Opakující se sled událostí občas rozčeří zpožděný spoj, noční cestování nebo nepřipravený pokoj.
Od odjezdu z Prahy uplynulo jedenáct dní a čeští filharmonici mají před sebou poslední koncert. Essenští posluchači mají ještě v živé paměti Mou vlast, kterou tady Česká filharmonie provedla letos v březnu. Víkingur Ólafsson navíc v aktuální sezoně zastává pozici rezidenčního umělce, a tak je i v Essenu téměř vyprodáno. Místní koncertní sál možná stojí ve stínu Pařížské nebo Labské filharmonie, ale publikum je tady vřelé a hráči si stejně jako na jaře pochvalují zdejší akustiku.
Je čtvrtek 27. října a Česká filharmonie se po skoro čtrnácti dnech vrátila do Rudolfina. Odpočinek byl však jen symbolický. Hned v nadcházejícím abonentním týdnu se velkolepé Mahlerovy Sedmé dočkalo také domácí publikum. Zprávy o úspěších uplynulých dní se dávno donesly také do Prahy, a tak zdejší posluchači dlouhými ovacemi s nadšením přivítali své filharmoniky zpět.
