„V Göteborgu se nemohu zahrabat.“ Jak se stal Smetana národním skladatelem

Bedřich Smetana byl bezesporu klíčovou osobností pro rodící se českou hudební kulturu. Jako člověk byl od mládí velmi společenský, jeho spontánní projev se smyslem pro sebeironii, nadšení hudbou a vstřícná povaha mu usnadňovaly přístup do nových prostředí a získávaly mu přátele. Smetana vždy sledoval nejen kulturní, nýbrž i politicko-společenské dění, jež mnohdy komentoval s temperamentem, ironií a vtipem. Ačkoliv v důsledku historického vývoje naší země se vnímání jeho osobnosti velmi proměňovalo, o jeho významu pro světovou kulturu dnes, 200 let od jeho narození, nikdo nepochybuje. Smetanova hudba dodnes přináší radost, povzbuzení a naději.

Do Prahy s 20 zlatými v kapse

Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli do dobře zajištěné měšťanské rodiny zámeckého sládka Františka Smetany. To bylo slávy, když se po deseti dcerách narodil první syn! Od malička projevoval hudební nadání, brzy se začal učit na housle a záhy na klavír. Poprvé veřejně vystoupil v šesti letech, 4. října roku 1830, na Akademii litomyšlských filosofů. Hrál na klavír tehdy oblíbenou předehru k Auberově opeře Němá z Portici a obecenstvo oslnil.

V chlapcově sedmi letech se rodina z Litomyšle odstěhovala do Jindřichova Hradce a později do Růžkových Lhotic. Povolání jeho otce poskytovalo mnohačlenné rodině dostatečné finanční zabezpečení, a tak ani v dětství, ani v době studií netrpěl mladý Bedřich nouzí. Nejprve nastoupil na Akademické gymnázium v Praze, avšak oslněn Prahou a jejím hudebním životem školu nedokončil. Své všeobecné studium nakonec dokončil v roce 1843 na piaristickém gymnáziu v Plzni pod dohledem svého staršího bratrance Josefa Františka Smetany. Hudební kariéru si poté musel u svého otce prosadit, jelikož František Smetana předpokládal, že se jeho jediný syn stane také sládkem.

V roce 1843 přišel Smetana do Prahy s romantickými představami a s 20 zlatými, které dostal od rodičů. V letech 1844–1847 studoval hudební teorii a kompozici u Josepha Proksche a vydělával si jako učitel v rodině hraběte Leopolda Thuna. V klavírní hře byl Smetana v podstatě samouk, přesto dosáhl fenomenální úrovně.

Jeho představa o dráze klavírního virtuosa však byla nereálná. Na rozdíl od svých následovníků neměl žádného mecenáše a nikdy mu nebylo uděleno umělecké stipendium. Jednou z možností pravidelného příjmu byla výuka a Smetana si přál založit vlastní hudební ústav. To se mu v roce 1848 podařilo – na Staroměstském náměstí v Praze otevřel školu, díky které byl finančně zajištěn a mohl se v roce 1849 oženit s dívkou svého života, Kateřinou Kolářovou.

Kateřinu poznal za gymnaziálních studií v Plzni, později spolu studovali u Josepha Proksche. Byla nadanou klavíristkou, s níž hrával čtyřruční skladby. Upoutala ho hudebním talentem i půvabným zjevem a Smetana se do ní vášnivě zamiloval: „Kdo že sídlí v mém srdci? Je to Kateřina, Katy, ta virtuoska, která mě spoutala svým uměním snad stejně jako svou láskou. Je to ona, a to se nezmění.“ (Z deníku Bedřicha Smetany, 19. června 1842).

Po roce 1847 Smetanu na pozici učitele u hraběte Thuna nahradila právě Kateřina. Ta pak později vyučovala i v jeho hudebním ústavu. Jejich manželství bylo zpočátku naplněno štěstím, narodily se jim čtyři dcery, avšak rodinný život záhy prošel tragickým zlomem: během dvou let (1854–1856) tři dcery zemřely.

Zasažen tragickou událostí, smrtí prvorozené dcery Bedřišky v září 1855, zkomponoval skladatel během necelých tří měsíců Trio g moll, jež patří k nejoceňovanějším komorním dílům. Pro Smetanu dílo představovalo „upomínku na první dítě Bedřišku, která neobyčejným talentem pro hudbu nás unášela, záhy však neuprositelnou smrtí, jsouc 4,5 roku stará, nám vyrvána byla“. Premiéra Tria g moll se uskutečnila již 3. prosince 1855, kdy sám Smetana hrál klavírní part.

Poté, co Bedřich s Kateřinou na jaře 1856 pochovali třetí, půlroční dceru Kateřinku, dal Bedřich Smetana na doporučení Alexandera Dreyschocka a na podzim odjel do švédského Göteborgu. Důvodů, pro které Smetana opustil Prahu, bylo více: lepší existenční podmínky i možnost uměleckého uplatnění.

Jak získat nové podněty?

V Göteborgu ihned získal významné postavení jako dirigent, sbormistr a pedagog a těšil se velkému uznání. U křehké Kateřiny se po smrti dcer prohloubilo onemocnění tuberkulózou, přesto následovala Smetanu i s jedinou přeživší dcerou Žofinkou v roce 1857 do Švédska. Naděje ve zlepšení jejího zdraví se však nenaplnila a v dubnu roku 1859, při cestě přes Drážďany do Čech, Kateřina zemřela. Skladatel si do svých zápisků zapsal: „Dokonáno jest! Katy, má drahá, vřele milovaná žena zemřela dnes ráno v 5 hodin klidně, aniž jsme co věděli. Dokud mne ticho neupozornilo. Sbohem, anděli!“

Již v létě 1859 se osamělý se Bedřich Smetana seznámil s mladinkou Bettinou Ferdinandiovou. O jeho citovém vzplanutí svědčí vlastní záznamy: „Od rána do večera u Bettiny. Štědře mne obdařila mazlením, mluvila o budoucnosti, o našem spojení, líbala mne na ústa a na ruce. Byl jsem celý blažený slastí.“ (Z deníku Bedřicha Smetany, 29. července 1859).

Následujícího roku se Bettina stala jeho druhou chotí, a i přes postupné odcizení s ním prožila 24 let manželství, z něhož se narodily dcery Zdenka a Božena. Účastnila se s ním zprvu bohatého společenského a kulturního života, sledovala jeho vítězství i prohry a setrvala s ním až do jeho smrti.

Smetanův pobyt ve švédském Göteborgu (1856–1861) mu přinesl nemalé renomé. Činností dirigenta, učitele, klavíristy a skladatele si získal mnoho přátel a byl velmi uznáván. Jako nejvýznamnější tamní umělecká osobnost obohatil kulturní život o nový repertoár, nové formáty koncertů a zasadil se i o vyšší úroveň hudebního vzdělání. I pro Smetanu bylo toto období důležité, umělecky i lidsky dozrál. V rámci jeho uměleckého rozvoje byla také zásadní inspirace hudbou Franze Liszta a jejich osobní přátelství. Smetana se obrátil k programní hudbě a vytvořil řadu symfonických básní Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl.

Koncem roku 1860 si začal uvědomovat, že úroveň tamního kulturního života není pro jeho umělecký růst již dostatečná. Do svého deníku si v březnu 1861 zapsal: „Sleduji jiné cíle, zda budu mít štěstí, nevím; ale v Göteborgu se nemohu zahrabat. Musím se pokusit konečně publikovat svá díla a vytvořit příležitost, jak získat nové podněty pro svou tvorbu. Proto vzhůru do světa, a to brzy.“

Ze Švédska sledoval politický vývoj v českých zemích, kde se uvolňoval společenský život a v kultuře se chystaly nové významné počiny, jako vybudování stálé české divadelní a operní scény. I bez jistoty pevné existence se nakonec Smetana rozhodl dát své nově nabyté zkušenosti do služeb české kultury a vrátil se v květnu 1861 do Prahy.

Do služeb národa

V šedesátých letech usiloval Bedřich Smetana v Čechách o profesionalizaci hudebního života. Byl literárně činný jako kritik v Národních listech. Spoluzakládal spolky, byl zvolen starostou hudebního odboru Umělecké besedy a pořádal a dirigoval koncerty na Žofíně nebo v Konviktu. Od roku 1863 také s Ferdinandem Hellerem provozoval svůj již druhý hudební ústav v nově postaveném šlechtickém sídle hraběte Prokopa Lažanského na vltavském nábřeží.

Pro profesní dráhu Bedřicha Smetany bylo zásadní otevření Prozatímního divadla v roce 1862. V komponování se zaměřil na hudebně dramatickou tvorbu. Ač měl sám klasické vzdělání v německém jazyce, připojil se ke snahám národního obrození a podporoval ideu národní hudby, spjatou se zhudebňováním českého slova.

První operu složil v 38 letech v plném rozvoji tvůrčích sil. Začal vědomě budovat českou národní operu, v níž uplatnil své znalosti světové operní literatury. Snažil se tematickou i žánrovou rozmanitostí nabídnout co nejvíce aktuálních typů a řešení jako výraz nové koncepce umění a uměleckého pokroku.

V roce 1866, po premiérách prvních dvou oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, byl jmenován kapelníkem orchestru Prozatímního divadla, což znamenalo velký obrat v jeho kariéře. V divadle působil v letech 1866–1874. Smetana si v roli skladatele i dirigenta uvědomoval, nakolik je hudební divadlo důležité pro společnost. Výběrem repertoáru, ale i vlastní tvorbou usiloval o to, aby česká opera sloužila nejen k prohloubení národnostního cítění, ale i rozvíjela estetické vnímání publika.

Úspěchy jeho oper a pozice kapelníka Prozatímního divadla však způsobily v české hudební společnosti vyostření sporů mezi dvěma tábory.

Odpůrci Smetanovi vytýkali, že si v Prozatímním divadle vytvořil monopol na operu. Kritizovali dramaturgii i jeho vlastní dílo, do něhož skladatel údajně nepromítal dostatečné národní cítění. Za Bedřicha Smetanu se postavili mladí kritici, zejména Ludevít Procházka, estetik a hudební teoretik Otakar Hostinský a spisovatel Jan Neruda: „Smetana je největším naším skladatelem operním. A teď povstala zdravá, poctivá, šťastná myšlenka: udržet génia Smetanova opeře české, co strážného jejího ducha, zároveň ale dát skladatelskému talentu čas a pohodu, aby nám tvořil díla ceny vysoké. Myšlenka krásná!“

Jako aktivní umělec a v pražské kultuře výrazná osobnost stál Bedřich Smetana také u zrodu Národního divadla. Položení základního kamene bylo několikadenní celonárodní slavností. Smetana údajně při poklepu na základní kámen Národního divadla, 16. května 1868, zvolal výrok: „V hudbě život Čechů.“ V tento den byla premiérována jeho opera Dalibor v Novoměstském divadle pod taktovkou samotného skladatele. Při otevření Národního divadla 11. června 1881 zazněla slavnostní opera Libuše, stejně jako tomu bylo i při znovuotevření 18. listopadu 1883.

Úleva Vlasť

V padesáti letech skladatel náhle ztratil sluch a nemohl již být společensky ani pedagogicky činný. Byla to pro Smetanu velká rána, ale nevzdal se, ba naopak, plně se ponořil do kompoziční práce. Za posledních deset let svého života tak vytvořil svá nejzásadnější díla. Z osmi dokončených oper napsal již jako hluchý Hubičku, Tajemství a Čertovu stěnu. Klavírní tvorbu dovršil dvěma řadami Českých tanců a cyklem Sny. Touhu učinit životní zpověď zrcadlí Smyčcový kvartet č. 1 „Z mého života“, v němž autor vylíčil i osudovou ztrátu sluchu. Dílo je dnes považováno za jeden klenotů evropské komorní hudby 19. století.

Tvůrčím vrcholem je cyklus šesti symfonických básní Má vlast. V souladu s dobovými idejemi národního obrození koncipoval cyklus jako oslavu vlasti symfonickými obrazy. Na podzim 1874 vytvořil první dvě básně, Vyšehrad a Vltavu. V roce 1875 cyklus původně uzavřel básněmi Šárka a Z českých luhů a hájů jako tetralogii pod názvem Vlasť. Poslední dvě části Tábor a Blaník, jež připomínají husitství považované tehdy za stěžejní období národních dějin, přidal v letech 1878–1879.

Autor čerpal inspiraci z naší historie, bájí, a složil hold nádherné krajině. V dopise Královskému městu Praze, kterému cyklus věnoval, napsal: „V době největší choroby, jež odloučila mě od ostatního světa a kde pohroužen ve své nitro, snažil jsem se nabýti úlevy ve skládání hudebnin, složil jsem skladbu velkou pro orchestr, a nazval jsem ji ‚Vlasť‘.“

Má vlast byla jako celek, jak jej známe dnes, premiérována až 5. listopadu 1882. Tento cyklus šesti symfonických básní nemá ve světové hudební literatuře obdobu. Druhá část cyklu, Vltava, je celosvětově vnímána jako ikona české hudby.

Ačkoliv se Smetanovi z Prahy nechtělo, byl jeho život ve městě stále méně zvládnutelný. Od roku 1876 proto žil i s rodinou v ústraní, v rodině své nejstarší dcery Žofie v myslivně v Jabkenicích, kde jeho zeť Josef Schwarz působil jako nadlesní. Velmi rád chodil na procházky do místní obory a trávil čas v přírodě. Ovšem i občasné návštěvy Prahy znamenaly pro Smetanu vždy vzpruhu a radost. Navzdory osudu se nevzdal svého zájmu o koncerty a mezi jeho záliby patřila i návštěva divadel a různých zábavných představení.

 

Elišce Krásnohorské, přítelkyni a libretistce jeho oper, se svěřil: „Ani vy toho nechápete? – Představte si hluchou, jako mrtvou hlavu, do které nevnikne ani vrznutí nástroje, ani zvuk slova, ani jakýkoliv ohlas života! Tedy aspoň chci něco vidět, jako dítě se na něčem pást očima a čím je to pestřejší, čím méně je na tom jiného než pouhá podívaná, tím méně při tom pohřešuji sluch. Proto jest mi to náhradou.“

Od začátku 80. let se skladatelův zdravotní stav zhoršoval. Navzdory tomu neustával v komponování, přestože vyjadřoval hudební myšlenky zkratkovitě, jak se projevilo částečně již v opeře Čertova stěna nebo ve 2. smyčcovém kvartetu. Navštěvoval však i nadále koncerty a byl přítomen premiérám svých oper. O souborném provedení Mé vlasti napsal Smetana 20. 11. 1882 dirigentu Adolfu Čechovi dopis, který nejlépe vystihuje Smetanův fyzický i psychický stav, ale také, a to zejména, co pro skladatele znamenal vztah k národu a touha mu až do poslední chvíle dávat vše, co zůstane zachováno i pro příští generace:

Velectěný pane!
V neděli … dne 5ho listopadu byl pro mě, pro moji velkou skladbu pamětní den. Bylo mi, jako bych kus po kuse slyšel, duševně skorem skutečně. Viděl jsem, že výkon spoluúčinkujících na stupni dokonalosti provádí moje sny, a že Vy je vedete. … A co snilo v nitru mém, co žilo v pohnutém srdci mém, to jste odkryli Vy všichni s Vaším mistrovstvím…
Sdělte pánům oučinkujícím můj obdiv a moje nejsrdečnější díky, Vás ale, milý příteli, prosím, abyste i na dále vedl a řídil vše, co mně osud ještě dovolí tvořiti pro vlast, národ a umění.

S Bohem! Váš upřímný přítel
Bedřich Smetana

Dne 2. března 1884 uspořádala Umělecká beseda slavnostní koncert k 60. narozeninám skladatele v Praze na Žofíně. Smetana se však pro svůj špatný zdravotní stav již nemohl události zúčastnit. Zemřel 12. května roku 1884 v Praze a 15. května byl po velkolepém pohřbu pochován na Vyšehradě.