Sheku Kanneh-Mason: Poslouchám Edwarda Elgara a Boba Marleyho

Jak dobře znáte Českou filharmonii?
Naživo jsem ji slyšel jen jednou před dvěma roky – když hrála na BBC Proms s dirigentem Semjonem Byčkovem (na programu byli Smetana, Čajkovskij a Šostakovič – pozn. red.). Byl to pro mě velký zážitek.

A jak se těšíte na to, že budete hrát v jednom z nejkrásnějších hudebních sálů v Evropě – ve Dvořákově síni Rudolfina?
No ano, vím to a opravdu se moc těším. Nikdy jsem sice v Praze nebyl, ale znám videa z Dvořákovy síně a budu to určitě prožívat hodně silně.

Elgarův violoncellový koncert jste v roce 2019 nahrál pro Decca Classics s Londýnským symfonickým orchestrem a Sirem Simonem Rattlem. Natáčení probíhalo ve studiu na Abbey Road, adrese velmi známé vyznavačům skupiny Beatles. Máte rád hudbu těchto čtyř muzikantů?
Musím se k něčemu přiznat. Já Beatles moc neznám. Samozřejmě, ty nejznámější písničky jsem slyšel, ale mám jiné oblíbence, rád poslouchám třeba Boba Marleyho.

Sir Simon Rattle je kromě jiného znám jako velký podporovatel mladých muzikantů. Jak probíhalo natáčení?
To máte pravdu, Simon Rattle má velmi rád mladé muzikanty a hodně o ně pečuje. Spolupracovat s ním znamená stát před novými úkoly a výzvami. A také vás doslova zavalí myšlenkami, o kterých musíte přemýšlet, radami, za něž jste vděční, a současně vás velmi povzbuzuje. Bylo krásné se s ním setkat. A vůbec celá ta konstelace byla úžasná – dirigent, orchestr, studio…

Toto album nazvané Elgar vyšlo v roce 2020. Dva roky předtím jste u Deccy vydal veleúspěšné album Inspiration, které kromě jiných skladeb obsahuje i Violoncellový koncert č. 1 Dmitrije Šostakoviče. Proč jste sáhl po díle tohoto skladatele?
Oba koncerty – Šostakoviče i Elgara – hraju moc rád. Šostakoviče jsem hrál ještě dříve než Elgara, ke kterému však mám velmi blízký vztah. Znal jsem ho dobře jako posluchač a poté jsem ho sám začal hrát. Tenhle Elgarův koncert miluju, řekl bych, že k němu mám výjimečný vztah.

 

Jakýsi hudební kritik napsal, že ve violoncellové literatuře jsou ke zdolání tři vrcholy: Bachovy suity, Dvořákův h moll koncert a Elgarův e moll koncert. O Elgarovi jsme teď mluvili, Bacha jste též zvládnul, ale co Dvořák?
(Smích) Dvořáka hraju za pár dní s Newyorskou filharmonií (v druhé polovině listopadu – pozn. red.). Tenhle kopec jsem už tedy taky vylezl. Dvořákův koncert je pro mě fascinující hudba, líbí se mi a rád ho hraju. I když – v určitých ohledech je to velmi těžká skladba, především jak vyjádřit tu širokou škálu emocí. Je to velmi průzračná hudba.

Českým posluchačům je Dvořákova hudba velmi blízká. Kteří skladatelé jsou blízcí vám?
Pro mě je to určitě Elgar. A nejen jeho violoncellový koncert. Obecně ho hodně poslouchám. Dokáže mě uvést do zvláštního rozpoložení.

Autor kritiky clevelandského koncertu srovnával vaši hru s interpretací Jacqueline du Pré. Pro vás je tato výrazná violoncellistka vzorem, ke kterému vzhlížíte. Proč?
Ano, to je pravda. Jacqueline du Pré je mou nejoblíbenější violoncellistkou. Její hra je tak jasná, živá, přímočará. Slyšíte tu intenzitu emocí a zároveň jak umí komunikovat s hudbou. Je jedinečná! Zvuk, kterého uměla dosáhnout, patří do oblasti mých snů a představ. Je tak barevný! Ano, Jacqueline du Pré je mou trvalou inspirací, velmi mě ovlivnila.

Jak se přihodilo, že jste jako devatenáctiletý hrál na královské svatbě Meghan Markle a prince Harryho? Do jisté míry to byl zlom ve vaší kariéře.
Nejdříve jsem byl osloven, zda bych nechtěl během obřadu vystoupit. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano. A pak zazvonil telefon – „Ahoj, tady je Meghan. Chystáme svatbu a byla bych ráda, kdybys nám na ní zahrál.“ Byl jsem úplně u vytržení.

Jak jste se cítil ve společnosti tolika významných hostů, mezi nimiž nechyběl ani Sir Elton John? Měl jste trému? A pomohl vám výběr skladeb, které jste hrál?
Ani bych neřekl, že jsem měl trému, cítil jsem se velmi příjemně. Bral jsem to prostě jako vystoupení před lidmi. Ale pamatuji si, že jsem měl velmi studené prsty. To, co jsem hrál, mi určitě pomohlo k dobrému výkonu. Líbilo se třeba mé aranžmá Marleyho písně No Woman, No Cry, hrál jsem i skladbu Gabriela Faurého.

Co se po tomto vystoupení ve vašem životě změnilo?
Byla to ohromná příležitost, zejména díky televiznímu přenosu, který zhlédly miliony lidí, a mnoho z nich mě vidělo poprvé. A to nejen v Británii, ale i v USA.

 

Významným předělem ve vaší hudební dráze bylo vítězství v soutěži BBC Young Musicians. To vám bylo sedmnáct a studoval jste na všeobecné střední škole, ne na specializovaném hudebním učilišti. Byl to podle vás opravdu zlom ve vaší kariéře?
Řekl bych, že ano. Předtím jsem nevystupoval tak pravidelně ani tak často jako po této soutěži. Od té doby mám hodně koncertů a hodně cestuji. A také jsem se dostal k dobré agentuře.

Pozornost přitáhl i váš původ. Hodně se pak mluvilo o tom, že jste první černý hudebník, který v této soutěži zvítězil.
Myslím, že je správné, že se hodně mluvilo a psalo o tom, že v této soutěži zvítězil muzikant černé pleti, student nottinghamské Trinity School. Vnímal jsem to tak, že mohu inspirovat další mladé lidi černé pleti. Opravdu to způsobilo trochu poprask – mladý černoch, který navíc nestuduje klasickou hudbu, ale normální střední školu!

Nepřitahujete pozornost jen svou hrou, ale také nástrojem, na který hrajete. Má krásný zvuk, je velmi starý a velice drahý. Jakou má historii?
Velmi krátce – asi rok a půl – hraju na nástroj vyrobený kolem roku 1700. Postavil ho Matteo Goffriller, Benátčan, jehož nástroje jsou velmi ceněné. Má se za to, že se jich dochovalo méně než sto. To violoncello má nádherný barevný zvuk, od chvíle, co ho mám, cítím, že hraju svobodněji, uvolněněji a mohu v jeho zvuku snadněji vyjádřit to, co slyším v sobě. Je to ten nejlepší nástroj, na který jsem zatím hrál.

Předtím jste hrál na Amati, také velmi dobrý starý nástroj.
Ano, byl to velmi dobrý nástroj, vcelku mi vyhovoval, ale stále jsem hledal ten speciální nástroj s jedinečným zvukem. Goffriller je ten, po kterém jsem toužil.

Musíte mít svůj nástroj rád. Všimla jsem si na videu z královské svatby, jak ho během hry láskyplně hladíte, hýčkáte…
No teda, to jste mě překvapila, toho si vůbec nejsem vědom! Ale asi to tak bude, když to říkáte.

Jako dítě jste začal hrát na housle. Proč jste pak zvolil violoncello?
Hlavním důvodem byl jeho zvuk. Považoval jsem ho za optimální k tomu vyjádřit to, co cítím. Navíc se mi velmi líbil repertoár pro violoncello. V neposlední řadě má tenhle nástroj krásnou roli v komorní hudbě. O jeho sólovém využití nemluvě.

Vy a vašich šest sourozenců, kteří rovněž hrají na hudební nástroje, jste v roce 2015 vyhráli soutěž Británie má talent, vaše starší sestra Isata studuje klavír, starší bratr je houslista. Proč vás vaši rodiče vedli k muzice? Jsou také muzikanti?
Nejsou – matka učila na univerzitě anglickou literaturu, otec je hotelový manažer –, ale oba hodně milují klasickou hudbu. Navíc oba hrají na klavír, celý dům byl plný hudby. Neměli jsme jinou možnost než se toho účastnit také. Postupně jsme všichni začali hrát na nějaké nástroje.

Vaše matka Kadiatu pochází ze Sierry Leone. Předala vám a vašim sourozencům něco z hudební tradice své rodné země?
Samozřejmě. Co si pamatuji, hodně nám zpívala a vysvětlovala nám, že zpěv je hlavní součástí života a kultury její země. I jazyk, kterým se mluví v Sieře Leone, je velmi zpěvný. Hudba, zpěv a tanec jsou nepominutelnou součástí života každé tamější rodiny. Matka nám prostě předala to, že láska k hudbě patří k rodinnému životu. Předci mého otce Stuarta pocházejí z karibského ostrova Antigua. Opět – hudba a karnevaly jsou důležitou složkou života. To jsou naše kořeny – vědomí, že hudba k životu patří.

Co vám dává svět klasické hudby?
Jsem vděčný, že se mohu pohybovat ve světě klasické hudby. Nejenže se mohu hudbě věnovat, ale nese to s sebou i zajímavé koncerty, cestování, setkávání s různými lidmi… Sice postrádám své přátele, ale možnost hrát po celém světě mi to vynahrazuje.

A co hudba dává vaší duši?
Hudba rozšiřuje vaši imaginaci. A dává vám možnost vyjádřit to, co slovy nelze. Obvykle tomu říkáme emoce.