Rudolfinum: Rejdiště múz i politiky

Výročí tu ale máme více. V květnu to bude 100 let od první schůze poslanců Národního shromáždění, kteří v Rudolfinu nalezli dlouhodobý azyl. A v srpnu zase 80 let od zabrání budovy nacisty, kteří do Rudolfina paradoxně vrátili umění. Překvapivé je, že dějiny této národní kulturní památky dosud nebyly sepsány. Česká filharmonie a Národní památkový ústav proto vydávají monografii o dějinách domu, který byl střídavě rejdištěm múz i politiky.

Když bylo Rudolfinum 7. února 1885 slavnostně otevřeno, doprovodili to někteří novináři rozladěnými komentáři: „Že jsme si jinak představovali slavnostní otevření Rudolfina s větším respektováním domácího českého umění, k tomu se přiznáváme,“ stěžoval si referent Národních listů. A ještě rozezlenější publicista v Daliboru tvrdil, že Němci „v Rudolfinu zbudovali novou baštu pro snahy národu českému nepřátelské.“ Vadilo hlavně to, že investor projektu Česká spořitelna/Böhmische Sparkasse nebyla česky nacionálním podnikem.

 

Pro pány ze spořitelny to musel být zvláštní pocit. Sami se totiž necítili být ani Čechy, ani Němci – když už něco, tak byli Pražany a obyvateli Českého království věrnými habsburskému rodu. Ale hlavně, byli liberály, kteří věřili ve vzdělání a kulturu a jejich moc pozvedávat společnost. Koneckonců to byl hlavní důvod, proč se rozhodli k 50. výročí založení svého podniku postavit dům, který pražskému hudebnímu a výtvarnému životu chyběl.

S myšlenkou přišel ředitel spořitelny Wenzel Worowka. Tento dnes zapomenutý Pražan, jehož hrob chátrá na Olšanských hřbitovech, prosadil i to, že architektonického návrhu se ujalo duo Josef Zítek a Josef Schulz. Jejich společný návrh sice v architektonické soutěži nezvítězil, ale ředitel si prosadil, že stavět budou právě oni. Architektonické soutěže byly tou dobou ještě v plenkách a zvlášť soukromý podnik se nemusel na pravidla moc ohlížet. Dnes už můžeme tvrdit, že zrovna v případě Rudolfina to nebylo špatně.

Zítek a Schulz navrhli budovu nejen vysokých estetických kvalit, ale také stavbu dokonale funkční. Před samotným projektováním, v prosinci 1874, vyrazili na studijní cestu po evropských koncertních sálech, divadlech a galeriích, aby se inspirovali v otázkách akustiky, osvětlení, instalace exponátů, ale i topení či ventilace. Navštívili ty nejmodernější stavby v Bonnu, Kolíně nad Rýnem, Bruselu, Londýně, Paříži, Mnichově i Bayreuthu, kde se radili o akustice s Richardem Wagnerem.

Jejich projekt byl na dobové výši i díky moderním stavařským technologiím. Jak v chystané knize popisuje historik architektury a rektor VŠUP Jindřich Vybíral, tak například o použití asfaltové izolační vrstvy zamezující vzlínání vlhkosti referovaly v roce 1878 i odborné časopisy. Mezi technologické novinky patřily také teplovzdušné topení a ventilace.

K některým inovacím přiměly architekty tragické události. Po požáru vídeňského Ringtheatru v roce 1881, kde zahynuly čtyři stovky diváků, musely být v podobných stavbách v monarchii všechny nosné konstrukce z nehořlavých materiálů. Koncertní sál v Rudolfinu proto dostal železný strop. A ze železa jsou i sloupy v koncertním sále, byť jsou „oblečeny“ do umělého mramoru. Pod historizující fasádou Rudolfina se tak skrývá překvapivě moderní stavba.

Po otevření se do Domu umělců (tehdy Künstlerhausu) nastěhovaly tři instituce. Pražská konzervatoř, Uměleckoprůmyslové muzeum a Obrazárna. Zástupci všech tří se podíleli už na plánování stavby a s Českou spořitelnou uzavřeli smlouvu o jejím bezplatném užívání. Namísto dosavadních provizorií tak mohly nově pobývat v „nádherném paláci“ s „nádhernými síněmi“, jak o právě otevřeném domě psala Renáta Tyršová. Přes počáteční výkřiky českých žurnalistů přitom Rudolfinum sloužilo jak německy, tak česky mluvícím umělcům a návštěvníkům. Vedení spořitelny na národnost nehledělo, a tak velký koncertní sál propůjčovalo orchestrům obou zemských kmenů. V lednu 1896 to byl například nově založený spolek Česká filharmonie, který zde pod vedením Antonína Dvořáka odehrál svůj premiérový koncert.

Rozsáhlá monografie a stručná výstava

Nyní ke knize. O česko-německém stýkání a potýkání, ale také o zvláštní skupině zemských patriotů (tzv. bémáků), k nimž patřili zakladatelé Domu umělců, píše v připravované knize profesor Vít Vlnas. Na umělecký život v Rudolfinu až do jeho zabrání parlamentem se zaměřuje profesor Roman Prahl a peripetie vzniku České filharmonie popisuje Petr Kadlec. Cenné poznatky pak přináší dvě kapitoly historika Michala Novotného, který se věnuje jednak parlamentní éře, jednak válečné rekonstrukci.

Jeho vyprávění o tom, jak mladé Československo hledalo sídlo pro svou poslaneckou sněmovnu, má až anekdotickou povahu. Kvůli pátrání vznikla komise, která procházela různé reprezentativní budovy v Praze. Její členové navštívili i Strakovu akademii, ale až na místě zjistili, že v ní chybí zasedací sál. Architekt Václav Roštlapil tehdy ukázal přes řeku a navrhl, ať se jdou podívat ještě do Rudolfina. A tam našli, co hledali. Již 26. května 1920 tak poslanci poprvé zasedli v Domě umělců a o půldruhého roku později Československo dům od České spořitelny za 28 milionů korun vykoupilo.

Původně mělo jít o provizorium do doby, než se postaví nová parlamentní budova na Letné. Ale čím více její přípravy vázly, tím více se Dům umělců přestavoval pro potřeby sněmovního provozu. O stavební úpravy se staral architekt Rudolf Kříženecký, jehož zásahy byly mnohdy dost radikální. Naštěstí ne všechny prošly. Například zbourání mramorového schodiště ve dvoraně zabránily protesty veřejnosti. Dnes už je z Kříženeckého úprav viditelná jen malá část, většina zmizela během rekonstrukcí v letech 1940–1941 a 1989–1992. Oběma těmto etapám, z nichž první je spojena s architektem Antonínem Engelem a druhá s Karlem Pragerem, se kniha samozřejmě také podrobně věnuje.

Čtenáři se dozví i to, jak přesně to bylo za války s odstraněním sochy Felixa Mendelssohna-Bartholdyho (ještě složitěji než se běžně traduje), anebo o činnosti Německého filharmonického orchestru, který v Rudolfinu sídlil za války. Nechybí ani vylíčení poválečných osudů České filharmonie, která je od roku 1946 v Rudolfinu natrvalo doma.

Více než pětisetstránková publikace s názvem Rudolfinum: Chrám umění vyjde v brzkém jaře 2020. Nabídne texty od desítky autorů, kteří mapují architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po začátek 90. let 20. století. O grafiku a sazbu se postarali Petr Bosák a Robert Jansa, díky jejichž práci vynikne přes 260 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů.

Bibliografické údaje
 
Jakub Bachtík – Lukáš Duchek – Jakub Jareš
Rudolfinum: Chrám umění
Praha: Česká filharmonie a Národní památkový ústav 2020
 
Autoři textů
Jakub Bachtík, Richard Biegel,
Lukáš Duchek, Jakub Jareš,
Petr Kadlec, Michal Novotný,
Roman Prahl, Vlasta Reittererová,
Vít Vlnas, Jindřich Vybíral

V dubnu pak Česká filharmonie připravuje slavnostní otevření nové podoby předsálí foyer Rudolfina, jehož součástí bude dlouhodobá výstava věnovaná jeho dějinám. Půjde o stručný výtah z knihy napsaný a doplněný fotografiemi tak, aby jej stihli přečíst posluchači koncertů během přestávky. Výstava v předsálí bude běžně otevřená veřejnosti také během dne, stejně jako poslechový salonek nalevo a filharmonický obchod napravo od hlavního prostoru. V tomto případě se o architekturu prostoru i výstavy postarala Lenka Míková a o grafiku Mirka Mitísková alias Miroko Maroko.