Máte pestrý život – jste aktivní houslista, pedagog, dramaturg Českého spolku pro komorní hudbu, vedete uměleckou agenturu, jste předsedou Státního fondu kultury. Nesváří se ve vás aktivní muzikantství a pedagogická a manažerská práce?
Vůbec ne. Myslím si, že to jde ruku v ruce. Na Pražské konzervatoři jsem zástupcem ředitele a mám na starosti všechny manažerské záležitosti, tedy pronájmy sálů, domlouvání koncertů všech našich tří orchestrů – barokního, komorního i symfonického –, které hrají například na Svátcích hudby, Dvořákově Příbrami, v jednání je vystoupení na Dvořákově Praze…
A jako pedagog připravuji houslisty ke konkurzům z orchestrálních partů. Nikdy jsem neměl ambici učit sólový nástroj, ale protože jsem osm let působil v České filharmonii, mám k této oblasti vztah. Doufám, že studentům moje rady pomáhají, aby u konkurzů uspěli. Nakonec – mnozí moji žáci jsou členy nejen České filharmonie, ale i FOKu, SOČRu, Orchestru Národního divadla a dalších.
Jak dlouho učíte?
Dvacet let, od roku 2004.
A co vaše aktivní hudební dráha? Hrajete sekund v Apollon Quartet.
Snažíme se hrát, ale pro nás všechny je kvarteto především relax. Díky tomu, že každý z nás máme spoustu jiných aktivit, nic nelámeme přes koleno a hrajeme opravdu z lásky ke komorní hře, ne pro peníze. Kvarteto je pro nás ventil, únik, odpočinek. Navíc se všichni rádi vidíme i mimo zkoušky nebo koncerty. V posledních letech prošlo kvarteto na postu prvních houslí personální změnou, onemocněl Pavel Kudelásek, rok a čtvrt s námi hrála Sylvie Hessová, poté se k nám vrátil Štěpán Pražák, který u nás předtím také chvíli hrál. Je žákem Pavla Kudeláska, takže je tu přirozená kontinuita.
Zmínil jste, že jste osm let hrál v České filharmonii. Kdy to bylo?
Dělal jsem poslední konkurz v Rudolfinu před jeho rekonstrukcí. Bylo to 17. listopadu 1989 a také naposledy, kdy v komisi seděl Václav Neumann. Zažil jsem jeho poslední roky jako šéfdirigenta, bohužel jsem pak zažil i tu ne úplně libou dobu názorového rozdělení orchestru, kdy polovina členů stála o Jiřího Bělohlávka, druhá polovina o Gerda Albrechta. Odcházel jsem na konci března 1997 a 1. dubna nastupoval k orchestru jako šéfdirigent Vladimir Ashkenazy.
Odešel jste z filharmonie, protože vás lákala komořina?
Kvartetní hra mě provází celý život. V kvartetech jsem průběžně hrál od svých osmnácti let a všichni mí pedagogové byli kvartetní hráči. To mě hodně ovlivnilo. V prvním ročníku jsem měl profesora Jiřího Hnyka, což byl primárius Dvořákova kvarteta, od druhého ročníku profesora Karla Přibyla, který hrál v Kvartetu města Prahy na sekundu. Poté jsem začal dělat komořinu u profesora Jaroslava Ruise, který hrál také v Dvořákově kvartetu. Poslední dva roky mě měl na komořinu profesor Jaroslav Moučka z Vlachova kvarteta. A tohle všechno mě tak ovlivnilo, že když jsem pak šel na akademii – to už jsem byl členem České filharmonie (léta jsem byl nejmladším členem orchestru), vybral jsem si jako učitele profesora Jiřího Nováka ze Smetanova kvarteta a prošel jsem i výukou profesora Milana Škampy a Antonína Kohouta… Nevím, jestli se z této komorní generace najde někdo, kdo mě neučil. (Smích)
Jak mladého hráče ovlivní fakt, že ho od začátku vedou specialisté na komorní hru?
Dám vám příklad. Byl jsem u toho, když se začalo formovat Ševčíkovo kvarteto. Dával jsem je dohromady, vedl je první rok a připravoval je na soutěž Pražského jara, kde se dostali do semifinále. Mluvili jsme o tom s violoncellistou Michalem Kaňkou, kolegou z konzervatoře. A Michal mi tehdy řekl: „Hrát se naučí, ale nejdůležitější je motivace.“ To je alfa a omega úspěchu každého komorního souboru – chtít tu muziku vůbec dělat. Musíte být přesvědčená o tom, že to je pro vás životně důležité. Jestli s tím do toho nejdete, je vaše snaha předurčená k zániku.
Před čtyřmi roky jste se stal dramaturgem Českého spolku pro komorní hudbu. Co tato práce obnáší?
V první řadě smysluplně obsadit osmadvacet koncertů pěti cyklů v sezoně. Ke změně počtu cyklů došlo po mém příchodu, kdy jsme se s vedením České filharmonie shodli, že bychom mohli z každého cyklu ubrat jeden koncert a nově bychom utvořili recitálovou řadu. To byla jedna podstatná změna. Ta druhá, kterou jsem si dramaturgicky osahal už na Dvořákově Praze, byly kuratoriáty.
Dříve v ČSKH existovaly rezidenční soubory. Tento systém se už trochu přežil, protože za tu dobu už tu všechny soubory vystoupily, některé i dvakrát. Protože se kuratoriát dobře osvědčil, říkal jsem si, že by se to dalo do Spolku přenést. Původní idea byla, že se tak bude dít v rámci jednoho cyklu. Ale když chcete, aby se toho úkolu chopil nějaký významný zahraniční umělec, bylo obtížné to časově zorganizovat, takže se kurátorství v poslední době logicky rozprostřelo do všech cyklů, minimálně do dvou.
Tak je tomu v letošní sezoně v případě hostování Julie Fischer. Ta vystupuje ve dvou řadách – se svým kvartetem v řadě I, v recitálové řadě, a ještě si ji budeme moci v dubnu užít jako uměleckou vedoucí komorního souboru a jeho sólistku.
Přesně tak. Byla by škoda zrovna jí nedat prostor v recitálové řadě, nebo nerozprostřít její působení do více cyklů. Bohužel se mi nepodařila věc, na kterou jsem měl zálusk, a to že vystoupí jako klavíristka. Čeká nás další velmi zajímavý kurátor, ale to prozradíme až na tiskové konferenci k příští sezoně. Ta bude jubilejní, pro ČSKH sto třicátá.
Jak se v letošní a v příští sezoně odrazí Rok české hudby?
To byl jeden z mých úkolů – reflektovat Rok české hudby s přesahem od roku 2023 do roku 2025 a primárně uvést české autory, Martinů, Janáčka, Smetanu, Dvořáka. Na řadu přijdou i méně uváděná Smetanova díla – Jitka Čechová uvede v letošní sezoně reprezentativní výběr z jeho klavírní tvorby. Na tuto Smetanovu tvář se trochu pozapomíná, stále ho vnímáme jako autora oper a Mé vlasti, proto je třeba ho připomínat i v širších souvislostech. Na programu máme oba jeho smyčcové kvartety, chci se dotknout i jeho varhanních skladeb. A samozřejmě zazní oba Janáčkovy smyčcové kvartety. Nezůstáváme však jenom u těchto čtyř skladatelů, je tu řada jejich zajímavých předchůdců i následovníků.
Publikum komorních koncertů je starší, posluchačsky zkušenější, a to s sebou nese jistou konzervativnost. Kam až se odvažujete zajít ve volbě repertoáru, pokud jde o současnější, modernější hudbu?
Za poslední rok dva jsem zjistil, že starší konzervativnější publikum zvládne občas i soudobější věc, když je dobře poskládaný program, když je dobře zahraná a octne se v sousedství přístupnějších skladeb. Snažím se odvažovat víc a víc a budu v tom pokračovat. Je nutné konzervativnější publikum přesvědčit, že i tato hudba je dobrá, a přivést také nový typ publika středního věku. Myslím, že se to daří. Byli jsme například překvapeni, když v loňské sezoně hráli Haasovci díla Bély Bartóka a Pavla Haase a po každé skladbě nastal ohromný aplaus. Protože zkrátka přišlo jiné publikum.
Domnívala jsem se, že gró návštěvníků koncertů ČSKH tvoří abonenti.
To ano, ale zbytek vstupenek jde do prodeje. I pro mě jako dramaturga je pak velmi přínosná zpětná vazba od marketingu, co jak funguje, kolik přišlo abonentů, kolik vstupenek se prodalo ve volném prodeji na určitý druh programu. Pro mě je zcela zásadní, že se změnou způsobu vedení Spolku a změnou složení rady souhlasil ředitel České filharmonie David Mareček. Idea byla dostat ČSKH na stejnou úroveň jako orchestr.
Což se vám daří… Z vlastní zkušenosti vím, že je někdy těžké volit mezi orchestrálními a komorními koncerty.
O tuhle symbiózu jsme usilovali. Vezměme si například recitálovou řadu. Když se vyjednává rezidence u České filharmonie, současně se počítá s tím, že umělec vystoupí i v recitálové řadě ČSKH. To byl příklad rezidence Yuji Wang. A dává to smysl jak dramaturgický, tak ekonomický.
Většina koncertů ČSKH má velkou návštěvnost. Hraje v tom roli i nižší cena vstupenek?
Máte pravdu, že návštěvnost stoupá. Přitom ještě vloni tomu tak nebylo. Za tohle děkuju České filharmonii, která alokovala větší podíl peněz na reklamu. A to velmi pomohlo. Od té doby, co se zlepšila propagace koncertů, se jejich návštěvnost zvýšila, přestože dramaturgie se odvíjí zhruba v podobných intencích. Myslím, že cena vstupenek v tom nehraje roli. Když jsem se stal dramaturgem ČSKH, velmi jsem usiloval o to, aby se propagace spolku zlepšila. Vedení a rada České filharmonie mi v tomto ohledu vyšly vstříc. Chabá propagace se například projevila záhy po covidu, kdy se lidi jen pomalu vraceli do koncertních síní. Přitom se tu konaly skvostné koncerty. Třeba na začátku první postcovidové sezony u nás hostoval vynikající basbarytonista Gerald Finley, a přišlo málo lidí. Mně to bylo strašně líto, protože zrovna tento zpěvák byl v Praze teprve potřetí a z toho poprvé na recitálu. Přitom to byl fantastický koncert! A slyšelo ho asi dvě stě padesát lidí.
Získávám pocit, že práce dramaturga ČSKH je pro vás splněný sen…
Ano. Moc mě to bavilo už na Dvořákově Praze, spolupráce s Markem Vrabcem byla naprosto špičková, ale pro mě jako komorního hráče nemůže být nic víc než dělat dramaturga ČSKH. Plním si tady svoje sny.
Při tom naplňování vlastních snů musíte myslet i na vyváženost sezony, která by měla obsahovat menší i větší komorní soubory různého obsazení, pěvce, zajímavé instrumentalisty… Co je však vaší srdeční záležitostí, kdo nebo co podle vás nesmí v programu sezony chybět?
Jsou to kvarteta, to je asi zřejmé. Kdo rozhodně nesměl chybět, byl Hagen Quartet. To jsou mí „heroes“ už několik desítek let. Dokonce Clemens Hagen měl být kurátorem mého prvního ročníku dramaturgování, bohužel kvůli covidu k tomu nedošlo. To, že letos přijelo jejich kvarteto, byl pro mě jeden ze splněných snů. Plánů má člověk spoustu. A navíc je třeba být v obraze a sledovat mladá kvarteta. Objevem pro mě byl Calidore Quartet, kvůli covidu bohužel nevyšlo hostování Dover Quartet, který však v Praze zahrál poté na Dvořákově Praze. Emerson Quartet, to byla další jasná volba. I když jsem si byl vědom, že to jsou starší pánové, bylo to jednoznačné rozhodnutí, protože absolvovali své poslední evropské turné, a já si říkal, že Praha v jejich programu nesmí chybět.
Dbáte na to, aby zahraniční soubory zařadily do programu české autory?
O to se snažím vždycky. Zajímá mě porovnání interpretací, chci publiku představit, jak na českou hudbu nahlíží zahraniční soubor, jak si poradí třeba s Janáčkem, se Smetanou… Dokonce se mi podařilo přemluvit Trio Wanderer na celý český program. To je nevídané, že by přijel renomovaný soubor a hrál tu celý večer český repertoár bez obav, že by dostal natřeno. Zahraniční soubory nejsou zatížené zažitou českou interpretací. A myslím si, že poslechnout si jejich výklad je velmi zdravé.
Velkou váhu má cena ČSKH. Jaká jsou kritéria k jejímu udělení?
Během covidu byla pozastavena, ale už jsme se k ní zase vrátili. Vloni byla cena udělena dechovému souboru Belfiato Quintet a letos Triu Bohémo. Už máme samozřejmě adepty na další sezonu. Ale není to pravidlo, že se musí cena udělit. Když se na někom rada neshodne nebo nevidíme žádný soubor, který by si cenu zasloužil, pak se udělit nemusí. Kdybychom cenu dali někomu, o kom bychom nebyli stoprocentně přesvědčeni, že by ji dostat měl, jen bychom ji tím devalvovali. Naštěstí máme soubory, kterým to dát můžeme.
Co podle vás komorní hudba posluchačům dává ve srovnání se symfonickou tvorbou?
Nevím, jestli jsem na to z pozice praktikujícího muzikanta schopen rozumně odpovědět. Chodit na koncerty je pro mě jako profesionála něco jiného než pro posluchače, který na ně chodí ze záliby. Přiznám se, že je docela složité poslouchat věci, které sám hraju. Jako kvartetní hráč jsem ovlivněn tím, že znám technicky problematická místa, slyším nesrovnalosti v souhře a podobně.
Posluchači neprofesionálové berou hudbu jako otázku citu, chtějí si z koncertu odnést zážitek. Myslím si, že si každý vybere podle svého, a když ho náhodou na koncertě přivedu k něčemu, co nezná, protože preferuje Mozarta a Vivaldiho a končí u Dvořáka a Čajkovského, přispívá to k mé spokojenosti. Martinů, Janáček, to už je pro konzervativního posluchače neskousnutelná záležitost. A já jako dramaturg mám povinnost tyhle lidi přesvědčit, že i tahle muzika stojí za to, a donutit je poslechnout si i něco jiného, na co by jinak nešli. Proto je třeba tuhle muziku „zabalit“ Dvořákem nebo Brahmsem, aby si pak lidi řekli:„No, on ten Teml vůbec není špatný.“ A jestli se pak dostanou třeba k Boulezovi nebo Ligetimu, to záleží jen na nich. Myslím, že by to dramaturgie nabídnout měla, je to naše povinnost. Ale musíme to dělat citlivě. A jestli si to vyberou a začnou na tuhle muziku chodit, jedině dobře. Komorní hudba nabízí intimnější zážitek, není to příval zvuku, který někdy lidi vyhledávají. Expresivní Dvořákův Karneval se bude vždycky líbit. Ale někdo si raději užije intimnější chvilku a pro něj je tu komořina.
Díky panu Křižanovskému za krásné komorní koncerty a jejich špičkové interprety v této sezoně! A už se těšíme na jména rezidentů v sezoně příští!!