1 / 6
zpět na výpis
Magazín číslo 5 / 2017
Yuja Wang | Foto Kirk Edwards

Připoutejte se, prosím, přichází Yuja Wang

Nezávislá, moderní, přímočará. Prsty rychlé jako závodní auto, paměť jako stroj, cit pro filozofii, záliba v módě. To vše a mnohem víc se skrývá v osobnosti čínské pianistky Yuji Wang, která díky nejednomu záskoku dobyla světová pódia a od té doby nepřestává fascinovat. Úplně vším, co dělá. Na koncertech abonentního cyklu B České filharmonie zahraje ve dnech 6.–8. 12. za řízení dirigenta Semjona Byčkova Klavírní koncert č. 5 G dur op. 55 Sergeje Prokofjeva.

Začalo to v roce 1987 v Pekingu, kdy se do umělecké rodiny tanečnice a hráče na bicí nástroje narodila malá Yuja. Tichá, zakřiknutá dívenka se brzy zamilovala do hudby, nikoli do tance, jak si její rodiče přáli, a tak se začala v šesti letech kromě kaligrafie a malování věnovat i klavíru. Dnes to komentuje s nadhledem: „Byla jsem prostě moc líná, abych se hýbala, a proto se mi asi zalíbil nástroj, u kterého se sedí…“ Ačkoli se jejímu prvnímu učiteli zdálo, že má pro klavírní hru sice šikovné prsty, ale málo síly, po roce se ukázalo, že Yuja je mimořádný talent. Svůj první koncert odehrála v sedmi letech, brzy vystudovala pekingskou Ústřední hudební konzervatoř a pak přišel klíčový moment – odjezd do Kanady na letní hudební kurz calgarské Mount Royal College a následné roční studium na konzervatoři Mount Royal. Bylo jí teprve dvanáct let, neuměla anglicky a na škole byla nejmladší, přičemž jediní klavíristé, které v té době znala z nahrávek, byli Maurizio Pollini, Arthur Rubinstein a Jevgenij Kissin.

Návratu zpět už nebylo. Ve čtrnácti opustila Yuja Wang rodnou Čínu nadobro a zcela sama se vypravila do Filadelfie na slavný Curtisův hudební institut. Kostky byly vrženy, Amerika se stala jejím novým domovem. Mnohokrát od té doby odpovídala pianistka na otázku, jestli to nebylo příliš brzy nebo jak moc pro ni bylo odloučení od rodiny těžké. Pokaždé na to bez emocí odpovídá, že vše přišlo ve správný čas, protože si připadala nezávislá a jistá sama sebou: „Byla jsem na to připravená. V dětství jsem dostala velmi pevné zázemí, s maminkou jsme si byly hodně blízké, a tak jsem se uvnitř cítila bezpečně.“ Zároveň také přiznává, že na samotu byla zvyklá, protože doma neměla sourozence – „samozřejmě, jsem přece Číňanka!“ Jediné, o co se musela nově postarat, bylo jídlo a čisté oblečení.

 Čínská klavíristka Yuja Wang

Yuja Wang

Výuku pod vedením Garyho Graffmana, bývalého žáka Rudolfa Serkina a Vladimira Horowitze, ukončila ve svých jedenadvaceti letech jako hvězda, protože ještě za studií vzbudila pozornost v nejvyšších patrech klasické hudby. V 16 letech debutovala v Evropě s Beethovenovým Klavírním koncertem č. 4 G dur pod taktovkou respektovaného Davida Zinmana, rok poté začala její spolupráce a dodnes trvající přátelství s šéfdirigentem Sanfranciského symfonického orchestru Michaelem Tilsonem Thomasem. Ten ještě dnes s úsměvem vzpomíná na to, jak za ním přišla drobná nenápadná dívka, kterou na rozdíl od jejích kolegů nikdo, ani rodiče, učitel, agent nebo novináři, nedoprovázel a řekla jen: „Ahoj, tak jsem tady! Co budeme hrát?“ Tato bezprostřední přímočarost v kombinaci s úplnou oddaností hudbě zaujala později také legendárního dirigenta Nevilla Marrinera.

Yuja Wang je zkrátka nejoslnivěji a nejpodivuhodněji nadaná pianistka dnešního koncertního světa. Nezbývá nic jiného než sednout si, poslouchat a žasnout nad jejím uměním.

San Francisco Chronicle

Tím se dostáváme k další klíčové kapitole života Yuji Wang, jíž jsou záskoky. Díky své fenomenální paměti a schopnosti rychle se učit může tato pianistka zahrát v podstatě cokoli. Zastoupila již mnohé slavné starší kolegy, jako je třeba Murray Perahia nebo Yefim Bronfman, ale zcela zásadním se pro ni stal záskok v roce 2007 za Marthu Argerich, kdy na čtyřech abonentních koncertech zahrála s Bostonským symfonickým orchestrem Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll za řízení dirigenta Charlese Dutoita. Kritika chválila její ne-manýrismus, pružné frázování, nápaditou hru s klavírními barvami, schopnost získat si, skoro až podmanit posluchače. Nejen svou muzikálností, ale také prezentací na pódiu, která začala mladou umělkyni vysloveně bavit.

Klavíristka Yuja Wang | Foto Ian Douglas

Yuja Wang | Foto Ian Douglas

Změnila účes a svůj koncertní oděv zmodernizovala takovým způsobem, že by s ním mohla bez okolků rozšířit řady kamarádek novinářky Carrie Bradshaw v populárním americkém seriálu. Laickou i odbornou veřejnost tím rozproudila k mnoha bouřlivým diskusím o délce jejích šatů a výšce jejích podpatků. Sama k tomu před třemi lety řekla: „Vůbec se nesnažím otřást světem klasické hudby. Lidé si to myslí, což je v pořádku, ale já mám prostě ráda módu. Jsem holka, mám ráda boty a pěkné oblečení. Lidé chtějí na pódiu vypadat dobře a myslím, že by tu nemělo být žádné pravidlo, jako že k tomu patří jen dlouhé šaty a elegance. Podle mě mému tělu sluší víc krátké šaty, tak je prostě nosím.“ Dnes to sice zpětně hodnotí jako již překonanou životní fázi, ale přesto věnuje vizuální složce svého projevu stále značnou pozornost. Krom toho se s designem přátelí i mimo pódium, osm let je kulturní ambasadorkou značky Rolex a byla také přizvána k představení otevřené ženské platformy Sì Giorgia Armaniho, v níž ženy různých oborů z celého světa sdílejí své životní příběhy o tom, jak řekly své „sì“ lásce, dobrodružství a vášni.

Žádný jiný pianista neumí shromáždit obrovské množství not ve strhujícím tempu s tak bezstarostnou sebejistotou.

Independent

Vrátíme-li se zpět do roku 2007, Yuja Wang vtrhla do prvních řad klavírních sólistů s achilleovskou razancí. Ve dvaadvaceti letech podepsala exkluzivní smlouvu s firmou Deutsche Grammophon, za své debutové album Sonatas & Etudes získala prestižní Gramophone Award v kategorii Mladý umělec roku, dva roky poté byl její snímek Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 a Paganiniho Rapsodie s Mahlerovým komorním orchestrem a Claudiem Abbadem nominován na Grammy® v kategorii Nejlepší klasické instrumentální sólo. Kritici nemohli opomenout, že se v mladé pianistce, jíž prsty běhají po klávesách jako drobnokřídlí motýlci, skrývá navzdory nízkému věku nečekaná hloubka. Je to další tvář umělkyně, která na jedné straně téměř nedá svůj iPod z ruky, ráda si projde módní salón a rozehrává se na písničkách Rihanny, na straně druhé se s chutí začte třeba do Goethova Fausta nebo se ponoří do studia taoismu. Díky podnětné spolupráci s mnoha skvělými dirigenty, vlastní houževnatosti a píli rozšiřuje zkrátka nejen své interpretační obzory do všech potřebných směrů.

Čínská pianistka Yuja Wang | Foto Norbert Kniat

Yuja Wang | Foto Norbert Kniat

Jádro Wangina repertoáru tvoří ruští autoři. S Čajkovským se cítí jako doma, Rachmaninov konvenuje jejímu nitru, k Prokofjevovi má blízko pro jeho „neposlušnost a sarkasmus v kombinaci s dráždivými, svůdnými barvami“. Mozartovy koncerty zvládá s krystalickou průzračností, minulý rok si troufla na Beethovenovu „Hammerklavier“ sonátu, dílo, které je považováno za jedno z nejkomplikovanějších a interpretačně nejnáročnějších. Hrála ho trochu jinak, po svém, svěže a lehce. U kritiků obstála.

Od velkých romantických gest se v posledních pár letech obrací Yuja Wang k hudbě poněkud zemitější a zároveň niternější. Věnuje se více Brahmsovi, komornímu partnerství mimo jiné s barytonistou Matthiasem Goernem, perkusistou Martinem Grubingerem, jejím častým spoluhráčem je Leonidas Kavakos, jehož jsme v letošní filharmonické sezoně nedávno slyšeli. Na otázku, co dál, odpovídá Yuja, že ji baví vyučovat. V pedagogické činnosti vidí příležitost obohatit sebe sama, předat zkušenosti a také setrvat na jednom místě déle než pár dnů. Práci pedagoga si zatím vyzkoušela na mistrovských kurzech v Tel Avivu a na Manhattanské hudební škole v New Yorku, ve městě, které je momentálně jejím zázemím, ovšem pouze asi na měsíc v roce – zbylý čas tráví pianistka na cestách.

V letošní sezoně pokračuje Wang ve spolupráci s dirigenty Michaelem Tilsonem Thomasem, Valerijem Gergijevem, Jaapem van Zwedenem, Yannickem Nézet-Séguinem, Gustavem Dudamelem, v listopadu absolvovala turné po Číně a Japonsku s Berlínskou filharmonií a Sirem Simonem Rattlem. Sama si vyzkouší dirigování od klavíru s Mahlerovým komorním orchestrem a Evropským komorním orchestrem, po pražském vystoupení ji čeká recitálové turné s Leonidasem Kavakosem (mimo jiné Musikverein, Wigmore Hall, Concertgebouw), na jaře recitál v Carnegie Hall. Jak rychle hraje, tak rychle žije, přechází plynule a bez obtíží od Bartóka k Mozartovi, od Beethovena k Prokofjevovi. Interpretaci chápe jako velmi osobní výpověď o tom, co pro ni daná skladba znamená, jako sdílení svého života a zároveň snahu vykreslit skladatelův záměr. A na dlouhé sukně je prý čas ve čtyřiceti…

Komentáře
Zavřít