Než byla tato slova 4. ledna 1896 otištěna v časopise Dalibor, uplynulo více jak třicet let od prvních pokusů pořádat v Praze symfonické koncerty. Prvopočátky byly spojeny se jménem Bedřicha Smetany. Ten při svém pobytu ve švédském Göteborgu dirigoval koncerty tamější Symfonické společnosti, kde našel inspiraci k tomu, aby i Praha měla své orchestrální koncerty.
Tož přece jest nám Čechům volno, abychom svých vlastních koncertů směli pořádati. Anebo jest k tomu české obecenstvo méně způsobilé?
Bedřich Smetana v časopise Slavoj (1863)
Jeho úsilí vyvrcholilo 10. února 1873, kdy podal žádost na české místodržitelství o povolení zřídit v Praze spolek, který by pečoval o provozování orchestrálních koncertů v Praze. Sdružení hudebníků z obou divadel (českého a německého) začalo nést označení „Filharmonia“. Následující rok byl už pro skladatele a dirigenta spojen s hluchotou a jeho aktivita v tomto ustala. Bez Smetanova vedení začaly být koncerty pořádány nepravidelně a jejich produkce postupně vymizela. Jiný pokus představovalo roku 1882 založení „Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy“. Teprve až na jaře roku 1894 však dozrály všechny předpoklady ke vzniku stálého profesionálního orchestru a byla založena Česká filharmonie.
Ke konci roku 1893 žádal orchestr Národního divadla se svým mluvčím, houslistou Aloisem Palečkem, o zvýšení platu. Správní rada ND ale nevyhověla, a tak hráči 1. ledna 1894 místo účinkování v opeře Prodaná nevěsta zahájili stávku. Původní finanční záměr stávky se proměnil v ideový a orchestr v čele s Palečkem usiloval „vzkřísit starou Smetanovu Filharmonii, ovšem složenou jen ze členů českého divadla, a ta by nesla označení Česká filharmonie.“
Všechny tyto plány a Palečkovy aktivity se zúročily dne 7. června 1894, kdy pražské místodržitelství schválilo stanovy, díky nimž oficiálně vznikla Česká filharmonie – Spolek ku povznesení hudebního života v Praze, jakož i spolek penzijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků.
„Česká filharmonie založena byla jako spolek, jehož činným členem mohl se státi jen tehdejší člen orchestru Národního divadla (i kdyby později nenáležel ke svazku orchestru toho, měl členství podržeti, platil-li po čas stanovami učené příspěvky) a každý později k divadelnímu orchestru engažovaný hudebník. Ačkoliv orchestr zároveň se sborem má u Národního divadla svůj pensijní fond, ustavila se Česká filharmonie jako samostatný spolek pensijní pro členy orchestru. Pramenem výdělku spolkového měly býti vedle příspěvků výtěžky z koncertů symfonických, jichž Česká filharmonie hodlala pořádati nejméně čtyři do roka.“ (J. Boleška: Česká filharmonie 1896–1906, Praha 1906, s. 8).
Ač nebyl Alois Paleček považován za výjimečného houslistu, ve svých aktivitách a plánech kolem České filharmonie byl virtuosem. Připomeneme-li si fakt, že prvotním důvodem stávky hudebníků byly finance, tak Palečkovi se po ustavení spolku Česká filharmonie podařilo docílit, že všichni členové orchestru se přihlásili ke spolku s tím, že budou hrát na koncertech bez nároku na honorář. Každý nově přijatý člen do orchestru Národního divadla musel také automaticky přistoupit do spolku Česká filharmonie se zachováním podmínek uvedených v jejích stanovách. Řádní členové měli účast na zkouškách a koncertech povinnou. Každý, kdo se na zkoušku opozdil více jak o 15 minut, mohl dostat pokutu ve výši jednoho zlatého. V případě neúčasti na koncertu bez omluvy došlo k navýšení na pět zlatých.
Na konci léta 1894 byl vydán program České filharmonie pro sezonu 1894/1895. Zahajovací koncert měl dirigovat Antonín Dvořák a další tři potom Karel Kovařovic. Správa Národního divadla ale oznámila, že dirigování dalších koncertů se ujmou první kapelník orchestru Národního divadla Adolf Čech a dalšího Mořic Anger. S tím Česká filharmonie se svým předsedou Aloisem Palečkem nesouhlasila: „Česká filharmonie nepříznivými poměry cítí se nucena činnost svou v období 1894–95 vůbec nezahájiti.“ (J. Boleška: Česká filharmonie 1896–1906, Praha 1906, s. 11). Tímto rozhodnutím přišla Česká filharmonie o privilegium pražského provedení Dvořákovy Symfonie č. 9 „Z Nového světa“. Toho se zhostil dne 13. října 1894 orchestr Národního divadla.
Až do konce roku 1895 trval proces, který směřoval k vůbec prvnímu koncertu České filharmonie. Stalo se tak 4. ledna 1896 v Rudolfinu za řízení Antonína Dvořáka. Dvořák se o této události zmiňuje v dopise svému příteli Aloisi Göblovi z 23. prosince 1895: „Pravíte, že přijedete do Prahy. Nemůžete přijet ke koncertu filharmonickému dnes 4. ledna? Bylo by to tak hezké. Já budu řídit: As rapsódii, ‚Othello‘, pak sinfonii a ‚Biblické písně‘ s malým orkestrem.“
Tímto slavnostním koncertem Česká filharmonie zasadila první kamínek do své mozaiky, která se tvoří již 120 let.
Snad jen to úsilí Smetanovo z 10.února bych posunul na rok 1873. Jinak je to zajímavé.