Letošní rok bude pro Hrůšu nabitý, neboť se objeví na pódiu při řadě významných událostí, mezi něž patří například koncertní provedení Příhod lišky Bystroušky s Českou filharmonií, koncertní provedení Libuše na Pražském jaru či slavnostní zahájení a uvedení Libuše na Smetanově Litomyšli. Následuje letní turné po evropských festivalech s Českou filharmonií, na němž zazní jedna ze skladeb, které má Hrůša osobně velmi rád: symfonie Asrael Josefa Suka. S prvním českým orchestrem také nahraje skladbu, kterou považuje za „snad nejvýznamnější orchestrální dílo v tradici první Československé republiky“ – Sukovo Zrání.
To vše je přitom jen doplňkem k Hrůšově běžné dramaturgické činnosti. Českou hudbu zařazuje coby šéfdirigent u Bamberských symfoniků, z pozice hlavního hostující dirigenta římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia i při častých hostováních v Evropě, Asii i Spojených státech. Nemluvě o pravidelných vystoupeních v roli titulárního dirigenta České filharmonie. V podstatě je pro Hrůšu každý rok rokem české hudby a bez nadsázky je možné 42letého dirigenta označit za předního vyslance české hudby.
Hrát i méně známá díla
V listopadu loňského roku uvedl v Lyrické opeře v Chicagu Janáčkovu Její pastorkyni. Hrůšův přínos tamní soubor nazval „unikátní autenticitou“. Při jeho říjnovém provedení Dvořákova Stabat Mater s Berlínskými filharmoniky se ze sálu ozývaly bouřlivé ovace a jeden kritik označil vystoupení za „ohromující“. Hrůša tak pokračuje v pětileté spolupráci s orchestrem, která zahrnuje mimo jiné provedení Janáčka, Martinů a Kabeláče. Vedle toho Suk v Curychu, Janáček ve Vídni, Martinů v Mnichově. Pokud chtějí orchestry dělat českou hudbu pořádně, Hrůša se stal první volbou. „Mám z toho radost a jsem na to hrdý,“ přiznává.
Zařadit českou hudbu na program je přitom těžší, než se může zdát. Dramaturgie je většinou výsledkem dlouhodobých jednání, v nichž hrají roli nejen rozhodnutí umělců, ale i dramaturgické plány orchestrů, finanční a marketingová hlediska.
„Když jednám s orchestry o dramaturgii, jde vždycky o dialog,“ vysvětluje Hrůša. „Často jsem to já, kdo navrhuje český repertoár, byť málokdy jde o ty nejznámější skladby. Mě samotného více zajímá objevování a nové podněty. Na druhou stranu, když mě někdo upřímně požádá, abych dirigoval nějakou krásnou tradiční českou skladbu, nemám srdce odmítnout. Na to mám tento repertoár příliš rád,“ dodává.
Ambice vkročit na neoposlouchaná území však často ztroskotají. „Už léta nejsem v situaci, kdy by mi někdo diktoval, co mám dirigovat,“ upozorňuje Hrůša. „Především v anglicky hovořících zemích však člověk musí dávat pozor na prodejnost a návštěvnost jednotlivých programů. Paradoxně některé z nejzajímavějších dramaturgických nápadů zabíjejí marketingová oddělení. Namísto aby své úsilí věnovala propagaci toho, co ji nejvíce potřebuje a co si ji zaslouží.“
Ale nevzdává to: „Jsem přesvědčen a moje osobní zkušenost to potvrzuje, že když už lidé přijdou, zamilují si i méně známá díla, pokud jsou prezentována kvalitně a s osobním nasazením.“ Podobný rozpor Hrůša zaznamenal i mezi diváky a kritiky. To, co diváci s otevřenou myslí bez výhrad přijmou, kritici často znevažují, nezapadá-li to do jejich představ.
„Česká hudba lidi často dojme až k slzám, jsou z ní naměkko,“ tvrdí dirigent s tím, že za českou hudbu jsou bez výjimky rádi i hudebníci. „To mi hráči opravdu pravidelně sdělují. A je to neskonalá odměna za veškeré mé úsilí.“
„Jsou to kritici, kteří si občas rýpnou do skladatelů, jako jsou Smetana nebo Dvořák, obvykle když hrajeme nějakou novinku, něco, co není běžně v repertoáru,“ pokračuje Hrůša. „V takovém případě mají často pocit, že musí sami sobě i všem ostatním zdůvodnit, proč tu skladbu neznají nebo proč se nehraje častěji. Někdy mi vadí, když se neustále dokola opakuje teze o ‚národní‘ hudbě Čechů – jako by tato hudba bez konkrétní národnosti neobstála ve světovém kánonu nejkvalitnější hudby západní a evropské kultury vůbec,“ zlobí se dirigent.
Životní poslání jménem Suk
Hrůšovy snahy započaly už dávno, když se vydal na dráhu dirigenta. Propagace české hudby se stala jeho osobní vášní, která se rozhodně netýká jen velkých jmen. Mezi skladateli, které prosazuje, najdeme třeba Miloslava Kabeláče, Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka, Vítězslavu Kaprálovou a Vladimíra Sommera. Pro Hrůšu jejich hudba nestojí na jiné kvalitativní úrovni než Janáček nebo Martinů, jde o poklady, které čekají na své objevení. A mezi nimi samozřejmě Hrůšou opečovávaný skladatel Josef Suk.
„Propagace Asraela a dalších Sukových úžasných skladeb je mým životním posláním už od absolutoria. Každý, kdo přišel do bližšího styku se Sukovou tvorbou, musí uznat, jak vysoko jeho umělecké vize dosahovaly,“ zdůrazňuje šéfdirigent Bamberských symfoniků.
A opět odkazuje na kolegy z branže a na jejich uznání. „Dodnes vzpomínám na reakce některých špičkových orchestrů, když jsem na program zařadil Asraela nebo Pohádku léta, či dokonce Fantastické scherzo,“ vypráví. „Tak je to překvapilo, zprvu byli na pochybách a pak nadšeni. Obvykle to hodnotili slovy: ‚Jak je možné, že jsme o této hudbě neměli tušení?‘“
Ještě objektivnějším měřítkem je, jak často se symfonie Asrael začala objevovat v programech dalších dirigentů. „Nejsem zdaleka sám,“ poznamenává Hrůša. „Suk fascinuje i zahraniční dirigenty, kteří ho trvale propagují, například Kirill Petrenko, Simon Rattle, Vladimir Jurowski, Daniel Harding a další. Jsem přesvědčen, že se symfonie Asrael už zařadila do kánonu. Nedomnívám se, že se hraje řidčeji než řekněme méně známá díla Elgara, Skrjabina nebo Rachmaninova. Suk však stále potřebuje podporu. Je to velmi náročný skladatel, který vyžaduje plnou pozornost posluchače. Ale pokud se mu oddáte, odmění vás opravdu úchvatně.“
V čele projektu Smetana 200
Jak už jsme zmínili v úvodu, Hrůša má slabost pro Smetanu. Svět jistě zná Mou vlast, zejména Vltavu, ostatně Hrůša odhaduje, že ji dirigoval více než stokrát. Věří ale, že i spousta dalších skladatelových děl by si za hranicemi našla své příznivce.
Ale ani doma není „dobojováno“. Právě jubilejní rok, kdy si připomínáme 200 let od narození zakladatele české národní hudební tradice, nabízí příležitost posílit Smetanovo renomé. „Je velká škoda, že propaganda minulého režimu tolika Čechům tohoto génia české kultury otrávila. Byl to nekompromisní vizionář s originálním myšlením. A jeho přesvědčení o službě umělce rodné zemi a o vývoji tehdy současného umění bylo velmi vyhraněné. Ale především byl skutečným umělcem se vším, co k tomu patří. Velmi pro mě znamená, že budu v roce 2024 předsedat projektu ‚Smetana 200‘,“ uzavírá aktuálně nejúspěšnější český dirigent.
Pěkný den , měli jsme tu čest se s panem Hrůšou i jeho ženou potkat na Novoročním koncertu. Nevšední zážitek jak z koncertu , tak z osobního setkání. Přejeme jen to dobré. Šancovi, Brno.