„Na koncerty jsme chodili s taškou sbalenou do porodnice“

Co z manželů Hlaváčkových dělá milovníky klasické hudby a České filharmonie? Ludmile často zpívala maminka. Její zpěv je jednou z nejranějších vzpomínek, které uchovává… Ivana také inspirovali jeho rodiče – učitelé. Přečtěte si, jak jejich hudební příběh pokračuje.

L – Ludmila Hlaváčková
I – Ivan Hlaváček

Jaká je vaše první hudební vzpomínka?
L: Jsem nejmladší ze čtyř dětí, kterým maminka často zpívala, a právě její zpěv je moje první hudební vzpomínka.

I: Vůbec si ji nevybavuji, protože hudba byla kolem mne stále. Oba rodiče byli učitelé, a tak s hudbou samozřejmě pracovali. Hráli na piano, tatínek dokonce výborně. A k tomu ještě obstojně na některé strunné nástroje.

Kdo vás k hudbě přivedl?
L: K hudbě mě přivedla maminka.

I: Oba rodiče stejnou měrou, jen mě nepřiměli k aktivnímu provozování hudby, i když se snažili. Dodnes lituji, že jsem se nenaučil lépe hrát na piano.

Jak vás ovlivnil hudební vkus vašich rodičů?
L: Zásadně se doma poslouchala klasická hudba a zpívaly lidové písničky.

I: Myslím, že totéž, co u Ludmily, nadto ale bylo často v permanenci i piano, neboť oba rodiče hráli.

Jakou hudbu jste poslouchali během školních let?
L: Poslouchala jsem klasiku a také lidovou hudbu.

I: Byla to volba rodičů a také válečné nabídky. Rozhodně byl zásadní Beethoven. Ale sváteční dny, to byly návštěvy operních představení dle nabídky. Co však můžete od dvanáctiletého laika očekávat?

Který hudební okamžik vás formoval?
L: Nevzpomínám si.

I: Žádný. Šlo o postupný proces.

Plakali jste někdy kvůli hudbě? Kdy a proč?
L: Plakala jsem při našich hymnách a významných událostech.

I: Při našich hymnách a zcela mimořádných událostech si občas taky popláču. A pak u některých mých osudových melodiích za specifických okolností. Jednou z nich byla Má vlast pod taktovkou Rafaela Kubelíka na Staroměstském náměstí. Ještě dnes mi ta vzpomínka vhání slzy do očí. Stejně jako 17. listopad 1989 s Českou filharmonií.

Kdy posloucháte raději hudbu a kdy dáváte přednost tichu?
L: Nejsem zvyklá při hudbě duševně pracovat.

I: Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení. Použiji hudební příměr. Někdy je člověk naladěn do dur, jindy do moll.

Pohádali jste se s někým kvůli odlišnému hudebnímu vkusu?
L: Nepamatuji se. Myslím, že ne.

I: Možná někdy s našimi dětmi, ale to spíš v dobrém. Jejich vkus jsem respektoval a někdy mne jejich „oblíbenosti“ mile překvapily.

Kterého hudebníka obdivujete a proč?
L: Obdivuji všechny mimořádné.

I: Nemohu zodpovědně odpovědět, protože se tu stýká příliš mnoho subjektivních a objektivních faktorů. Ale přece, když mám jmenovat, tak je to Beno Blachut, Wolfgang Windgassen při nezapomenutelném Wagnerově Tristanovi v Drážďanech, z dirigentů Erich Kleiber, skoro proti mé vůli vzhledem k jeho minulosti Herbert von Karajan a pak Rafael Kubelík s Jiřím Bělohlávkem.

Když se řekne šéfdirigent České filharmonie, kdo se vám vybaví?
L: Na mysli mi vytane Jiří Bělohlávek.

I: Václav Talich a Jiří Bělohlávek. Nemohu, respektive neumím zdůvodnit proč právě oni.

Kdo je váš oblíbený skladatel a proč?
L: Wolfgang Amadeus Mozart. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák.

I: Mám rád české klasiky i Ludwiga van Beethovena. Ale rejstřík je daleko širší a objevují se v něm vlastně desítky mistrů, někdy i upozaďovaných. César Franck ku příkladu. Racionální zdůvodnění neexistují.

Co pro vás znamená Česká filharmonie?
L: Naše rodinné stříbro či možná spíš zlato, které skvěle reprezentuje naši malou zemi a získává jí obdivovatele po celém světě.

I: Nemám co dodat.

Jaká je vaše první vzpomínka na Českou filharmonii?
L: Neumím časově zařadit.

I: Přesně nevím, ale někdy ještě za nacistické okupace.

Kdy a s kým jste poprvé navštívili koncert České filharmonie? Jaké to bylo?
L: S maminkou, myslím, že v počátcích školní docházky.

I: Neumím povědět, i když by se to možná dalo nalézt v mé sbírce programů, která ale není uspořádána. Ostatně koncem války se už programy ani netiskly.

Proč jste abonentkou/tem? Jaký je za tím příběh?
L: Vyhovuje nám, že známe v předstihu data koncertů a můžeme si podle toho naplánovat jiné akce. Často jsme kupovali předplatné na Pražské jaro, nyní už musíme uvažovat i finančně.

I: Byl to kalkul už předtím, než jsme se na tom s mou nastávající ženou dohodli. Hrála v tom roli i skutečnost, že to byly i jakési pilíře v toku času – data, na která jsme se mohli předem těšit.

A nebyli jsme zklamáni. Často jsem chodíval na koncerty, kde působil Český pěvecký sbor pod dirigentem Janem Kühnem. Moje sestra zpívala v tomto sboru, který často vystupoval s Českou filharmonií.

Sedával či stával jsem v „okně“. Moje sestra mne brala ve Smetanově síni do místnosti nad orchestřištěm, kde si sboristi odkládali kabáty a která má otevřené okno přímo na orchestr, takže byl zblízka vidět i dirigent detailně při práci.

Co se vám na dnešní České filharmonii líbí?
L: Oceňujeme zásluhy Jiřího Bělohlávka, jak se ve spolupráci s Markem Ebenem snažili přivést do koncertních sálů nové posluchače.

I: Líbí se mi její vyrovnané výkony a snaha nezůstávat jen u klasického repertoáru. I když ten by stále měl být základem. Oba velmi oceňujeme preludia, v tomto žánru jde o něco doslova převratného. Brzy už se budou muset přeložit do Dvořákovy síně!

Na jaký moment v souvislosti s Českou filharmonií vzpomínáte nejraději?
L: Na koncert České filharmonie v listopadu 1989, kdy se filharmonici vrátili z turné ve Švýcarsku. Vynořila se mi také vzpomínka na naši společnou návštěvu závěrečného koncertu Pražského jara s Českou filharmonii v roku 1957 s Beethovenovou Devátou. Manžel přišel vyzbrojen partiturou, ale brzy jsme ji přestali sledovat, protože jsme se ztratili v toku hudby.

I: Schovávám si programy koncertů, které jsem navštívil, a jsou jich stovky. No a na dva ikonické bych si vzpomněl i uprostřed noci. Každý z nich je však nezapomenutelný z jiného důvodu.

Tím prvním byl závěrečný koncert Pražského jara roku 1957. Poprvé jsem se tehdy osmělil pozvat na něj svou celoživotní průvodkyni životem a nebyl jsem si zprvu jist, zda neodmítne. Hrála se 9. symfonie Ludwiga van Beethovena a vybavil jsem se na něj partiturou z tatínkovy notové sbírky. Tu jsme drželi společně každý jednou rukou, aby se jejich malíčky závěrem koncertu jakoby letmo, ale o to výmluvněji, setkaly.

Druhý koncert se také odehrál ve Smetanově síni. Bylo to bezprostředně po návratu České filharmonie po úspěšném turné ve Švýcarsku, zakončeném statečným prohlášením orchestru k neudržitelným poměrům v Československu. Přišel jsem na něj z naší pravidelně nepravidelné schůzky několika významných historiků-skorodisidentů, z nichž jeden z nás přítomné pesimisticky přesvědčoval, že se nic nemůže stát, „protože to mají pevně v rukou“. Na přijetí orchestru při nástupu nikdy nezapomenu, a ještě dnes se mi orosí oči. Nekonečné ovace ve stoje jistě utkvěly i v hlavách a myslích členů orchestru. Doslova pár set metrů – na Národní třídě – se psaly dějiny a my jakoby byli při tom…

Jaká je vaše oblíbená skladba?
L: Z českých skladeb je to Dvořákův violoncellový koncert, ze zahraničních Čajkovského klavírní koncert.

I: Dnes mi všechny mé oblíbené skladby připadají, jako bych je znal odedávna a miluji je všechny skoro stejně, i když vzbuzují celou škálu pocitů od melancholie k euforii. To je také ovšem dáno tím, v jakém stavu duše k nim přistupuji.

Ale přesto, na rozdíl od mé ženy, která staví na piedestal Mozarta, dávám přednost jeho nástupcům. Dvořákův h mol violoncellový koncert, téhož Stabat Mater, Beethovenovy symfonie 3, 5, 9 a jeho ouvertury, například Egmont, a Janáčkova Sinfonietta. Zejména ale vzpomínám jako doslova na zjevení, které mne dohnalo k slzám, když jsem před lety poprvé slyšel Symfonii d moll od Césara Francka. Škoda, že se tak málo hraje.

Jakou skladbu by si měl každý poslechnout a proč?
L: Každý by si měl vybrat skladbu, která mu v určitém rozpoložení nejvíc vyhoví.

I: Záleží na každém, ale myslím, že s hudbou Chopina a Čajkovského lze určité problémy překonat.