Manfred Honeck stanul poprvé v pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie v sezoně 2008/2009. V téže době se stal zároveň šéfdirigentem Pittsburského symfonického orchestru, s nímž bude spolupracovat až do konce sezony 2019/2020. K jeho hlavním životním autorům bezesporu patří Gustav Mahler, k dílu Antonína Dvořáka, kmenového skladatele České filharmonie, přistupuje s úctou, zároveň však i s odvážnou tvořivostí a touhou dopátrat se té nejhlubší podstaty. Ozdobou tohoto rakouského dirigenta je srdečnost, pokora, velkorysost a oddanost. O významu své práce říká:
Někdy se dirigenti vidí jako velcí hrdinové světa, což není tak úplně správné, protože těmi pravými hrdiny jsou skladatelé. Ve skutečnosti by bez Mozarta, Haydna, Beethovena a Mahlera má profese neexistovala…
S Českou filharmonií se u dirigentského pultu setkáváte již téměř deset let. Co se vám na tomto orchestru líbí a jaké jsou podle vás jeho největší přednosti?
Je to orchestr s dlouhou tradicí a obrovským hudebním potenciálem. Jsou v něm vnímaví hráči s kultivovaným projevem, kteří dokážou společně myslet a zejména společně hudbu prožívat. Jejich velkou předností je cit pro styl a je také fascinující, že si stále uchovávají tradiční zvuk. To je fenomenální. A to nemluvím o tom, že orchestr sídlí v jednom z nejkrásnějších měst světa.
Specifický zvuk České filharmonie oceňuje mnoho zahraničních dirigentů. Mohl byste tento fenomén blíže popsat?
Zvuk má často cosi společného s citem pro jazyk. Podle mě je unikátní zvuk tohoto orchestru kombinací toho, jak hrají žesťové a dřevěné dechové nástroje společně se smyčci. Například hráči na dřevěné dechové nástroje umí hrát něžně, sladce, zřetelně a vřele, což zase inspiruje smyčce k tomu, aby i jejich zvuk byl vřelý a bohatý. Dále třeba horny mají svou skvělou interpretační školu a neměli bychom zapomínat ani na výtečné harfy, tympány a perkuse. Kombinace nástrojových skupin, jejichž členové jsou schopni zvuk expresivně vyjádřit, je to, co činí tento orchestr jedinečným. Doufám, že si tuto tradici uchová.
Co by podle vás měl orchestr dělat pro to, aby ji neztratil?
Pracovat. Není jiné cesty. A já vím, že přesně to orchestr dělá. Je tu však ještě jiný aspekt, a to je zvídavost. Takže nejen tradici udržovat, ale také klást si otázky.
Jak se podle vás orchestr změnil od té doby, co s ním spolupracujete?
Od té doby, co jsem měl možnost orchestr poznat, se personálně docela proměnil. V některých skupinách jsou velmi mladí hudebníci, kteří přicházejí s novými nápady, novou inspirací a kteří jsou v neposlední řadě výborní hráči. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek odvedl s orchestrem skvělou práci. Moje role je tu rozhodně menší. Snažím se s orchestrem pracovat tak, jak jsem zvyklý. Je to pro mě radost, protože si myslím, že si zaslouží, aby se s ním pracovalo, a dirigent zodpovídá za udržení kvality.
Kam byste zařadil Českou filharmonii na pomyslném žebříčku kvality?
Jsem naprosto proti takovým hodnocením. Ve sportu je to v pořádku, ale umění není sport. Nelze říci, který orchestr je dobrý a který špatný. Zcela jisté ale je, že Česká filharmonie patří k nejprestižnějším tradičním orchestrům, a to je velká výzva.
Jste šéfdirigentem Pittsburského symfonického orchestru, znáte tedy dobře nejen tento, ale i další americké orchestry. Jaký je podle vás rozdíl mezi orchestry v Americe a v Evropě?
Žijeme v období globalizace a musíme připustit, že orchestry jsou si ve zvuku stále podobnější. To je dáno třeba tím, že hráči navštěvují stejné školy. Ale je velmi těžké soudit, protože záleží také hodně na dirigentovi. Když byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků Herbert von Karajan, mluvilo se na konci jeho éry o „karajanovském“ zvuku tohoto orchestru. Dnes je to zase trochu jinak. Řekl bych, že rozdíl mezi americkými a evropskými orchestry není tolik ve zvuku, ale především v tom, jak jsou řízeny. V Evropě se na chodu orchestrů podílejí více státy, v Americe je vše soukromé.
Vraťme se k hudební interpretaci. Zmínil jste už souvislost mezi hudbou a jazykem. Myslíte si, že hudebníci, kteří rozumí jazyku, jímž skladatel mluvil, dokážou lépe zahrát i jeho skladby?
To je docela zajímavé téma. Do určité míry souhlasím, ale úplně takhle bych to neřekl, protože jazyky mají své vlastní rytmy, akcenty, některé znějí elegantněji, jiné jsou tvrdší nebo zase měkčí. Japonština zní jinak než angličtina. Na druhou stranu, každý člověk je schopen vnímat hudbu, ať už je to Japonec nebo Američan. Hovoříme-li o symfonické hudbě, protože u vokální hudby je spojitost mezi hudbou a jazykem celkem jasná, pak věřím, že jazyk, jímž hudebníci mluví, ovlivňuje do určité míry také jejich hru. Ve svém jazyce jsme zvyklí říkat věty určitým způsobem, víme, kdy jít s intonací nahoru a kdy dolů, děláme to zcela přirozeně, bez přemýšlení. V hudbě tohle přichází také přirozeně, ale děláte to vaším vlastním způsobem, podle toho, jak jste zvyklí mluvit.
Je asi pravda, že pokud rozumíte němčině, pochopíte lépe německou hudbu, nicméně bych to nezobecňoval, ale vztáhl spíše na nuance. Kupříkladu severoněmecká němčina zní jinak než němčina vídeňská. Zatímco ta první je velmi zřetelná a jasná, vídeňská je, řekněme, měkčí, nedbalejší, elegantní a vlídná. Posloucháte-li skladby Johanna Strausse, Gustava Mahlera nebo Franze Schuberta, nemůžete je zcela odpojit od vídeňské němčiny. Uslyšíte to třeba ve frázování. Dokonce bychom mohli jít tak daleko, že bychom řekli, že hudba Antonína Dvořáka by nebyla takovou, jaká je, kdyby nemluvil česky. Veškerý rytmus vašeho jazyka je včleněn do toho, jak děláte akcenty, což se projeví třeba v synkopách. V němčině nic takového nemáme. A to je jen malý příklad. Tyto spojitosti však začaly být důležité až od období romantismu.
Na vašem březnovém koncertě zazněla symfonie Wolfganga Amadea Mozarta, Antonína Dvořáka a Čtyři poslední písně Johanna Strausse. Proč jste zvolil právě tento program?
S Českou filharmonií jsem měl možnost nastudovat zatím pouze jednu Dvořákovu symfonii, a tak jsem si řekl: Pojďme udělat ještě jednu! Osmá symfonie patří k mým nejoblíbenějším. Je úchvatně propojená s životem a přírodou, odráží se v ní vliv Dvořákova pobytu v jeho domě ve Vysoké u Příbrami. Viděl jsem krásné obrázky tohoto místa, četl jsem dopisy, a tak mě toto spojení nijak nepřekvapuje. Třeba hned druhá věta, v níž slyšíme ptačí zpěv a cítíme lesy. Mimochodem, tuhle symfonii jsem kdysi hrál jako člen Vídeňské filharmonie. A víte, kdo ji tehdy dirigoval? Václav Neumann… Dvořák byl tedy středem celého koncertu. Pak jsem se moc těšil na Straussovy písně a jejich provedení spolu s Christiane Karg. I tady slyšíme nápodoby ptačího zpěvu, dále velkou orchestraci, nádherné barvy. Co se Mozarta týče, jeho hudba je součástí české i rakouské tradice, já se do této tradice narodil, a tak jsem ji chtěl tady, v Praze, oživit.
Proč právě Mozartova Symfonie č. 33?
Má tu správnou tóninu a lehkost, menší obsazení. Je plná obrovské radosti a nenucenosti, čímž se výborně hodí ke Dvořákově symfonii. Koncert tedy začal velkou radostí, do níž pak Strauss vnesl trochu vážnější, nikoli však temný odstín.
Ve vašem životě hraje důležitou roli křesťanská víra. Jak moc ovlivňuje vaši práci?
Na světě jsou různé kultury, různé víry a v mém životě hraje spiritualita důležitou roli, ovlivňuje mě jako lidskou bytost i jako dirigenta. Řekl bych to jako Mozart: Nikdy nejdu spát bez modlitby. Tak to dělal i on.
Není pochyb, že přemýšlení o tom, proč jsem na světě, s jakým záměrem a zda je tu něco, co mě přesahuje, mě vede k větší úctě k lidem, k hudbě a dalším věcem. Nechci, aby můj život řídily peníze nebo cokoli jiného, protože nic z toho mi nepřinese to pravé štěstí. Místo toho se chci nechat ovlivňovat tím, čemu věřím a co si myslím, že je pro nás důležité. Zároveň je pro mě také důležité neustále se ptát, co je skutečná pravda, pracovat na tom, abych já sám byl co nejopravdovější.
Moje víra mi velmi pomáhá uvědomovat si, že bych měl být den ode dne pravdivější, být sám sebou, poskytuje mi podporu, pomoc, porozumění a úctu ke druhým. Mám přátele i mezi lidmi, kteří žádnou víru nemají, a vážím si jich. Na závěr dodám, že podle mě štěstí vychází z nitra duše, nikoli z vnějšího bohatství. To je ten pravý život.
Milá Dino – opět jsem si s potěšením přečetla Tvůj rozhovor a jako vždy se dozvěděla něco – při Tvých interwiev – zajímavého, není to rozhovor pro rozhovor, ale je velké umění dávat ty správné otázky. Zcela – dle mého – naplňuješ představu snadno plynoucího popovídání, nevyumělkovaného, přirozeného – a jakoby při šálku výtečné kávy nebo libého čaje…
Východní moudrost říká, že není špatná odpověď, ale špatná je jen otázka…
Přeju krásné sváteční dny a všechny zdravím!!!!:-)