Při pohledu na strmou slávu a současný koncertní diář Kirilla Gersteina by se mohlo zdát, že v jeho kariéře šlo vše hladce a bezbolestně. Ve 14 letech se stal nejmladším studentem prestižní jazzové školy v Bostonu, jako dvacetiletý rozjížděl dráhu klasického pianisty a sedm let na to už se stal profesorem na vysoké hudební škole (Musikhochschule) ve Stuttgartu. To vše ale nepřišlo samo od sebe a nebýt pevných kořenů v počátcích, možná by dnes život tohoto umělce nebyl tak prosvětlen skromností, radostí a chutí ke všemu, co toto povolání obnáší.
Začátky a prudký vzestup
Dětství prožil Kirill Gerstein (*1979) ve Voroněži. Hudbě se věnoval pod vedením své matky od tří let, s otcem poslouchal tehdy zapovězený jazz, a tak se oba světy staly hned na počátku přirozenou součástí jeho života. I při studiu klasické hudby na speciální škole pro nadané děti trávil mnoho času u klavíru hledáním správného „jazzového zvuku“. To vyústilo nejprve v účast na polské letní jazzové škole s americkými lektory a nakonec i v pozvání do Bostonu na slavnou Berkley College of Music s příslibem stipendia. Jenže zvací dopis se ke Kirillovi z neznámých důvodů nedostal. Přes všechny komplikace se nakonec rodičům podařilo stipendium obnovit, opatřit prodejem jediného majetku – garáže – peníze na cestu, a pak už jejich syna čekal přesun do zcela nového prostředí.
Po třech letech intenzivního studia v Bostonu přišlo zásadní rozhodnutí, zaměřit se na klasickou hudbu: „Věnovat se jazzu i klasické hudbě mi vždy připadalo jako samozřejmost, ale po třech letech v Berkley jsem se dostal do bodu, kdy mi bylo jasné, že rozvíjet se plně v obou směrech už prostě nejde. Každá z těchto cest si žádala své, pokud jsem se jí měl věnovat poctivě a na vysoké úrovni, což jsem chtěl. Musel jsem si prostě vybrat. Uvědomil jsem si, že mě studium autorů klasické hudby víc naplňuje a přitahuje. To rozhodlo,“ vzpomíná Gerstein na klíčové okamžiky své kariéry.
Aniž by se jazzu zcela zřekl, dokončil svá studia klasické hudby na Manhattan School of Music v New Yorku, pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Následovala významná ocenění včetně vítězství v Mezinárodní soutěži Antona Rubinsteina v Tel Avivu či Gilmore Artist Award, k nejnovějším úspěchům patří ocenění na ECHO Klassik-Award za nahrávku světové premiéry původní verze Klavírního koncert č. 1 b moll P. I. Čajkovského (1879), za niž je také čerstvě nominován na BBC Magazine Music Award. Dnes patří Kirill Gerstein ke špičce ve svém oboru, v jeho koncertním diáři se míhá jedno slavné jméno za druhým, jako třeba Semjon Byčkov, Thomas Adès, Charles Dutoit nebo Steven Isserlis.
Cesta do České filharmonie
Gersteinovým zázemím se stala Amerika, jejímž občanem je od roku 2003, nepřestává se však vracet do Evropy, a jak sám říká, ruština zůstává „domovem“ jeho myšlenek. Před třemi lety začal spolupracovat též s Českou filharmonií, a to zejména díky dobré intuici ředitele Davida Marečka: „Kirilla Gersteina jsem objevil před mnoha lety v sérii s názvem Rising Stars ve vídeňském Musikvereinu. Zaujal mne okamžitě svou muzikalitou, mimořádným smyslem pro rytmus a strhující stavbou skladeb. Od té doby hrál několikrát s Filharmonií Brno, a když jeho mezinárodní kariéra vystoupala do nejvyšších pater, využil jsem našeho dlouhodobého vztahu k pozvání do České filharmonie. Jak orchestr, tak pan šéfdirigent si Kirilla od prvního koncertu oblíbili a od té doby s námi absolvoval řadu vystoupení. Kirill Gerstein patří k umělcům, kteří si s Českou filharmonií vytvořili osobní vztah, a podobně jako kdysi Garrick Ohlsson se přirozeně stal pravidelným hostem našich abonentních koncertů i partnerem při řadě zahraničních vystoupení.“
Pražské publikum má možná ještě v paměti Gersteinův vynikající recitál v loňské sezoně nebo vystoupení na open-air koncertu s Rapsodií v modrém George Gershwina. Letos představí Klavírní koncert D dur pro levou ruku a Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, mimochodem na nástroj, který před časem pro filharmonii sám vybíral. Proč dva koncerty v jeden večer? „Možná každý neví, že vznikaly téměř ve stejné době, jeden v letech 1929–1930, druhý v roce 1930,“ vysvětluje Gerstein. „Koncert G dur je vtipný a radostný, sám Ravel ho považoval za zábavný v nejlepším smyslu slova, zatímco ponurý, tragický Koncert D dur je myšlenkově spjatý s válečnými událostmi. Oba jsou také silně ovlivněny jazzem, protože jazz Ravela fascinoval. Připomíná mi to Mozarta, který psal často ve stejnou dobu dvě velmi kontrastní skladby. Myslím si, že hrát tyto koncerty v jednom večeru umožní posluchačům vidět skladatele v plném rozsahu jeho osobnosti, komplexně. Jsem rád, že Jiří Bělohlávek i David Mareček s tímto nápadem souhlasili.“
A jak hodnotí zkušený sólista spolupráci s Českou filharmonií?
Je to orchestr na vysoké úrovni, která se stále zvyšuje od té doby, co ho znám. Oproti orchestrům s unifikovaným zvukem zde vnímám dědictví vlastní středoevropské zvukové tradice, té, která pochází ze samotného srdce Evropy. Jedná se o jedinečné spojení východoevropského citu se západoevropským rozumem. To je, myslím, dáno jednak tradicí, jednak geografií, geopolitikou a podobně, což pak všechno slyšíte ve zvuku a jakémsi duchu orchestru. To je nádherné a jedinečné. Podle mě dokáže Česká filharmonie dobře zahrát ruskou a východoevropskou hudbu vůbec, stejně tak Beethovena nebo Brahmse. Myslím, že Jiří Bělohlávek v této tradici aktivně pokračuje a rozvíjí ji. Jako dítě, které vyrostlo v bývalém Sovětském svazu, jsem pochopitelně znal nahrávky České filharmonie a záznamy vystoupení z Pražského jara, kde vystupovali vynikající čeští a ruští umělci. Znamená pro mě tedy mnoho, být teď součástí tohoto odkazu a vystupovat v Rudolfinu, nádherné budově s bohatou tradicí.