Magazín číslo 4 / 2023
Julia Fischer: Být hudebníkem není profese, ale způsob života

Julia Fischer: Být hudebníkem není profese, ale způsob života

Německá houslistka Julia Fischer se narodila v Mnichově slovenské matce klavíristce a otci matematikovi pocházejícímu ze Saska. Housle vzala do ruky dříve, než jí byly čtyři. O pár měsíců si přibrala i klavír. Talentovaná muzikantka zvítězila v roce 1995 jako dvanáctiletá v Mezinárodní houslové soutěži Yehudi Menuhina. Od té doby vyzrála ve skutečnou hudební osobnost, věnuje se nejen sólové hře a pedagogické dráze, ale podstatnou částí jejího uměleckého života je komorní hra.

Julia Fischer přijala pozvání Českého spolku pro komorní hudbu, aby se stala kurátorkou jeho letošní sezony. Sama vystoupí v Praze třikrát – v listopadu se svým kvartetem, v prosinci s klavíristkou Juliannou Avdějevou a v dubnu s Komorním orchestrem České filharmonie.

Na zářijových koncertech ve Frankfurtu jste jeden večer hrála s orchestrem Sibeliův houslový koncert, druhý den jste vystoupila v Kronberg Academy jako klavíristka ve Dvořákově Klavírním kvintetu A dur. Je tohle přepínání sólových rolí pro vás v něčem zvláštní, výjimečné?

Ano, je. Před koncertem, kde hraju na klavír, musím hodně cvičit a cítím větší nervozitu i vzrušení než před houslovým koncertem. Rozhodně se cítím jistěji s houslemi. Avšak na klavír hraju moc ráda, i když bohužel nemám dost času cvičit. Vždycky vítám, když se naskytne příležitost si na klavír zahrát. Ale priorita jsou samozřejmě housle.

Jak byste popsala svůj vztah k Praze? Vaši rodiče se prý poznali právě v tomto městě.

Oba moji rodiče v Praze studovali a poznali se tu. Maminka, která pochází Košic, studovala klavír na HAMU u profesora Maxiána. Tatínek, který byl ze Saska, tu studoval matematiku. Dnes v Praze žije můj bratranec, mám tu část své rodiny, toto město mi je hodně blízké.

To, že jste začala hrát na housle ve čtyřech letech Suzukiho metodou, byla zásluha vaší maminky, která rozeznala váš talent?

Ona můj talent nehledala, byla jen přesvědčená, že dítě už v tak útlém věku se musí učit hrát na nějaký hudební nástroj. To nemá nic společného s talentem. Ten rozpoznala až o něco později, ale v počátcích to nehrálo roli.

Záhy jste si ovšem už ke klasické výuce houslí přibrala i klavír. K němu vás přivedla maminka?

Byla to moje volba. Moc jsem chtěla na klavír hrát.

Dnes excelujete ve hře na dva odlišné nástroje. Hudebně vás to obohacuje, nebo někdy cítíte i rozpolcenost?

To je těžké vysvětlit. Samozřejmě nehraju na oba nástroje na stejně vynikající úrovni. Hru na housle jsem studovala mnohem déle a hlouběji. Nakonec na tom ale nezáleží, podstatné je, že jsem muzikantka. Cvičení na housle hodně ovlivnilo mou hru na klavír a naopak – čas, který jsem věnovala klavíru, obohatil mou houslovou hru. To je bez diskuse.

Když dítě začne hrát na hudební nástroj velmi brzy a věnuje se mu pak seriózně, nepřichází o důležité věci patřící k dětství?

Myslím, že jsem měla nádherné dětství. V dětském věku chcete poznat všechno, chcete si všechno zkusit. A výhoda hry na nástroj spočívá v tom, že něco děláte na sto procent, což je mnohem důležitější než utrácet čas v kině nebo na diskotékách.

Považujete vítězství v soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 za významný předěl, který ovlivnil vaši kariéru? Jak se díváte na význam soutěží? Jsou vynikající hráči, kteří se soutěžím vyhýbají…

Záleží na tom, kolik vám je let. Pro dítě jsou soutěže velmi dobrá motivace. I já jsem to tak brala. Byla jsem v nejlepším věku – bylo mi jedenáct a poprvé jsem odjela soutěžit do zahraničí. Do té doby jsem hrála jen v Německu, kde jsem se narodila, a na Slovensku. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se potkala s muzikanty z jiných zemí, Menuhinovy soutěže se zúčastnili houslisté z Velké Británie, Ameriky, Číny, Ruska… A bylo to poprvé, co jsem opustila ulitu provinčního myšlení. Protože jsem viděla, co je svět.

Dokáže si mladý člověk, který studuje hudbu, představit, co všechno tato profese obnáší?

Ne. Pravděpodobně ne. I když znám mladé lidi, kteří si myslí, že vědí přesně, co je čeká… Být hudebníkem není profese nebo zaměstnání, je to způsob života. Jste muzikantem dvacet čtyři hodin denně, chcete to tak a nemůžete bez toho být. Někteří lidé říkají, že by svou profesi nechtěli dělat po zbytek života. Fajn, to je jejich věc, ale já tvrdím, že to stojí za to být muzikantem!

Jste jednou z nejžádanějších sólistek i pedagožek, ovšem hodně energie věnujete komorní hře. Kdy jste si uvědomila, že ji potřebujete ke svému hudebnímu vyjádření? A jak si vybíráte své hudební partnery?

Od první chvíle, kdy jsem začala komorní hudbu hrát, a to ještě v dětském věku, jsem cítila velkou radost ze vzájemné hudební komunikace. Pochopila jsem to velmi brzy. Nyní mám několik hudebních přátel, s kterými hraju často a ráda. Především je to můj kvartet, spolu hrajeme už více než deset let, známe se ještě déle. Hraji s klavíristy jako Juliannou Avdějevou, Janem Lisieckým a je tu i pár dalších muzikantů, které moc ráda potkávám, diskutuji s nimi o hudbě a samozřejmě si s nimi také ráda zahraju. Komorní hudba je důležitou součástí mé osobnosti.

Zaujalo mě nejen vaše současné partnerství s Juliannou Avdějevou, ale i vaše schubertovské nahrávky s citlivým klavíristou Martinem Helmchenem. Jaké jsou vaše představy ideálního komorního partnera?

Měl by to být člověk, který je zvědavý. Nejen takový, který předvede skvělou interpretaci, ale který o ní i rád diskutuje, nalézá nové souvislosti, nový repertoár, nové skladatele, který přemýšlí, o čem jejich hudba je. Takoví lidé jsou pro mě nepostradatelní.

Jak vzniklo kvarteto nesoucí vaše jméno?

Poprvé jsme spolu hráli v roce 2010 na mém festivalu, ale znali jsme se už předtím. S Nilsem Mönkemeyerem jsme společně studovali od roku 2003 v Mnichově, se Sašou Sitkovetským jsme se potkali na Menuhinově soutěži, poté na několika festivalech, hrajeme spolu od roku 2006. Víte, někdy kvarteta vznikají ad hoc na nějakém festivalu a na popud organizátorů si spolu zahrají. Ale kvarteto je tak komplikované a delikátní sdružení, musíte hledat jeho souzvuk, hrát spolu pravidelně a chtít se rozvíjet. My spolu pravidelně hrajeme od roku 2012. Jsou to výborní hráči včetně cellisty Benjamina Nyffenegera, člena Orchestru Tonhalle v Curychu. Je to vynikající cellista a skvělý muzikant. Stává se, že odcházíme z pódia a on už přesně ví, kde to nebylo úplně dobré a jak to druhý den zahrát lépe. Nikdy není spokojen se svým výkonem. A proto je tak inspirativní.

V Praze už jste hráli v roce 2014 na Pražském jaru, nyní to bude v rámci Českého spolku pro komorní hudbu. Tyto koncerty jste vystavěla s důrazem na českou hudbu, zazní Janáček, Smetana, Suk. Vyrůstala jste s ní?

Díky mé matce jsem poslouchala českou hudbu odmalička. Ve stejné šíři jako hudbu Beethovena, Bacha, Mozarta. Nemohu říct, že by můj vztah k Sukovi nebo Martinů byl bližší, ale kladu je na stejnou úroveň jako Bacha nebo Beethovena. Dokonce Dvořákův houslový koncert jsem jako posluchačka i interpretka znala dřív než koncert Čajkovského. A podstatnou složkou mého repertoáru je stále Bohuslav Martinů. Právě jako Josef Suk. Jeho Fantasii pro housle a orchestr jsem znala od dětství, bylo mi snad osm, když jsem ji slyšela poprvé v nahrávce houslisty Josefa Suka. Tyto skladby jsou běžnou součástí mého repertoáru.

Nemáte pocit, že Josef Suk je v zahraničí trochu podceňovaným autorem?

O tom není pochyb. Pro mě je však stálou a rovnocennou součástí repertoáru. Představte si, že za mnou chodí po koncertě lidé a říkají, ach, to byla nádherná hudba, vždyť my toho skladatele vůbec neznáme.

Jaké jsou vaše plány pro tuto sezonu? Budete hrát na koncertě pro nositele Nobelovy ceny, také máte naplánovánu řadu koncertů s kvartetem. Co považujete za vrcholy v této sezoně?

Samozřejmě nobelovský koncert, kam nedostanete pozvání každou sezonu. Moc se na něj těším. Bude to poprvé, co budu hrát s Královským filharmonickým orchestrem Stockholm, který bude řídit Esa-Pekka Salonen. Na programu je Brahmsův houslový koncert a díla Boccheriniho, Ravela a mladé skladatelky Gabrielly Smith.

Jak si hlídáte čas pro sebe a pro rodinu? Máte méně koncertů než dříve?

Ano. Vystupuji dnes mnohem méně. Od chvíle, co jsem matkou, se veškerá má práce a koncertování odvíjejí od potřeb mé rodiny.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Co byste chtěli vyhledat...
Zavřít
Zavřít
Co byste chtěli vyhledat
close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6