V sezoně 2019/2020 se Jakub Hrůša představuje v Rudolfinu hned třikrát. Nejprve v programu Silvestrovského a Novoročního koncertu, poté koncem ledna, kdy provede mimo jiné skladby Pavla Haase a Josefa Suka. A potřetí v dubnovém koncertním nastudování Janáčkovy opery Káťa Kabanová. V mezidobí se Česká filharmonie vydá s Jakubem Hrůšou na turné německými koncertními sály od Frankfurtu po Freiburg. O společných projektech Jakuba Hrůši a České filharmonie jsme rozmlouvali přes oceán během dirigentova hostování v Clevelandu, jen několik dnů před jeho listopadovým debutem s Vídeňskými filharmoniky.
Do programu lednového koncertu s Českou filharmonií jste zařadil Scherzo triste Pavla Haase. Jaká byla vaše cesta ke krajanovi Haasovi z Brna a jeho dílu?
K Haasovi jsem se dostal přes jeho učitele Janáčka. Byl to janáčkovský odborník Jiří Zahrádka, který mě na Scherzo triste upozornil. Stále hledám kratší díla české provenience kromě populárního Dvořáka, kterými bych mohl obohacovat povědomí veřejnosti o naší hudbě. Na Zesmutnělém scherzu se svým způsobem podílel i Janáček. Zaujalo mě to, poslechl jsem si skladbu a hned věděl, že ji budu chtít uvést. Haasův tragický životní osud je podobně jímavý a zajímavý jako Vítězslavy Kaprálové, jejíž Vojenskou symfonietu se chystám zanedlouho uvést s Orchestre de Paris.
Během lednového koncertu vystoupí i polský pianista Piotr Anderszewski, který je českému publiku z pražských hostování dobře znám…
S Piotrem jsem hrál nesčetněkrát, a dokonce už i v Praze. S Českou filharmonií jsme provedli Szymanowského 4. symfonii, která je vlastně klavírním koncertem. Setkali jsme se také v Lisabonu, Tokiu, Londýně, San Franciscu, Istanbulu a samozřejmě v Bamberku. Spolupracovat budeme i nadále. S Bamberskými symfoniky plánujeme jihoamerické turné. Je to „svojský“ pianista, který se repertoárově příliš nerozpřahuje. Ale to, co dělá, dělá znamenitě, zejména klasiku, Mozarta a Beethovena. A pak také právě ony dva skladatele, kteří reprezentují jeho národní identitu – Karola Szymanowského a Bélu Bartóka. Piotr je totiž po jednom z rodičů Polák, po druhém Maďar.
V březnu Vás čeká turné s Českou filharmonií po Německu. Hrát budete i Dvořákův Violoncellový koncert h moll se sólistkou Sol Gabetta. Vystupovali jste již společně?
Několikrát! Hrát se Sol je vždycky potěšení. Je úžasně charismatická hudebnice. Hráli jsme spolu dosud výhradně Martinů 1. violoncellový koncert. Pokaždé se mi líbilo, jaké neotřelé prvky a jakou energii do interpretace vkládala. Tentokrát nás čeká Dvořák.
Na programu pro Německo je i Janáčkova rapsodie Taras Bulba, což není provozně jednoduchá skladba na turné i proto, že vyžaduje koncertní varhany. Zná podle Vás německé publikum Tarase a Janáčka tak dobře, jako posluchači ve Francii nebo Británii?
Těžko se mi to posuzuje. Tarase provádím často a pokaždé uchvátí. Máte sice s varhanami pravdu, ale jinak je to senzační skladba na zájezd. Zejména v podání České filharmonie, pro niž je to jedno ze stěžejních repertoárových děl. Sinfonietta s dvanácti trubkami je na zájezd přece jen náročnější. Janáčka ale rozhodně hrát chceme a musíme!
V Německu zazní rovněž Sukovo Fantastické scherzo. Jak přijímá zahraniční publikum Suka v sousedství Mahlera, Sibelia, Skrjabina či Strausse.
Tvorbu Josefa Suka je třeba stále trošku propagovat a prosazovat. Jakmile jej ale pořadatel jednou přijme, publikum Sukovy skladby vždy ocení a je z nich nadšeno. Sukův čas neodkladně přichází. Zájem o jeho dílo je větší a větší a ujímají se jej další a další skvělí interpreti. Pro nás české dirigenty byl Suk odjakživa srdeční záležitostí. Ostatně Fantastické scherzo jsem prováděl již na škole a Asraelem jsem absolvoval AMU. Až na to, že Suk sám si tohoto svého raného dílka zdaleka nevážil tak, jak by zasluhovalo, je to po všech stránkách rozkošná skladba. Mám osobně moc rád i to znovu a znovu opakované lyrické, sladké druhé téma, které zazní beze změny pětkrát nebo šestkrát. Jeho nadužívání bylo mnoha znalcům Sukova díla trnem v oku. Vzpomínám na debaty na toto téma s Jiřím Bělohlávkem, kterému ty návraty vadily. Je to ale skladba nakažlivá a roztomilá, technicky zručně zkomponovaná. Má skutečně „fantastický“ esprit. Že by ovšem byla technicky jednoduchá, tak to ani náhodou! Je to pěkný oříšek.
Suka budete také nahrávat pro společnost Decca. Kdy se můžeme těšit na první nahrávku?
Kompletní orchestrální dílo Josefa Suka bude v nejbližší době mým prvořadým projektem s Českou filharmonií. Nahrávání Sukova díla považuju za velmi důležité, a proto si této možnosti vážím. Začneme Pragou, kterou se pokusíme převzít ze záznamu Novoročního koncertu. Následovat bude 1. symfonie, kterou uvedeme během roku 2020. Nesmím se se Sukem samozřejmě „zbláznit“, chci a musím hrát i jiné skladby, ale tuhle mou lásku budu mít každý rok na programu. Opakovaně a vždy mimořádně rád. Jsem na Suka v nejlepším slova smyslu hrdý.
V dubnu zazní v Rudolfinu koncertní nastudování opery Káťa Kabanová. Na řadu přichází po curyšské inscenaci Věci Makropulos v září 2019. Máte s tímto Janáčkovým dílem interpretační zkušenosti?
Káťa Kabanová byla vedle Její pastorkyně Janáčkovým dílem, které jsem kdysi na Akademii múzických umění nejintenzivněji studoval. Je to opera velmi blízká mému srdci. Na rozdíl od Pastorkyně, Lišky a Makropulos jsem ale Káťu dosud neprováděl, i když se k tomu několikrát schylovalo.
S Kateřinou Kněžíkovou, které byla svěřena titulní role Káti Kabanové, spolupracujete pravidelně. Čeho si ceníte na spolupráci s touto vynikající sopranistkou?
Nikdy jsem neměl potřebu analyzovat, čeho si na Kateřině nejvíce cením. Kouzlo a síla naší pravidelné spolupráce jsou v tom, že našemu tvoření, zdá se, nechybí nic ze všech důležitých prvků. S některými spoluúčinkujícími cítíte od začátku do konce dokonalé souznění a srozumění. A jakmile tento pocit jednou poznáte, nechcete jej měnit či ztratit. Pokud se mám ale přece jen pokusit o nějakou charakteristiku, myslím, že to nejcennější na Kateřinině umění (a lidské stránce), je vedle mimořádně krásného, vřelého a technicky zvládnutého hlasu a vysoké hudební inteligence a intuice hluboká a upřímná emoce, kterou je schopna v hudbě a na divadle nám všem předávat. V tomto ohledu mi budou Káťa-hrdinka a Káťa-interpretka až jaksi symbolicky splývat… Jsem nesmírně rád, že přijala tuto novou výzvu.
V Elbphilharmonii jsem vystupoval již třikrát, zatím vždy s Bamberskými symfoniky. Kolem sálu se nakupila řada referencí a fám. Předně, je to urbanistický a vizuální klenot. Akusticky jde o skvělý sál, ale – jak jsme všichni opakovaně slyšeli a někteří pocítili – se svými úskalími. Vyplatilo se mi poctivě zkoušet, nechat orchestr hrát a obejít si halu, jak skladba na různých místech zní. Takto jsem sál zažil s Bamberskými symfoniky a jsem zvědavý na hostování s Českou filharmonií.
Nemohu se Vás v souvislosti s hamburskou Elbphilharmonií nezeptat na vašeho otce, architekta Petra Hrůšu. Jeho jméno zaznívá při zmínkách o projektu brněnského Janáčkova centra. Chodí za Vámi pro rady?
Tatínek nejvíce „rad“ sbírá tím, že jezdí pravidelně na mé koncerty a sám vstřebává akustickou i vizuální stránku těchto míst a nechává se jimi inspirovat. Ovšem všímá si i jejich nedostatků. Konzultace jako takové neprovádíme. Tatínek se ale odjakživa, dávno předtím, než byla otázka brněnského koncertního sálu znovu nastolena, bytostně zajímal o klasickou, zvláště orchestrální hudbu. Naše debaty jsou takříkajíc odvěké. Vždycky jsem v něm našel dokonale informovaného partnera k rozhovorům o své celoživotní hudební vášni.
Vrcholem vaší letošní sezony bude červnové nastudování Dvořákovy Rusalky v Amsterdamu s Královským orchestrem Concertgebouw. Pohled do vašeho kalendáře ale působí dojmem, že celá tato sezona je vrcholem vaší dosavadní kariéry…
Možná máte pravdu. Cleveland, New York, Vídeň, Paříž, Londýn, Berlín, Bamberk a Praha v jedné sezoně – to je opravdu unikátní konstelace.
Jste teprve třetím českým dirigentem po Rafaelu Kubelíkovi a Václavu Neumannovi, který na pódiu Velkého sálu Společnosti přátel hudby (Musikverein) ve Vídni dirigoval Vídeňské filharmoniky. Od Neumannova posledního vystoupení v říjnu 1991 uplynulo neuvěřitelných osmadvacet let, než před orchestrem opět stanul v jeho domovském působišti český dirigent. Uvědomoval jste si tyto souvislosti, když jste před orchestr předstupoval na konci listopadu 2019?
Řekli mi to sami filharmonikové. Myslím, že si zakládají na tom, že dirigentů, které zvou do koncertů, není mnoho, a že pracují zásadně jen s těmi, které ctí. V tomto ohledu se situace ve Vídeňské filharmonii trochu liší od Vídeňské státní opery, kde hostuje dirigentů podstatně více. Celé mé uvítání bylo bezmála ceremoniální a nesmírně milé. Pracoval jsem, jak jsem zvyklý, byť rád přiznávám, že jsem se celou situací cítil velmi inspirovaný. A cítil jsem taky velkou zodpovědnost. Byl jsem ovšem nesmírně pozitivně překvapený srdečnou a přátelskou atmosférou v tomto špičkovém orchestru z vůbec nejslavnějších, kterou se nám podařilo vytvořit. A také jejich stále se zvětšující přirozenou vstřícností vůči mým podnětům a požadavkům. Našel jsem v nich úžasné umělecké partnery a s vyvrcholením všech koncertů, troufám si říct, i profesní přátele. Byl jsem tam šťastný. O to více, že již jednáme o dalších termínech.
[…] Hudbu Josefa Suka v podání Jakuba Hrůši budeme v budoucnu slýchat častěji, nejen na discích BR Klassik. Jeho dílo bude totiž Hrůša nahrávat také pro společnost Decca. „Kompletní orchestrální dílo Josefa Suka bude v nejbližší době mým prvořadým projektem s Českou filharmonií. Nahrávání Sukova díla považuju za velmi důležité, a proto si této možnosti vážím. Začneme Pragou, kterou se pokusíme převzít ze záznamu Novoročního koncertu. Následovat bude 1. symfonie, kterou uvedeme během roku 2020. Nesmím se se Sukem samozřejmě „zbláznit“, chci a musím hrát i jiné skladby, ale tuhle mou lásku budu mít každý rok na programu. Opakovaně a vždy mimořádně rád. Jsem na Suka v nejlepším slova smyslu hrdý,“ uvedl Hrůša v rozhovoru pro Magazín České filharmonie. […]