Od sezony 2013/2014 zastává Tomáš Netopil funkci hlavního hudebního ředitele essenského Divadla a filharmonie Aalto. Během jednoho týdne na přelomu září a října tu uvedl dvě operní premiéry, Gluckova Orfea a Eurydiku a speciální projekt Tristan XS, koncertní provedení vybraných scén z Wagnerovy opery, v nichž účinkují pouze Tristan a Isolda. K prvnímu českému orchestru se vrátí v prosinci tohoto roku, a to hned dvakrát. Nejprve jen pár dní před Vánoci uvede díla Dvořáka a Martinů a o dva týdny později oslaví příchod Nového roku i 125 let existence České filharmonie.
Bavit se dnes o koncertech, které se mají konat za pár týdnů, je hodně nejisté, ale pokusme se o to. Do konce roku 2020 byste měl s Českou filharmonií nastudovat dva programy. Můžete přiblížit jejich dramaturgii?
Všem nám držím palce, aby tyto koncerty beze změn proběhly. Jsem totiž velmi rád, že mohu s Českou filharmonií připravit podle mého názoru klenot české operní hudby. Krásnou, svěží a zároveň plně dramatickou a niternou operu Ariadna Bohuslava Martinů. Toto dílo nám ukazuje skladatele inspirovaného barokní italskou operou, který velmi osvěžujícím způsobem docílil nevšední barevnosti celé této jednoaktovky. Ve druhé polovině zazní Dvořákova Šestá symfonie, která svým pastorálním charakterem a ryzí melodickou a kompoziční genialitou krásně zapadá do předvánoční atmosféry. Novoroční koncert se ponese ve znamení filharmonických oslav 125. výročí. Dramaturgie bude akcentovat největší domácí skladatelské osobnosti, které zásadním způsobem formovaly tvar České filharmonie. Jako sólisté se představí samotní hráči filharmonie, což má pro mne osobně vždy velmi sympatický punc.
Byla by Ariadna alespoň malou náplastí za brněnskou produkci Řeckých pašijí, na kterou jste se těšil a jejíž přípravy byly kvůli epidemii přerušeny doslova za pět minut dvanáct?
Málokterý projekt mne tak mrzel jako právě Řecké pašije. S Jiřím Heřmanem jsme tuto operu společně provedli již v Essenu, a proto jsem byl nesmírně potěšen, že si tuto krásnou událost budeme moci ještě jednou užít, navíc s výborným brněnským operním souborem. Měl to být můj brněnský debut… Tak snad příště.
Jaké jsou vaše aktuální umělecké plány? A jak se vlastně připravujete na další sezonu se svým souborem v Essenu?
Doufáme, že se vše brzy vrátí do normálních kolejí, ale měníme dramaturgii téměř na celou tuto sezonu. Německý přístup je hodně striktní a možná právě díky tomu stále ještě hrajeme. Do února se mění téměř vše, pak už jen modifikujeme a zkracujeme programy, aby odpovídaly maximálnímu formátu hodiny a půl bez pauzy. Operní produkce jsou samozřejmě také předmětem změn. V letošní sezoně jsme měli uvést světovou premiéru pro Essen zkomponované opery Dogville německého skladatele Gordona Hampeho. Uvedeme ji ale až s dvouletým zpožděním. Díky rychlé reakci na celou situaci můžeme ovšem našim posluchačům nabídnout německou premiéru opery Impresario Dotcom, kterou pro letošní festival v Bregenz napsala slovenská skladatelka Ľubica Čekovská.
Dokázal byste na základě svých aktuálních zkušeností nějak porovnat, jaká jsou opatření u nás, v Německu nebo i jinde v Evropě, jak ovlivňují koncertní a operní provoz a jak na situaci reagují posluchači nebo diváci?
Opatření jsou samozřejmě různá. Nejjasněji mohu porovnat stav v Německu, Švýcarsku a u nás. Pochopitelně jsou jiná omezení pro operní soubory a symfonická tělesa. V Německu se stále hraje v omezeném počtu hráčů, kdy každý sedí sám u svého pultu a s rozestupem jednoho a půl metru. Koncerty jsou bez pauzy a velký důraz je také kladen na opravdu německy organizovaný a sektorový příchod a odchod diváků. Každá vstupenka, kterou si posluchač zakoupí, je vybavena osobním kontaktem se jménem a adresou. Dle mého názoru tyto, pro nás trochu utažené regulace, mají za následek to, že jsou si posluchači jistější a vědí, že jim v koncertním sále nebo divadle nic nehrozí. Podle toho také vypadají prodeje vstupenek, které jsou velmi optimistické.
Málokdo v poslední době zažil rozhovor, který by se alespoň nakrátko nestočil k současné koronavirové pandemii. Když se zamyslíte nad těmi uplynulými měsíci a týdny, vyšlo z té situace i něco pozitivního? Ať už lidsky, nebo umělecky?
Samozřejmě obavy o mnohé projekty byly a jsou nadále, ale když se na to období od poloviny března podívám zpětně, vidím velkou uměleckou touhu pokračovat. Téměř okamžitě jsem byl konfrontován s novou situací, která generovala hudbu v různých podobách videokoncertů, koláží, přípravou náhradních dramaturgií a pravidelných přátelských hudebních večerů. Z lidského hlediska bylo toto období darem. Rodinnou atmosféru jsem začal prožívat s každodenní samozřejmostí, se všemi rutinními běžnostmi, které mi po celý dosavadní profesní život unikaly. Velmi blahodárně, téměř jako detox, působilo toto období i na můj vztah s nejbližšími přáteli. S těmi, se kterými jsem se mohl denně vídat, povídat si, poslouchat a muzicírovat.
Ano. I létání jsem si užil do sytosti. Dával jsem prostor tomuto svému koníčku pravidelně vždy před snídaní. Rána a večery jsou to nejkrásnější, co může letec zažít. Brouzdat se probouzející se krajinou a vše sledovat, to je lepší než ranní meditace.
V srpnu se konal již třetí ročník Letní hudební akademie Kroměříž, jejímž jste uměleckým ředitelem. Máte radost, že se ji navzdory komplikovaným podmínkám souvisejícím s epidemií podařilo realizovat, a to včetně navazujících koncertů?
Ano. Celé období příprav bylo dost turbulentní a opravdu jsme asi ani nedoufali, že vše dopadne dle našich optimistických představ. Podařilo se nám hostit rekordní počet šedesáti studentů ze čtyř evropských zemí. Studenti byli fantastičtí a doufám, že si týden v Kroměříži užili. Samozřejmě se nám díky těžké situaci nepodařilo plně propojit myšlenku s orchestrální akademií, ale pevně věřím, že příští léto vše napravíme.
S Českou filharmonií nezřídka uvádíte klasicistní a barokní hudbu, která je vám blízká. Doma v Kroměříži jste se na jednom z letních koncertů představil také jako houslista. Je možné, že vás někdy i posluchači v Rudolfinu uvidí a uslyší jako hrajícího dirigenta, třeba v rámci některé z komorních řad?
Na to bych si netroufnul snad ani pomyslet. (smích) Pravda ovšem je, že mne barokní a klasicistní hudba v její dobové interpretaci velmi inspiruje, a často se snažím hráčům symfonického orchestru tento pohled zpřístupnit. Myslím si totiž, že je to dnes již nedílná součást náplně kvalitního souboru. A to, abych měl co nabídnout, musím mít sám zjištěno a ověřeno. Snažím se o to právě v přímém kontaktu s houslemi a rád spolupracuji s takovými experty, jako je například Barbara Maria Willi. Právě společně s ní, Vilémem Veverkou a laureátkami Letní hudební akademie jsme připravili barokní večer, který jsme v Kroměříži uvedli. Jak jsem už zmínil, uplynulé období bylo a stále je dost zvláštní. Uvědomil jsem si však, že pokud je náš přístup a snaha o hudbu živoucí, otevře nám vždy další brány. To je ta krása hudební různorodosti a celistvosti zároveň.
