Antonini naopak dirigoval v Praze několikrát a během loňského roku tu uvedl hned dva programy složené z hudby baroka a klasicismu. Do obou projektů byla zapojená i Česká studentská filharmonie, jejíž hráči si na společný čas s tímto specialistou na hudbu starších epoch odnesli intenzivní vzpomínky.
Dělejte chyby
V polovině 80. let minulého století založil milánský rodák Giovanni Antonini ansámbl Il Giardino Armonico, který je dnes jedním z nejvýraznějších na poli staré hudby. Může za to Antoniniho živelnost, urputnost a odvaha improvizovat a chybovat. A samozřejmě velká teoretická erudice.
„Otevřete partituru oper Antonia Vivaldiho nebo Claudia Monteverdiho a zjistíte, že v nich jsou vlastně poměrně vágní informace. Tito skladatelé poskytli interpretům jen základní kameny. Chtěli totiž, aby měli prostor pro improvizaci,“ říká devětapadesátiletý dirigent. Dnes se hudebníci snaží co nejpřesněji porozumět hudebnímu zápisu a opřít svou hru o studium pramenů staré hudby, ale to podle Antoniniho není to nejdůležitější. „Musíme především pochopit, že tehdejší hudební jazyk byl ve srovnání s tím dnešním víceméně stejný. Přemýšlejte o moderní hudbě, o jazzu, rocku, popu a rapu. Hudebník, který chce hrát co nejblíže tehdejší představě skladatele, se pochopitelně musí naučit co nejvíc o historickém jazyce a vývoji notace. Najít tyto hudební kódy není snadné. Ale když pak zkombinujete své znalosti s fantazií, vznikne něco fascinujícího,“ uvažuje Giovanni Antonini.
Nepostradatelným prvkem poznávání hudby i sebe sama je pro italského dirigenta improvizace – a s ní spojená ochota chybovat. „V našem světě se technické aspekty staly ohromně důležitými pro většinu hudebníků i posluchačů. A mnozí mají pocit, že chyby patří do zakázaného pole. Jenomže bez možnosti udělat chybu nemůžete riskovat a bez rizika není cesta k improvizaci a objevování nového,“ říká Antonini a dodává, že i americký jazzman Miles Davis, jeden z nejosobitějších improvizátorů napříč hudebními epochami a žánry, našel svůj způsob improvizace pomocí chyb.
Zkouším, dokud můžu
„Byl to asi jeden z nejtěžších zkoušecích procesů, které mám za sebou,“ říká o loňské spolupráci s Giovannim Antoninim mladý violoncellista Adam Melíšek. S Českou studentskou filharmonií hraje už šest let a absolvoval koncerty se Semjonem Byčkovem, Simonem Rattlem nebo Jakubem Hrůšou.
Na únorovém koncertě hrál pod Antoniniho vedením Mozartovu Symfonii č. 40 g moll, na tom listopadovém pak Haydnovu Symfonii č. 85 B dur. Když mluví o náročnosti, nemíří k programu, který vybočuje z běžného romantického repertoáru symfonických orchestrů, ale o dirigentově perfekcionismu. „Všichni jsme byli dobře připravení a on si našich zkušeností a schopností vážil, ale kdykoli to bylo možné, chtěl jít co nejdál. Chvílemi to vypadalo, že jeho zkoušecí proces vlastně nemá hranice. Že kdybychom teoreticky mohli hrát lépe a lépe, bude zkoušet donekonečna,“ říká dvaadvacetiletý student filozofie.
Hodně mu prý pomohla také přítomnost italského houslisty Stefana Barneschiho, kterého dirigent pozval na jeden z koncertů. Barneschi se stejně jako Antonini specializuje na hudbu baroka a klasicismu a působí na postu koncertního mistra ansámblu Il Giardino Armonico.
„Vytvořili sympatickou protiváhu. Antonini jako živelný dirigent, který vysvětloval, mluvil o historickém kontextu, analyzoval partituru, a vedle něj velmi klidný houslista, který nám ukazoval věci prakticky. Přehrával nám, jak by ideálně dané pasáže měly znít a co je potřeba pro to udělat, což jsme samozřejmě neuměli dokonale zopakovat. Ale sešlo se to hezky,“ usmívá se Adam Melíšek.
Kromě konkrétních poznatků si ze zkoušení s tímto italským tandemem odnesl zkušenost velké intenzity a zároveň tvorby v reálném čase. „Já sám bych ze sebe nikdy takové úsilí nevydoloval, ale Antonini to uměl. To bylo inspirativní. A na rozdíl od ostatních dirigentů, ze kterých mám někdy pocit hotové myšlenky, představy, s níž se před nás postaví, má Antonini dar jakési otevřenosti. Jako kdyby tu představu teprve spolu s námi budoval, dával jí pořád nový směr, reagoval na nás. Je to stavitel v reálném čase,“ uzavírá violoncellista.
List, co padá, nepospíchá
Antoniniho komunikaci s orchestrálními „juniory“ během zkoušek sledoval i Petr Kadlec, vedoucí vzdělávacích programů České filharmonie. Ten na italském dirigentovi oceňuje jeho péči o každou notu a potvrzuje neúnavnost, o které mluví i Adam Melíšek. „V momentě, kdy by mnozí ostatní dirigenti byli spokojeni, on pořád dává orchestru nové impulsy, jak nikdy neskončit v polovičatosti. Chce, aby muzikanti byli zbystření na každou notu a aby i oni sami přemýšleli nad tím, co v partituře je. Každá fráze nebo melodie někam míří a není jenom věcí dirigenta rozhodnout správný směr,“ říká Petr Kadlec, který zároveň oceňuje přátelskou atmosféru, v níž všechny zkoušky probíhaly.
Dirigenti rádi používají osobitá přirovnání a umění verbálně vystihnout zvukovou představu, kterou mají v hlavě, patří mezi důležitou součást profesní výbavy. „Antonini při zkouškách mluví docela dost,“ říká Kadlec „a vždycky barvitě. Má talent na různé příměry a metafory, takže například když měli mladí muzikanti tendenci pospíchat v pomalých pasážích, řekl ‚Prosím vás, viděli jste někdy padat list ze stromu? A měli jste dojem, že by někam pospíchal?‘“
