Představme si, že náš rozhovor budou číst lidé, kteří ještě neslyšeli o tom, že Česká filharmonie je financována mimo jiné soukromými dárci a jejich penězi, tedy nikoliv jen ze státního rozpočtu nebo z prodejů vstupenek. Jak byste pro ně toto téma otevřela?
Česká filharmonie je instituce s obrovskou tradicí, na kterou můžeme být všichni hrdí. V České republice nemáme tolik živých organizací s tak výraznou kontinuitou. Česká filharmonie je dokonce starší než československý stát, vznikla ještě před rokem 1918. I ona sice prošla svými kotrmelci, ale stále žijeme s odkazem těch, kteří stáli u jejího zrodu. Třeba Antonína Dvořáka, který dirigoval její první koncert.
Chceme být věrni tomuto odkazu, ale zároveň instituci posouvat do 21. století. Je bez debat, že bez podpory státu by Česká filharmonie nemohla existovat. Jsme neskutečně vděční za to, že žijeme ve státě, který chápe svou roli i v kulturní oblasti. Ale právě na naše budoucí plány, jakousi nadstavbu běžného fungování, rozvoj excelence a konkurenceschopnost s těmi nejlepšími orchestry na světě potřebujeme ještě další peníze. Tedy soukromé zdroje.
Česká filharmonie se nyní hodlá dostat mezi tři nejlepší orchestry v Evropě. Právě do tohoto úsilí tedy směřujete peníze od dárců?
Přesně tak. Vedle státních peněz na uhrazení provozních nákladů musíme získat další peníze na náš plánovaný nadstandardní rozvoj. Ať již formou firemního sponzoringu nebo od soukromých dárců. Nejde jen o to, abychom k nám mohli zvát zahraniční hvězdy a sami jezdit do světa na koncerty a turné. Ale rovněž o to, abychom mohli rozvíjet naše talenty a vracet do České republiky zkušenosti načerpané v zahraničí.
Je to tak, že si u vás korporace a filantropové podávají dveře, nebo musíte i sami usilovat o další podporu a dávat na vědomí, že o dary stojíte?
Musíme dávat na vědomí, že o dary stojíme. Firemní sponzoring známe třeba ze sportovního prostředí. Kulturní filantropie, mecenášství u nás ale nikterak dlouhou tradici nemá, komunistický režim ji zpřetrhal. Přitom čím se podíváte více na západ, tím je tam dárcovství běžnější. Filantropie je vlastně vyjádřením jednotlivce nebo třeba i rodiny k určité veřejné věci. Takové, kterou byste vlastními silami nejspíše nemohli zrealizovat, ale líbí se vám, jak ji dělá někdo jiný, jaký má vliv na společnost, a tak se ji rozhodnete podpořit.
Česká společnost je velmi štědrá, dokáže podpořit věci, na kterých jí záleží. Vidíme to u Ukrajiny nebo u živelních katastrof. A je také velmi kulturní, lidé chodí do divadel, na koncerty, na balet, to je poměrně běžná věc. Česká filharmonie tak pouze musela sebrat odvahu a mecenáše oslovit. Někteří z nich se ptali, proč jsme si neřekli dříve. Že je ani nenapadlo, že instituce, která je zřizovaná státem, by mohla mít tyto potřeby.
Tedy stále hledáte nové podporovatele?
Jsme velmi vděční všem našim partnerům za jejich podporu. Nejde to ani bez těch velkých, ani těch malých. Podpory si ceníme vždy, v jakémkoliv objemu. Naším generálním partnerem je skupina ČEZ, která nám pomáhá posouvat se ve všech oblastech, ale specificky se ještě věnuje České studentské filharmonii, tělesu mladých a velmi nadějných muzikantů. Globálním partnerem České filharmonie je skupina PPF, ta se rovněž propisuje do mnoha oblastí a velmi nám pomáhá s vyprávěním našeho příběhu v zahraničí. V těchto případech jde o sponzoring. Jako velmi důležité ale vnímáme také soukromé mecenášství.
Vašim mecenášům nabízíte jako poděkování účast v Dynamickém klubu…
Protože jsme zjistili, že i mezi jednotlivci, kteří nás chtějí podporovat, existuje určitá spřízněnost. Věci vidí podobně, chtějí je sdílet. Podpora České filharmonie pro ně znamená osobní realizaci. Věnují se něčemu, co je přesahuje a co tu bude i po nich. Před několika lety jsme pro ně vytvořili Dynamický klub, vlastně na vyzvání pana Toma Schreckera, jednoho z Wintonových dětí. Svůj dospělý život prožil ve Velké Británii, kde je něco takového naprosto běžné. Dynamický klub tak skutečně znamená určitou formu poděkování našim mecenášům.
Vaši podporovatelé se mohou díky účasti v Dynamickém klubu například potkat s šéfdirigentem České filharmonie Semjonem Byčkovem nebo s jejím generálním ředitelem Davidem Marečkem. O co je největší zájem?
Je to hodně individuální. Až nás překvapilo, jak naši mecenáši stojí o zprostředkování nákupu vstupenek na naše zahraniční koncerty. Vlastně s námi jezdí jako takový fanklub. Poprvé jsme si tento formát vyzkoušeli v roce 2023 na koncertě České filharmonie v milánské La Scale. Tohle legendární divadlo jsme v ten večer tak trochu převzali, všude tam najednou zněla čeština. Bývá to velice příjemné jak pro orchestr, tak pro diváky.
Mecenáši také dostávají informace zevnitř České filharmonie. Zjišťují, jak tu přemýšlíme, co plánujeme, o co usilujeme. A jsou tak naší součástí. A čím je podpora dárce vyšší, tím se života orchestru účastní intenzivněji. Důležité je si totiž uvědomovat, že pracujeme s jejich důvěrou. Musíme naplnit očekávání našich dárců, že s jejich penězi bude naloženo správně. A že směřujeme k tomu, co jsme si předsevzali.
Je možné, aby dárce podpořil například i nákup nějakého konkrétního nástroje nebo třeba inicioval pozvání konkrétního zahraničního umělce na koncert s Českou filharmonií?
A to se zase vracíme zpátky k té důvěře. Vždycky se snažíme vyjít vstříc. Pokud přijde dárce s konkrétním nápadem, vždy si ho vyslechneme. Pokud se náš názor liší, snažíme se o další dialog. Protože když za námi takto někdo přijde, má o Českou filharmonii upřímný zájem a často je to člověk, od něhož se máme co učit. Dozvíme se něco nového, tito lidé nám také často otevírají dveře k dalším příležitostem. Pokud ale jde o uměleckou strategii, je to rozhodně něco, co by si měla Česká filharmonie určovat sama, neodvisle od podpory a peněz. Navíc je to naopak – pokud budete mít krásnou a silnou uměleckou vizi, pochopíte ji i jako laik. Hudba je přece o emocích a ty cítíte, i když nejste odborníkem.
Mluvila jste o tom, že řada podporovatelů České filharmonie cítí v takové pomoci své osobní poslání. Předpokládám, že i vy to budete mít podobně…
Určitě ano. Ale odpovím ještě trochu jinak. Nechceme znovu vynalézat kolo, rádi bychom se inspirovali v zahraničí. Použili to, co už funguje, a adaptovali to na české podmínky. Důkladně jsme se na práci s dárci připravili, nechali jsme si poradit kolegy, kteří působili v zahraničí. A to všechno jsme zasadili do celkové strategie České filharmonie. Nepracujeme už s jednotlivými a osamocenými projekty, ale s tématem filharmonie jako celkem. To nám pomohlo oslovit i lidi úspěšné v byznysu nebo ve vědě. Protože přemýšlejí podobně jako my, jsou zvyklí plánovat.
Museli jsme také začít mluvit jejich jazykem. Sebe sama tak trochu vnímám i jako tlumočníka mezi tím, co se děje v České filharmonii, a očekáváními našich dárců a jejich mnohdy velmi osobními tématy. Hledám, co je pro ně důležité, a pak to přenáším mezi nimi a filharmonií. Jde například o vzdělávání, to je pro mnohé velmi podstatné.
Tedy, aby se Česká filharmonie nevěnovala jen svému uměleckému rozvoji a koncertování, ale rovněž posouvání vztahu české společnosti k hudbě?
Přesně tak. Zhruba stejný počet lidí, jako přijde na koncerty České filharmonie, přijde do Rudolfina v rámci vzdělávacích programů. Nejsou to jen klasické výchovné koncerty, ale opravdu různorodé programy. Jak pro talentované hudebníky, kteří plánují koncertní kariéru nebo se chtějí hudbě jinak profesně věnovat, tak pro školy. Skoro každý den tak do Rudolfina chodí děti, dokonce i ty úplně nejmenší. A když vidíte ty jejich malinké nožičky stoupat po těch vysokých schodech a pak – poté, co tu něco zažili – třeba svačit, tak vás to opravdu těší. Budujeme jejich vztah k hudbě. To se našim dárcům líbí. Že neinterpretujeme jen něco, co kdysi někdo napsal, ale staráme se také o ty, kteří přijdou po nás.
Tím se opět dostáváme k vám. Co tedy práce pro Českou filharmonii pro vás osobně znamená?
Je to velmi naplňující životní fáze. Zajít si na koncert a něco hlubokého a niterného zažít je odměnou a pracovat v takovémto prostředí vás vytrhává z každodenního shonu. V České filharmonii působím dva a půl roku a nijak mi to nezevšednělo. Tehdy jsem odpověděla na inzerát a prošla výběrovým řízením. Mám zkušenosti z managementu, z neziskového prostředí i kultury, a to všechno se najednou potkalo. Nejdůležitější je ale pro mě opravdu ten pocit, že je člověk součástí něčeho většího. Něčeho, co ho přesahuje. A že přispívá k budování toho, co tady bylo před námi a bude tady ještě dlouho po nás.
Dagmar Caspe a obchodní ředitel ČF Michal Medek.
Neměli bychom opomenout ale ani to, že jste rovněž výkonnou ředitelkou nově vzniklé Nadace pro rozvoj České filharmonie. O co se budete v roce 2024 snažit?
Rozjet její práci. Nadace je totiž úplně nová, vznikla na konci léta právě díky aktivitě našich dárců. Je to nezisková organizace, která má dlouhodobě podporovat umělecký a organizační rozvoj České filharmonie, pečovat o odkaz s ní spojených osobností, podporovat vzdělání české společnosti i mladých talentů a k tomu všemu zajistit související financování. Rádi bychom se v dlouhodobějším horizontu postarali taktéž o nástrojový fundus našich hudebníků.
Chtěla bych připomenout, že u zrodu nadace stály zejména tři osobnosti. Významná vědkyně Hana Dvořáková, jejíž vztah k České filharmonii trvá od dětství, Pavel Kysilka, bývalý výkonný guvernér České národní banky a generální ředitel České spořitelny, a Jiří Hašek, obchodní ředitel GZ Media. U něho mám to štěstí, že ho mohu nazývat kolegou, jako dobrovolník nám totiž trvale věnuje jeden den v týdnu. Snížil si úvazek v GZ Media a pomáhá nám v uvolněném čase rozvíjet nadaci.
Všichni tři naši zakladatelé jsou si vědomi přínosu klasické hudby pro vzdělání i kvalitu života. Jde nám tak o to rozvíjet lásku k hudbě. Nám všem, kteří v České filharmonii působíme, hudba naplňuje životy. A budeme rádi, když budeme všichni v České republice vnímat, že Česká filharmonie je tu, i prostřednictvím této nově vzniklé nadace, pro nás pro všechny a můžeme na ni být hrdí.
