Vůbec poprvé mimo Prahu vyjela Česká filharmonie rok po svém založení, v květnu 1897. Cestovala do Brna, kde v Besedním domě zahrála pod taktovkou Antonína Dvořáka jeho Karneval, Polednici, Zlatý kolovrat a symfonii Z Nového světa.
Po mnoha dalších výjezdech do českých a moravských měst zavítala 17. prosince 1901 poprvé do Vídně, což bylo stále v rámci monarchie. Premiérové vystoupení ve slavném Musikvereinu však určitě stojí za zmínku – čistě dvořákovský program, věnovaný skladatelovým 60. narozeninám, dirigoval Oskar Nedbal a koncert měl velký úspěch. V lednu 1902 pak orchestr s Ludvíkem Čelanským pokračoval koncerty v Záhřebu, Lublani a Rijece.
Na první zahraniční zájezd odjela filharmonie v květnu a červnu 1902. Do Londýna na celkem devět koncertů ji spolu s Oskarem Nedbalem pozval houslový virtuos Jan Kubelík. Organizátoři koncertů měli strach, že název orchestru nikomu nic neřekne (přece – kdo zná nějaké Čechy), a přejmenovali ho pro tuto příležitost na „The Kubelík Bohemian Orchestra“.
Na koncertech zazněl český repertoár i skladby Paganiniho, Wieniawského nebo Liszta. Jak napsal Oskar Nedbal 29. května 1902 v dopise hudebnímu publicistovi Josefu Boleškovi: „Úspěch u obecenstva zcela mimořádný… Kritika byla po prvním koncertu velmi příznivá… Je to první případ, že se v Londýně usadil na delší dobu nějaký orchestr z kontinentu. Hlavně prý zuří Londýnská filharmonie…“
V prvním desetiletí své existence sbírala Česká filharmonie nejen slávu, ale především prostředky na svůj provoz. Vedle abonentních koncertů v Rudolfinu ji mohli posluchači potkat také v hospodských sálech a třikrát se vydala na několikaměsíční stagiony do zahraničních lázeňských středisek. Od května do září 1904 takto odehrála 144 koncertů v Pavlovsku u Petrohradu, kde pro koncerty uzpůsobili nádražní halu. Repertoár byl velmi pestrý, stejně jako seznam spolupracujících dirigentů.
Česká filharmonie, Oskar Nedbal, 1904, Pavlovsk, Rusko
Podobný dlouhodobý pobyt si orchestr zopakoval v letech 1905 a 1909 v lázních Švýcarská dolina blízko Varšavy. I zde odehráli 136 a 146 unikátních koncertů. Ani tyto pobyty však do filharmonické kasy kýžený výdělek nepřinesly. Koncerty byly dostupné zdarma, orchestr si musel v podstatě vydělat na cestu domů, a proto s malým úspěchem občas vypsal koncert se vstupným. „Ale přes všechna manka znamenala ruská cesta velkou zkušenost,“ ujišťuje hudebník a literát Václav Holzknecht o první stagioně ve své knize „Česká filharmonie. Příběh orchestru“.
Západ – východ
Během obou světových válek se zájezdová činnost zastavila. Bohaté však byly výjezdy v meziválečném období – Česká filharmonie a Václav Talich jako kulturní vyslanci mladé republiky odjeli do zahraničí celkem patnáctkrát. Ve 20. letech byla suverénně nejčastější destinací Itálie (Benátky, Janov, Modena, Verona, Milán, Pisa), ve třicátých letech se začalo jezdit do západní Evropy.
V roce 1935 byl orchestr s Talichem a sopranistkou Jarmilou Novotnou ve Velké Británii, Belgii a Francii. Ani tentokrát se nepodařilo udržet pravý název orchestru: koncerty a nahrávací projekt pro značku His Master’s Voice ve studiích na Abbey Road zde Česká filharmonie odehrála jako Prague Philharmonic Orchestra.
Přesně o dva roky později se konalo velké turné tamtéž s třiadvacetiletým Rafaelem Kubelíkem: zaznělo sedmnáct koncertů po celé Británii (z toho jen dva v Londýně) a na cestě zpátky v Antverpách, Lutychu a Bruselu. Nadšení recenzenti v britském tisku orchestr přejmenovali na Prague Philharmonic. Pod hlavičkou The National Orchestra of Czechoslovakia pak proběhly kratší zájezdy s Kubelíkem do Británie ještě v květnu a v listopadu 1938. Česká filharmonie vystoupila v Británii pod svým pravým jménem až v roce 1956.
Po návratu z turné v roce 1937 řekl Rafael Kubelík: „Letošní zájezd České filharmonie do Anglie dostatečně nám ukazuje, jak anglický lid nejen s námi sympatizuje, ale chápe naši hudbu. Filharmonie dnes dosahuje v Anglii jedinečného postavení českého reprodukčního tělesa, které v cizině dnes stojí na nejvyšším stupni dokonalosti nejen pro tvorbu českou, ale i na poli světové literatury.“
Má vlast pro Goebbelse
Za druhé světové války se jediný výjezd mimo území Protektorátu Čechy a Morava uskutečnil do Říše na direktivní pozvání Josepha Goebbelse. Česká filharmonie hostovala 11. února 1941 v budově Berlínské filharmonie a 12. února v drážďanském Živnostenském domě. Václav Talich vybral pro obě vystoupení stejný program: Beethovenovu předehru Egmont a Smetanovu Mou vlast. Za nacistické okupace se směla hrát jen její první polovina, proto bylo nanejvýš odvážné navrhnout ji celou. Talichova kuráž byla akceptována, a dokonce pak nacistické špičky povolily hrát Mou vlast celou i v protektorátu. Výjezd do Německa byl posledním zájezdem Václava Talicha s Českou filharmonií.
Po válce se Česká filharmonie poprvé rozjela na podzim 1946 do Paříže a Ženevy. O rok později následoval zájezd s Rafaelem Kubelíkem do Polska, který měl podpořit válkou zničenou zemi mimo jiné koncerty v továrnách. Téměř celé další desetiletí mohl orchestr cestovat pouze po východním bloku. Když se pak v polovině 50. let objevily zájezdy na Západ, komunisté nastavili přísná pravidla pro vycestování.
Každý filharmonik byl před výjezdem prověřován, potřeboval řadu posudků svých postojů a spolehlivosti, mimo jiné i z místa bydliště nebo pracoviště nejbližších rodinných příslušníků. Nespolehlivé hráče běžně na zájezdech nahrazovali ti spolehliví z jiných orchestrů. Za těchto podmínek se vyjelo nejprve na podzim 1955 na turné po Západním Německu a v roce 1956 dokonce do Rakouska, Nizozemí, Velké Británie a opět Západního Německa. Hned na jaře 1957 to bylo vyváženo deseti koncerty v Sovětském svazu.
Všechny tyto i následující cesty (například v červnu 1958 vystupovala Česká filharmonie v Bruselu na světové výstavě Expo, v březnu 1962 poprvé vycestovala do Skandinávie) absolvovala filharmonie se svým šéfdirigentem Karlem Ančerlem, který převzal orchestr poté, co Rafael Kubelík v roce 1948 emigroval.
Konfrontaci se zahraničním prostředím považoval Ančerl za nezbytnou pro růst orchestru. Ten v jeho éře získal pověst špičkového tělesa, které mělo všude otevřené dveře. V jedné vídeňské kritice se kupříkladu psalo: „Aby naše orchestry zahrály Mozartovu Pražskou symfonii tak elegantně a krevnatě zároveň, tak přirozeně a pramuzikálně, to by musely mít zvlášť dobrou náladu. Bylo vidět demonstrativně tleskajícího Herberta von Karajana.“
Tři měsíce na vlně úspěchů
Legendárním v historii orchestru se stal tříměsíční zájezd v roce 1959. Od září do prosince Česká filharmonie odehrála 55 koncertů na Novém Zélandě, v Austrálii, Japonsku, Číně, Indii a Sovětském svazu. Až na posledně jmenovanou destinaci byla všude poprvé a nová publika si podmanila. Nejvíce koncertů odehrála v Japonsku (20), v Austrálii (15) a na Novém Zélandu (8). V dirigování se střídali Karel Ančerl a Ladislav Slovák, jako sólisté s orchestrem cestovali klavírista Jan Panenka a houslista Josef Suk.
Zájezd proběhl letecky, ovšem v tehdejších poměrech: mezi Prahou a novozélandským Aucklandem orchestr, rozdělený do dvou letadel, mezipřistál v Římě, Damašku, Bombaji, Rangúnu, Singapuru a Darwinu. Kvůli vyhrocené politické situaci mezi Japonskem a Čínou museli hudebníci letět z Tokia do Hongkongu a odtud pokračovat vlakem. Ne vždy hrál orchestr v koncertních sálech – v Sydney se například koncertovalo v boxerské hale, v Indii zase v kinech. Zájem publika byl obrovský, příjezd orchestru z takové dálky byl opravdovou senzací a sály byly plné.
Někdejší tajemník Pražského jara Vilém Pospíšil, který se turné účastnil, vydal o tomto zájezdu knižní svědectví. Vzpomíná mimo jiné i na kuriózní situace. Na Novém Zélandu například příjezdu České filharmonie konkurovalo mezistátní utkání s Anglií v ragby. „Novozélanďané jsou v této disciplíně, díky maorským hráčům v jejich národním mužstvu, mistry světa. Světoví ‚rasisté‘ jim je ovšem na skutečné mistrovství světa nechtějí pustit. A tak k utkání s Anglií na domácí půdě byla pozornost nejen aucklandských, ale i širokého okolí soustředěna nepředstavitelnou měrou. A přece jsme v tomto uragánu sportovního zájmu nádherně obstáli, a to jak před naším vystoupením, kdy noviny věnovaly České filharmonii i úvodníky, tak na koncertech, do posledního místa vyprodaných, i po nich. Ohlas výkonů orchestru v tisku si v ničem nezadal s ohlasem mezistátního utkání.“
Kvůli špatnému počasí chtěli filharmonici v Melbourne odřeknout koncert v částečně krytém amfiteátru. Organizátoři trvali na tom, aby se orchestr přesvědčil na místě: „Když jsme viděli už dopoledne (koncert byl až odpoledne) snad dvacetitisícový dav shromážděný v kryté prostoře a na trávníku, který se neustále rozrůstal, nebylo vyhnutí a koncert se uskutečnil, i když s ohledem na silný vítr s poněkud pozměněným programem,“ píše Pospíšil.
„Členové orchestru se museli podpisovat i na kartony, na které se píše plstěným pisátkem a tuší, a na hedvábné šátky japonských dívek, s nimiž jsme se setkávali za pulty obchodních domů,“ vylíčil Pospíšil enormní zájem o orchestr.
Za Atlantik
Od této cesty až do zatím poslední na podzim 2019 odehrála filharmonie v Japonsku celkem 367 koncertů. Japonských turné přibylo po roce 1989, mnohdy se jezdilo každý rok. Pověstná jsou dvě vystoupení s Rafaelem Kubelíkem v Ósace a Tokiu v roce 1991 – byl to jediný zájezd s Kubelíkem po jeho porevolučním návratu, jakési prodloužení pražských provedení Mé vlasti. Kubelík zde dirigoval filharmonii naposledy.
V říjnu a listopadu 1965 zavedl Karel Ančerl Českou filharmonii poprvé za Atlantik. Poněkud utopické plány navštívit Spojené státy americké měl orchestr už v roce 1902. Nakonec se tak stalo mnohem později, zato opravdu grandiózně. Celkem 36 koncertů v USA a Kanadě dirigovali střídavě Ančerl, Václav Neumann a Martin Turnovský a filharmonie předvedla americkému publiku převážně nejproslulejší český repertoár – Smetanovu Mou vlast, předehru k Prodané nevěstě, Dvořákovy symfonie, ale i skladby Martinů. Koncerty měly nadšené recenze, a proto orchestr zavítal do Severní Ameriky znovu už o dva roky později, kdy hrál mimo jiné na světové výstavě Expo v Montrealu.
Další turné po Spojených státech se uskutečnila až v letech 1981 (dlouhé turné s Václavem Neumannem a Zdeňkem Košlerem), 1984 a 1987. Po revoluci jela Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem do USA hned na podzim 1990 – jedno ze svých nejdelších amerických turné (více než 30 koncertů) zakončila vystoupením ke Dni Spojených národů v New Yorku.
Po několika dalších zájezdech se do nejlepších amerických koncertních síní orchestr vrátil až v roce 2014, opět s Jiřím Bělohlávkem. O čtyři roky později následovalo zatím poslední, velmi úspěšné americké turné se Semjonem Byčkovem. V den 100. výročí založení Československa Česká filharmonie provedla v newyorské Carnegie Hall Mahlerovu symfonii „Vzkříšení“.
„Zbytek světa“
Pojďme se na závěr podívat na některé kuriozity. Statisticky nízký je například počet výjezdů do Sovětského svazu a do Ruska. Dalo by se přece předpokládat, že v dobách socialismu šlo o nejvyšší prestiž vycestovat právě tam. Popsali jsme první výjezd v roce 1904 k Petrohradu, tedy ještě do carského Ruska. Do Sovětského svazu se orchestr podíval až 40 let po Říjnové revoluci – v roce 1957 provedl deset koncertů v Moskvě, Leningradu a Kyjevě. Do roku 1988 proběhlo jen sedm dalších turné a po pádu SSSR se Česká filharmonie podívala do Ruska jen na dva koncerty (roku 2011 je v Moskvě dirigoval Pinchas Steinberg).
Do Číny orchestr poprvé zavítal v rámci velkého turné v roce 1959, podruhé kupodivu až roku 2001. Poté následovalo šest dalších čínských zájezdů.
Početně rekordním se stal rok 1991, kdy probíhala rekonstrukce Rudolfina. Česká filharmonie tehdy vyjela na šest dlouhých turné, během nichž odehrála 72 koncertů. Podívala se do Austrálie, Španělska, Německa, Velké Británie, Japonska, Jižní Koreje a do Hongkongu.
Nesmíme zapomenout na dosud nezmíněné světadíly. Afriku navštívila Česká filharmonie pouze jednou – v prosinci 2000 přijela s Vladimirem Ashkenazym koncertovat do Káhiry, jako sólista vystoupil přední místní pianista Ramzi Yassa.
Za Ashkenazyho šéfdirigentské éry vůbec docházelo k výjezdům do dosud neprozkoumaných destinací. Poprvé například filharmonie zavítala do Latinské Ameriky, v červnu 2000 vystoupila na dvou koncertech v Brazílii, dvou v Argentině a cestou domů koncertovala na Portoriku. Do Brazílie, Argentiny a Uruguaye se Česká filharmonie vypravila ještě v květnu a červnu 2006, tentokrát s ní byli Gerd Albrecht a hvězdná pianistka Elisabeth Leonskaja.
Jedeme dál. Snad zanedlouho
V posledních sedmi letech se orchestr s Jiřím Bělohlávkem a Semjonem Byčkovem vrátil do nejvýznamnějších koncertních sálů a na nejprestižnější festivaly. Vedle dlouhých „šňůr“ po jednotlivých městech se podařilo dojednat několik rezidencí, které filharmonii umožňují několik večerů po sobě koncertovat ve stejném sále a předvést více z repertoáru. Dvě rezidence zatím proběhly ve vídeňském Musikvereinu a jedna v pařížské Filharmonii.
Když se zrušily zájezdy v dubnu a květnu 2020, nikdo si nechtěl připustit, že to není jen ojedinělý výpadek. Pak ale v srpnu odpadly festivalové koncerty ve Španělsku a Skotsku, zářijový koncert ve vídeňském Konzerthausu proběhl pro rozdělené publikum a do Číny a na Tchaj-wan se už v říjnu neletělo vůbec. Jak to bude se zájezdy na jaře 2021, je zatím nejisté. Pomyslný vlak je však připraven k odjezdu – držme palce, aby dostal zelenou.
