S Českou filharmonií za její stopětadvacetiletou historii vystoupila většina z největších hvězd hudebního Olympu. Nejvýrazněji se samozřejmě do DNA orchestru propsalo jeho dvanáct šéfdirigentů. Úroveň orchestru ale dokládají také hvězdná jména skladatelů, dirigentů a sólistů, kteří s filharmonií spolupracovali a spolupracují. V obsáhlých fotogaleriích přinášíme výběr těch nejvýznamnějších.
Není tajemstvím, že ne všichni dirigenti jsou u filharmoniků stejně populární. Pokud mezi umělcem a orchestrem přeskočí jiskra, může se zrodit vztah klenoucí se napříč dekádami. Ostatně, někteří frekventanti stupínku před Českou filharmonií mají na kontě hodně přes sto společných koncertů.
Ještě hlubší pouto a také o úroveň intenzivnější spolupráce ovšem vzniká mezi filharmonií a jejím šéfdirigentem. U příležitosti 125 let České filharmonie proto nejprve jmenujme ty, kdo se největší měrou zasloužili o utváření umělecké identity a unikátní hry prvního českého orchestru.
Nelze nevzpomenout na Václava Talicha, který pozvedl Českou filharmonii z jistě dobrého, ale provinčního tělesa na orchestr světové úrovně. Rafael Kubelík dojednal převedení filharmonie pod stát, založil festival Pražské jaro a po emigraci se k orchestru na konci své zářné kariéry vrátil, čímž symbolicky završil návrat svobody do Československa.
Karel Ančerl dokázal představit Českou filharmonii světu a obstát v těžké mezinárodní konkurenci na nahrávkách i koncertech. Na místě je také připomenout noblesu, s níž dovedl Václav Neumann orchestr k listopadu 1989 a dodal mu odvahu stát se aktérem přelomového dějinného okamžiku.
Dráha zatím posledního českého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka se naplnila jeho návratem do čela filharmonie, což orchestru vrátilo stabilitu a umělecký lesk. V jeho práci pokračuje současný šéfdirigent Semjon Byčkov za asistence hlavních hostujících dirigentů a Bělohlávkových žáků Tomáše Netopila a Jakuba Hrůši.
Ludvík Čelanský (1901–1902) | Až do roku 1901 byla Česká filharmonie volnočasovou aktivitou orchestrálních hráčů Národního divadla. Tam však propukla stávka proti tehdejšímu šéfovi opery Karlu Kovařovicovi, který zareagoval nekompromisně – stávkující dostali výpověď. Propuštění hráči se rozhodli založit Českou filharmonii jako samostatný profesionální orchestr a prvním šéfdirigentem si zvolili jednatřicetiletého Ludvíka Vítězslava Čelanského (1870–1931). Ten s orchestrem zažil boj o přežití. Hrálo se téměř pořád a téměř všude, dokonce i štamgastům po pražských hospodách.
Vilém Zemánek (1903–1918) | V lednu 1903 se šéfdirigentem stal Vilém Zemánek (1875–1922). Pod jeho vedením pořádala Česká filharmonie pravidelné abonentní i populární koncerty. Kromě světové hudby na nich zněly také premiéry skladeb Janáčkových, Sukových či Novákových. Od krachu zachraňovalo orchestr i nadále hraní po restauracích a také dobrodružné podniky typu pětiměsíčního koncertování u Petrohradu (1904). Zemánkova éra skončila 16. dubna 1918 na nádraží v Pardubicích, kde orchestr šéfa sesadil. „Bez vášněprosté, buldočí vytrvalosti dr. Zemánka nebylo by České filharmonie. On dokazoval za každých podmínek její potřebu a nutnost a skutečně ji prosadil,“ napsal později jeho nástupce Václav Talich.
Václav Talich (1919–1941) | O Václavu Talichovi (1883–1961) odborníci někdy hovoří jako o nejdůležitější postavě v historii orchestru. Během jeho éry se z provinčního tělesa stala absolutní světová špička. Talich zdůrazňoval osobitost a živelnost výkonu, vyvažování jednotlivých hlasů v rámci celkového zvuku a úctu ke skladatelovu zápisu. Byl výborným dramaturgem. Českou hudbu považoval za samozřejmost a v prvních letech svého šéfovství udělal zevrubnou inventuru: sezonu 1921/22 věnoval českým symfoniím, další dvě pak symfonickým básním. Do kmenového repertoáru orchestru vřadil také francouzské impresionisty, Mahlerovy symfonie, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva či Šostakoviče.
Rafael Kubelík (1942–1948) | Rafael Kubelík (1914–1996) se stal šéfem České filharmonie na podzim roku 1941, ale orchestr poprvé dirigoval už v lednu 1934 – jako devatenáctiletý! Za války zařazoval díla, která posilovala naději a víru okupovaného národa: Sukův Svatováclavský triptych, Janáčkova Tarase Bulbu, Smetanovu Mou vlast. Právě ta se hrála už v osvobozeném Československu na „Koncertu díkůvzdání“ 21. června 1945. Kubelíkova dramaturgie splácela dluhy ruské, francouzské a angloamerické hudbě. Zasadil se o převedení České filharmonie pod stát a společně s orchestrem založil mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Naposledy dirigoval Českou filharmonii 5. července 1948, pak z komunisty ovládaného Československa emigroval.
Karel Ančerl (1950–1968) | Karel Ančerl (1908–1973) prožil obtížný nástup do čela České filharmonie. Po jeho jmenování zavládl v orchestru odpor. Filharmonici se na nového šéfa dívali jako na politicky dosazeného vetřelce. Ančerl na tuto atmosféru reagoval vstřícností, klidem a neutuchající prací. Na zkouškách byl dokonale připraven, pracoval ekonomicky a důsledně. V dramaturgii orchestru pevně ukotvil Bartóka, Prokofjeva, Šostakoviče, ale také Martinů, Hanuše nebo Kabeláče. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 zůstal Karel Ančerl v Kanadě, poslední dva koncerty s orchestrem dirigoval na Pražském jaru 1969. Jeho éra přinesla díky mimořádným uměleckým kvalitám obrovský mezinárodní „boom“. Celkem 60 zájezdů do 28 států světa zahrnulo všechna prestižní pódia: od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall.
Václav Neumann (1968–1989) | Václav Neumann (1920-1995) se stal šéfdirigentem České orchestru na konci roku 1968. Jeho éra přinesla intenzivní spolupráci s gramofonovou firmou Supraphon: v průběhu let vznikly kompletní nahrávky Dvořákových symfonií, symfonií Bohuslava Martinů (1978) a Gustava Mahlera (1982) či Dvořákovy opery Rusalka (1983). Velkou oblibu si v 70. letech získal televizní popularizační cyklus „Česká filharmonie hraje a hovoří“. V říjnu 1989 přerušil Václav Neumann spolupráci s Československým rozhlasem a televizí. Protestoval tak proti perzekuci lidí, kteří podepsali petici Několik vět. Na zájezdu ve Stuttgartu se k postoji šéfdirigenta připojila drtivá většina orchestru. Se svým rozhodnutím seznámila Česká filharmonie posluchače bezprostředně před vypuknutím sametové revoluce na koncertech 16. a 17. listopadu. Filharmonikové se následně účastnili demonstrací a připojili se ke generální stávce. Uspořádali mimořádné koncerty věnované studentům vrcholící Beethovenovou Devátou symfonií hranou 14. prosince 1989 na koncertě pro Občanské fórum.
Jiří Bělohlávek (1990–1992) | Jiří Bělohlávek (1946-2017) v čele orchestru stanul v říjnu 1990. Krátce po svém nástupu řídil například koncert České filharmonie v sídle OSN v New Yorku. V únoru 1992 oznámil svoji rezignaci, reagoval tak na to, že část orchestru prosazovala do čela filharmonie německého dirigenta Gerda Albrechta. Spolupráci s orchestrem ale nikdy nepřerušil a po velkých mezinárodních úspěších se do jeho čela opět vrátil.
Antonín Dvořák
Krom šéfdirigentů je zapotřebí zmínit ještě dvě zásadní osobnosti, které se o filharmonii přičinily hned v počátcích jejího příběhu. Tím prvním je pochopitelně Antonín Dvořák. Jak známo, nejslavnější český komponista dirigoval hned první koncert České filharmonie. Krom toho orchestr řídil ještě čtyřikrát, naposledy v roce 1900.
Oskar Nedbal
Je třeba si uvědomit, že Dvořák po své americké misi a po úmrtí Johannese Brahmse patřil spolu s Gustavem Mahlerem k nejvýznamnějším žijícím skladatelům. Důkaz jeho přízně byl proto pro vznikající orchestr cenný. Mimochodem, Mahler dirigoval orchestr dvakrát, v roce 1908 s ním provedl světovou premiéru své sedmé symfonie.
Zásadní roli v dějinách orchestru sehrál také český skladatel, violista a dirigent Oskar Nedbal. Nejenže filharmoniky řídil na úctyhodných 140 koncertech, ale pomohl jim i po nečekané rezignaci Ludvíka Čelanského v roce 1902. Nedbal sice šéfdirigentskou nabídku odmítl, ale vedl orchestr na existenčně významném zájezdu do Anglie v době, kdy kapela ekonomicky bojovala o holé bytí.
Od Rachmaninova po Rattla
Krom již zmíněného Gustava Mahlera s orchestrem vystoupilo několik dalších světoznámých skladatelů, kteří s taktovkou v ruce osobně dohlíželi na provedení vlastních děl. V závěru svého života ve Dvořákově síni dirigoval Edvard Grieg svůj Klavírní koncert a moll, Glazunov v roce 1930 přednesl pouze vlastní skladby, stejně jako Arthur Honneger v roce 1949. Jen Aaron Copland v roce 1973 svou kompozici Inscape zařadil do kontextu tehdy již klasické americké hudby 20. století.
Některé skladby vznikly přímo pro Českou filharmonii. Člen Pařížské šestky Darius Milhaud pro ni napsal skladbu Hudba pro Prahu, která měla premiéru v roce 1966. Ke stému výročí orchestru zkomponoval Polák Krzysztof Penderecki Klarinetový koncert, který poprvé slyšelo publikum v Rudolfinu přesně o třicet let později. Na tuto tradici nyní navazuje objednávka nových skladeb, již inicioval Semjon Byčkov.
Semjon Byčkov: Není nic horšího než poslouchat hudbu, která se plouží pod kobercem
Číst rozhovor
Listuje-li člověk v archivu České filharmonie starými programy, občas má dojem, že dříve bývaly koncerty o něco delší, než je tomu dnes. Tak například Charles Munch v roce 1946 během jediného večera s orchestrem zahrál první symfonii Bohuslava Martinů, Ravelova Cikána, Chaussonův houslový koncert, Honeggerovu Symfonii pro smyčce a ještě druhou suitu z Ravelova baletu Dafnis a Chloé. Významní dirigenti také vždy dávali prostor soudobé hudbě a autorům, kteří se na repertoáru objevují zřídka. Více se dozvíte v popiscích v galerii.
Gustav Mahler (debut 1908) | Gustav Mahler dirigoval Českou filharmonii dvakrát. Poprvé spolu s orchestrem v roce 1908 provedl světovou premiéru své sedmé symfonie. Na obrázku se skladatelovým věnováním vidíte zkoušku. I o čtyři měsíce později byl program stylový, zazněla Beethovena rovněž sedmá symfonie a předehra Coriolanus, a pak ještě tři předehry operní: k Prodance, Tristanovi a Mistrům pěvcům.
Alexander Zemlinsky (debut 1923) | Jako šéf opery pražského Nového německého divadla byl Alexander Zemlinsky v Praze doma. Ač sám proslul jako skvělý komponista, své vlastní skladby s Českou filharmonií nedával. Pozoruhodné je, že mezi roky 1923 a 1937, kdy s orchestrem vystoupil celkem 33krát, uvedl s výjimkou Sedmé všechny Mahlerovy symfonie. Často doprovázel slavné sólisty, třeba Pabla Sasalse, Paula Hindemitha nebo Artura Rubinsteina.
Erich Kleiber (debut 1925) | Skutečně pozoruhodný život prožil rakouský dirigent Erich Kleiber. Řídil například světovou premiéru Bergova Vojcka. S Českou filharmonií vystoupil mnohokrát v meziválečném období, snímek jej zachycuje při posledním vystoupení s orchestrem v roce 1955. Kleiber se s filharmonií věnoval širokému repertoáru, v jeho programech jsme našli dvě překvapivá jména: Karl Ditters von Dittersdorf a Piero Calabrini. Slyšeli jste?
Bruno Walter (debut 1926) | Německý dirigent Bruno Walter, proslulý spolupracovník Straussův i Mahlerův a významná postava předválečného evropského a poválečného amerického hudebního života, patřil k prvním, kdo pravidelně hostovali u České filharmonie. Gustav Mahler, Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven patří k autorům, které zařazoval nejčastěji.
© ČTK
Otto Klemperer (debut 1926) | Otto Klemperer, který na začátku 20. století začínal svou kariéru v Novém německém divadle v Praze, patří k mistrům starší generace, kteří s Českou filharmonií vystoupili ještě druhou světovou válkou. Když se po ní k orchestru znovu vrátil, již jej obestírala legenda. Jeho provedení děl Ludwiga van Beethovena a Antona Brucknera patří k nezapomenutelným.
Georg Széll (debut 1930) | Georg Széll je považován za jednoho z nejlepších dirigentů 20. století. Před válkou působil jako šéfdirigent ve Státní opeře v Berlíně a v Novém německém divadla v Praze. Po emigraci působil v Metropolitní opeře v New Yorku a od roku 1946 až do své smrti stál v čele Cleveland Orchestra. S Českou filharmonií mnohokrát vystoupil v Praze, dirigoval ji ale také na významných festivalech v Salzburgu (1963), Montreaux (1964) a Lucernu (1969).
Alexander Glazunov (debut 1930) | Portrét ruského skladatele Alexandra Glazunova s jeho věnováním vznikl u příležitosti jeho pražského koncertu, na kterém provedl Českou filharmonii svými skladbami – Slavnostní předehrou, Klavírním koncertem č. 2 H dur a Symfonií č. 5 B dur.
Řada hvězd se s orchestrem představila na zájezdech a na mezinárodních festivalech, kde orchestr nezřídka hostoval dokonce v roli rezidenčního tělesa. Například na Salzburger Festspiele v roce 1971 jej postupně řídili Václav Neumann, Claudio Abbado, Karl Böhm, Alain Lombard a Herbert von Karajan. Anebo festival v Montreux, kde se s orchestrem představili Sawallisch, Barbirolli, Széll, Matačić a další. A samozřejmě, hvězdy se do Prahy daří lákat také díky dlouholeté spolupráci s Pražským jarem.
Mistři svých nástrojů
Od svého založení nabízela Česká filharmonie svým příznivcům příležitost poslechnout si naživo největší světové virtuosy. Již v roce 1903 s orchestrem vystoupil Sergej Rachmaninov, vlastní klavírní kompozice s filharmonií přednesli také Béla Bartók, Sergej Prokofjev a Igor Stravinský, jehož vystoupení u příležitosti osmdesátin prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v roce 1932 vzbudilo ohromný ohlas.
Geniálních klavíristů hrálo s orchestrem pochopitelně daleko více, zmiňme alespoň Claudia Arrau a Svjatoslava Richtera. V galerii si můžete přečíst více o koncertech houslisty Yehudi Menuhina, violoncellisty Mstislava Rostropoviče, operních pěvkyň Christy Ludwig i Karity Matilly a mnoha dalších velikánek a velikánů klasické hudby.
Jen jedno vysvětlení: v článku nezmiňujeme skvělé muzikanty ze současné generace, kteří bezesporu předvádí výkony hraničící s dokonalostí, avšak na jejich zařazení po bok Stravinských a Karajanů je ještě příliš brzy. Již nyní je jasné, že až bude vnikat obdobný text u příležitosti 150. výročí České filharmonie, rozroste se o jména desítek umělců, kteří v posledních letech svou hrou okouzlují návštěvníky Dvořákovy síně Rudolfina.
Claudio Arrau (debut 1927) | Rádi začínáme výběr slavných sólistů, kteří účinkovali s Českou filharmonií, skvělým chilským pianistou Claudiem Arrau. Z jeho sedmi vystoupení s Českou filharmonií se pouze tři konala v Praze: v roce 1927 s Františkem Stupkou, na Pražském jaru 1958 se sirem Malcolmem Sargentem a v roce 1976 se Sergem Baudo. Pod taktovkou Karla Ančerla vystoupil v letech 1958 a 1965 v Kasselu, Hannoveru a Düsselfordu, na Salcburském festivalu v roce 1971 přednesl Brahmsův Koncert č. 1 d moll s Alainem Lombardem.
Igor Stravinský (debut 1930) | S Českou filharmonií vystoupili jako sólisté svých vlastních koncertů mnozí klavírní giganti, již v roce 1903 Sergej Rachmaninov, dále Béla Bartók v letech 1927 a 1934 a Sergej Prokofjev v roce 1932. Největší ohlas ovšem vzbudilo pražské vystoupení Igora Stravinského při příležitosti osmdesátin prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v roce 1930 ve Smetanově síni Obecního domu, na kterém Stravinský za řízení Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr.
Yehudi Menuhin (debut 1945) | Americký houslista Yehudi Menuhin vystoupil poprvé s Českou filharmonií brzy po skončení druhé světové války v listopadu 1945. Za řízení Rafaela Kubelíka zazářil v Mendelssohnově Koncertu e moll a Dvořákově Koncertu a moll. Další vystoupení proběhlo s Karlem Ančerlem v roce 1956 ve vídeňském Musikvereinu, na programu byl Mozartův Koncert č. 3 G dur. Přátelství s Rafaelem Kubelíkem i angažovanost v boji proti totalitnímu režimu vedly Menuhina podobně jako Leonarda Bernsteina k rozhodnutí v letech 1948–1989 v Československu nekoncertovat. K České filharmonii se vrátil jako dirigent až na třech koncertech v roce 1997.
David Oistrach (debut 1946) | Mladý ruský houslista David Oistrach byl hvězdou hned prvního ročníku Pražského jara v roce 1946, kdy vystoupil s Českou filharmonií v Čajkovského Koncertu D dur. I ostatní koncerty s oděským virtuosem proběhly v rámci Pražského jara. V roce 1957 dával Oistrach Koncert a moll Dmitrije Šostakoviče, v roce 1961 Brahmsův Koncert D dur. Naposledy ho Praha zažila v roli dirigenta v roce 1972, kdy nejprve doprovázel svého žáka Václava Hudečka v Čajkovského Koncertu D dur a poté řídil Brahmsovu Symfonii č. 1.
© ČTK
Svjatoslav Richter (debut 1950) | Fenomenální ruský pianista Svjatoslav Richter odehrál osm koncertů s Českou filharmonií. Z nich zejména vystoupení na Pražském jaru 1954 pod taktovkou Karla Ančerla se třemi klavírními koncerty v jediném večeru (Schumann, Liszt, Čajkovskij) patří k legendárním. Památným se stal i mimořádný koncert 9. června 1954, kdy Richter s Václavem Talichem přednesl Mozartův Koncert d moll K 466. Na snímku Richter u místa posledního odpočinku Václava Talicha.
Sdílet článek
Nejlepší odměna pro autory?
Když vás článek zaujme tak, že ho zkrátka musíte sdílet.
Zcela jste opomněli Karla Šejnu…