Co rakouského dirigenta přimělo uvést v Praze Richarda Strausse, zajímalo mě. „Když jsem byl malý, matka mi často vyprávěla o Straussově Růžovém kavalírovi. Byla jím uhranuta, mnohokrát ho ve Vídni slýchala s Elisabeth Schwarzkopf. Nebylo jiné cesty, než si ho zamilovat také. Jako mladý dirigent jsem byl Straussem fascinován. Co dokáže dostat z orchestru, jaké barvy, jaký zvuk! Jeho hudba je trochu zahleděná do sebe. K Richardu Straussovi musíte přistupovat obezřetně. Čím jsem však starší, tím víc jeho hudbu oceňuji. Strauss byl nesmírně vzdělaný člověk. Představte si, že během svého života přečetl třikrát celé Goethovo dílo! Byl také velkým znalcem antické filozofie a věku osvícení. I proto tak vzhlížel k Mozartovi. Přemýšlel o světě podobně jako on. Jen lidé, kteří ho do hloubky nepoznají, mohou říct, že Richard Strauss je povrchní skladatel!
Franz Welser-Möst si do pražského programu vybral Sinfonii Domesticu, tuhle oslavu rodinného života a domácí pospolitosti. „Mám ji rád. Je v ní vřelost, něha, humor. Jedním slovem lidskost. Pokud jde o Straussův humor, není to jen takové bláznění a vtípky, ale v jeho humoru je velká inteligence. Zmínila jste, že je to oslava rodinného života, ovšem Strauss do hudby vkládá velký kus sebeironie. Právě v téhle symfonii se naplno projevuje jeho osobnost. Když máte sami sebe rádi – a Strauss to v téhle symfonii potvrdil –, je to známka velkého ducha.“
Také Franz Schubert, jehož Třetí symfonie zazní ve Dvořákově síni před Straussem, je oblíbeným autorem Franze Welsera-Mösta. Hojně ho uvádí i v Clevelandu – Schubertovu První symfonii bude mít Cleveland Orchestra na programu v září, chystají se i na Velkou mši, v této sezoně hráli jeho Čtvrtou symfonii. Je podle dirigenta Schubert pro orchestr snadným autorem? „Spíš bych řekl, že je těžký, zejména pro smyčce. Aby Schubert vyzněl krásně, potřebujete dobré instrumentalisty s velkým citem pro eleganci a zpěvnost zvuku. Svět Schubertovy hudby není rozsáhlý, ale je neuvěřitelně bohatý. Schubert sám říkal, že je nadšeným tanečníkem. A v jeho hudbě je slyšet tanečnost. Tanečnost, která podtrhuje melancholii. Jeho hudba je obdařena velkou senzitivitou. A tato senzitivita mě velmi přitahuje,“ doplňuje dirigent.
Franz Welser-Möst je velkým obdivovatelem Leoše Janáčka. Již v době svého působení ve Vídeňské státní opeře pravidelně každou sezonu zařazoval jednu z Janáčkových oper. Čím ho Janáčkova hudba tak přitahuje? „Poprvé jsem slyšel Janáčka na konci sedmdesátých let ve vídeňské Volksoper. Byla to opera Z mrtvého domu. Pamatuji si, že jsem byl zcela uhranut. V roce 1980 jsem pak strávil měsíc v Londýně. Tehdy tam hostoval Charles Mackerras s Velšskou národní operou a dávali dvě Janáčkovy opery. Byl jsem Janáčkem úplně pohlcen! Mimochodem, díky Charlesi Mackerrasovi jsem si zamiloval i Bohuslava Martinů. Nu a když jsem začal působit ve Vídeňské státní opeře, měl jsem příležitost Janáčka pravidelně uvádět. Jazyk a zvuk Janáčkových děl se krásně pojí se zvukem Vídeňských filharmoniků. Myslím, že opera ve Vídni má vůči Janáčkovi závazek. Uvádějí se Mozart, Verdi, Puccini, Richard Strauss a Wagner, Janáček ale do této skupiny neodmyslitelně patří.“
A co dirigent na Janáčkovi oceňuje? „ Skoro nikdy není upovídaný. Nikdy toho neřekl příliš. I když psal pro velké orchestrální obsazení, jeho hudební záznam je velmi efektivní. Dokáže vytvořit silný obraz v pěti sekundách. Jiným skladatelům trvá dopracovat se k emocionálnímu prožitku třeba půl hodiny. V tomhle je Janáček jedinečný. Rozpoznáte jeho hudbu na první poslech, protože se vyjadřuje jedinečným jazykem.“
Welser-Möst je znám i svým inovativním přístupem k dramaturgii: „Když chcete obecenstvo vychovávat, musíte mu ukázat něco nového, co ještě nezná. Pokud budete opakovat stále totéž dokola, ztratí o vás diváci zájem. Nač chodit stále na totéž? V Americe je zvykem, že zahajujete a končíte sezonu s těmi největšími „blockbustery“ – Mahlerovou Druhou, Berliozovou Fantastickou symfonií… Ale já se v nejbližších týdnech chystám uvést Schubertovu Velkou mši, kterou tam naposledy slyšeli v šedesátých letech, Griegova Peer Gynta a Sibeliovy písně v podání Simona Keenlysidea, před dvěma lety jsme na zahajovací koncert zařadili skladbu současného amerického skladatele a Sibeliovu Druhou symfonii. Je vaším úkolem přivést obecenstvo k tomu, aby si na tyhle skladby zvyklo a nevyžadovalo jen Beethovena. A je to dobré i pro orchestr. Když hraje každou sezonu stále stejné skladby, je to pro hráče poněkud nudné a ztrácejí entuziasmus.“
Welser-Möst je také jedním z mála zahraničních dirigentů, kteří systematicky uvádějí českou hudbu. Jen v Clevelandu zazněli Janáček, Dvořák, Schulhoff, Krenek… „V Clevelandu budeme v příští sezoně dávat Dvořákovu Čtvrtou symfonii, tu mám obzvlášť rád. A na svůj inaugurační koncert v Clevelandu jsem zařadil Martinů Pátou symfonii. Vzpomínám si, jak tehdejší intendant orchestru po koncertě pronesl: ‚Jestli někdo dokáže dát téhle hudbě smysl, je to génius.‘ Byl to svého druhu kompliment (smích). Ale víte, vždycky jsem měl rád českou hudbu, například symfonické básně Antonína Dvořáka, které jsem nastudoval s Vídeňskými filharmoniky. Pamatuji si, jak jsem s nimi dával Dvořákovu Pátou symfonii – bylo to na takovém kratším turné – a nikdo z nich to do té doby nehrál. Přitom tak krásná skladba! Pořád dokola se hrají Sedmá, Osmá a Devátá, ale vždyť ta Pátá a Šestá jsou také krásné! V Clevelandu se chystáme uvést Dvořákovo Te Deum, na to se moc těším. To je fantastická skladba.“
Světově proslulý dirigent stane koncem června poprvé před hráči České filharmonie. S jakými očekáváními se chystá do Prahy? „Společně dobře provést dobrou hudbu! Ale vážně: Poprvé jsem slyšel Českou filharmonii s Václavem Neumannem v Linci, myslím, že to bylo v roce 1975. Tehdy hráli Mahlerovu První symfonii. Velmi ostře si to vystoupení pamatuji, protože Česká filharmonie je jedním z mála orchestrů, který má charakter, vlastní identitu. Je mnoho orchestrů, které hrají skvěle, ale nemají svůj vlastní, specifický zvuk. Být svůj považuji za velmi důležité. Vzpomínám si, když jsem se chystal nastoupit v Clevelandu, jak se mě kdosi ptal: ,A jak docílíte toho, aby Cleveland Symphony Orchestra hrál stejně jako Vídeňští filharmonici?‘ Nevěřil jsem svým uším. Taková hloupá otázka! Cleveland nikdy nesmí hrát jako Vídeňští, protože je prostě jedinečný! I proto se těším do Prahy, že uslyším ten nenapodobitelný zvuk České filharmonie a pokusím se k němu přidat něco svého.“