Projev Semjona Byčkova u příležitosti jmenování šéfdirigentem České filharmonie

Dobré odpoledne vám všem, dámy a pánové. Jsem nevýslovně poctěn, že mohu být nyní součástí tohoto úžasného „rodinného“ kruhu České filharmonie. Dívám se na tuto budovu, na tyto stěny, naslouchám všem zvukům, jimiž zní tato místnost i zdejší velký sál, a cítím, že jsem se ocitl na místě, které patří ke skutečným mekkám hudebního umění. A na světě není zas tolik míst, kde si umělci tak připadají.

Možná se ptáte, jak to celé vlastně začalo. Přesně před čtyřmi lety, v roce 2013, jsem byl požádán, abych do Prahy přijel dirigovat na záskok za jednoho kolegu, který musel své účinkování tady odvolat. V té době jsem dirigoval v Moskvě a další týden jsem měl tedy přijet do Prahy. Slyšel jsem už mnoho o tom, co se v životě tohoto orchestru mění pod vedením Jiřího Bělohlávka, Davida Marečka, Roberta Hanče a všech jejich kolegů, a tak jsem si řekl, že by stálo za to si na cestě domů do Paříže udělat v Praze zastávku. Byl z toho krásný týden plný hudby a odjížděl jsem tehdy odsud velice šťastný.

Asi za šest měsíců poté se na mě orchestr a společnost Decca obrátily s nápadem, zda bych nechtěl natočit cyklus Čajkovského symfonií. Čajkovskij je pro mě samozřejmě už od dětství nesmírně důležitý a trvalo mi jen asi třicet vteřin, než jsem si uvědomil, jak úžasně zajímavé a slibné by mohlo být spojení tohoto orchestru se mnou v hudbě Čajkovského. Pokud se ptáte proč, odpovím, že Česká filharmonie je součástí velké slovanské hudební tradice a například Dvořákova hudba je svým cítěním Čajkovskému velmi blízká. Zároveň je tento orchestr zeměpisně i díky historii své země odjakživa součástí západního světa. Takže v sobě spojuje slovanské geny a západní způsob myšlení, západoevropské vnímání hudby. To mě přivedlo na myšlenku, že ačkoli je hudba Čajkovského už více než sto let zaznamenávaná v interpretacích vynikajících umělců a velkých orchestrů, možná přece jen máme co nového jejím prostřednictvím vyjádřit. Měl jsem pocit, že něco jiného by tou hudbou vyjadřovali Rusové, kterým je vlastní, a něco jiného lidé ze západních orchestrů. Ale tohle byla kombinace obojího, což mě opravdu velice přitahovalo, a proto jsem také asi po třiceti vteřinách řekl, že souhlasím.

A tak jsme před dvěma lety, v srpnu 2015, začali nastudovávat Patetickou symfonii a Romea a Julii. První kompaktní disk jsme natočili v průběhu jednoho měsíce. Týden nebo deset dní jsme na těch skladbách společně pracovali a pak jsem odjel. Za měsíc jsem se vrátil a to natáčení jsme dokončili. A nejen to, viděl jsem, že během té několikatýdenní prodlevy se uvnitř orchestru odehrála pozoruhodná proměna. Byl k nepoznání. Takže jsme v září natáčeli znovu to, co už jsme měli natočené ze srpna, protože v září jsme už dokázali docílit toho, čeho jsme ještě v srpnu schopni nebyli.

Tak to tedy všechno začalo a od té doby jsme se dál pravidelně setkávali, abychom v Projektu Čajkovskij společně pokračovali. A pak v této poslední sezóně přišel jeden velmi zajímavý zážitek. Měli jsme naplánováno, že natočíme Čajkovského symfonii Manfred, která to až doposud neměla vůbec jednoduché. Má špatnou pověst a je vnímána jako nepříliš úspěšné dílo, jenže i přesto musela být do tohoto cyklu nahrávek zařazena. A tak jsem sem v listopadu přijel a tři dny jsme s orchestrem zkoušeli. Část lidí z orchestru nebo možná dokonce všichni hráli tu skladbu jedinkrát v životě a nevěřili v ni. Ale tři dny jsme na ní pracovali a pak jsme ji hráli na jednom mimopražském koncertě. Ten koncert dopadl celkem dobře, byť ta věc, popravdě řečeno, tehdy ještě úplně nedozrála. Pak jsem do Prahy znovu přijel asi o šest měsíců později, abych tu symfonii s orchestrem provedl na abonentním koncertě v Rudolfinu a viděl jsem, že za těch šest uplynulých měsíců se v orchestru něco stalo a lidé najednou té skladbě začali věřit. A pak ji zahráli, jako kdyby šlo o život. Takže jsme ji pak společně uváděli na koncertech, pořídili jsme nahrávku – a výsledek už známe.

Všechny tyhle chvíle byly pro mě svým způsobem dokladem a potvrzením toho, že tenhle orchestr je opravdu jedinečný poklad, a to z mnoha různých důvodů. Jedním je samozřejmě jeho obrovská tradice. Ta pramení z faktu, že je to soubor, který vzešel z tohoto národa, a Češi mají hudbu v genech. Je jim stejně vlastní jako dýchání. Všechna ta nádherná Dvořákova, Smetanova, a Janáčkova hudba i hudba Martinů a tolika dalších skladatelů mohla vzniknout jedině proto, že ji lidé v této zemi potřebovali a že je oslovovala. Takže jednou z věcí, které tvoří hodnotu tohoto orchestru, je právě tradice, kterou v sobě má. Druhý aspekt souvisí s něčím, co si všichni dobře uvědomujeme. V posledních desetiletích jsme svědky velkého technologického pokroku a rozvoje kontaktů, díky nimž si lidé žijící v různých částech světa mohou být velice blízko. To s sebou ale nese také určitou anonymitu. Někdy vlastně už ani nedokážeme říct, kdo vlastně je za těmi notami, které posloucháme. Jedním z nejtěžších úkolů, s nimiž se dnes potýkáme, je snaha zachovat jedinečnou identitu určité umělecké instituce, aby nedošlo k tomu, že ztratí tvář a bude k nerozeznání od jiných. Jen málo orchestrů si dokázalo tuto osobitou tvář zachovat a Česká filharmonie je jedním z nich.

A tak mezi námi postupně vznikl krásný vztah, umělecký i lidský. A pak mě letos v červnu v Mnichově zastihla ona smutná zpráva o odchodu Jiřího Bělohlávka, který toho pro tento orchestr i pro svou zemi tolik udělal a dosáhl ve svém hudebním životě tolika skvělých úspěchů. Shodou okolností jsme měli s orchestrem už dávno předtím naplánováno, že sem na začátku června přijedu, a byl to právě ten týden, kdy se členové orchestru, Pražané a celá země loučili s Jiřím. Byl jsem tedy u toho. A v den onoho posledního sbohem jsem viděl, jak neobyčejně důstojné to bylo loučení. Jeden z členů orchestru stál ve frontě s mnoha dalšími lidmi a čekal, až se dostane na pódium. Bylo odpoledne, a on měl na sobě koncertní frak, protože tím chtěl vzdát poctu člověku, s nímž společně prožíval hudbu, od nějž se mu toho hodně dostalo a jemuž v životě vděčil za chvíle, na které nezapomene. To mě velmi dojalo. Vystoupil jsem na pódium, rozloučil jsem se a pak jsem šel do hlediště a sedl jsem si na balkón v prvním patře, abych se mohl dívat, jak lidé vyjadřují, co cítí. Celá atmosféra v sále byla velmi krásná – hluboce upřímná a hluboce důstojná. Seděl jsem tam nesmírně dojatý a říkal jsem si, že lidé, kteří se dokážou takto loučit, dokážou člověka stejně upřímně i přivítat a přijmout. A vybavil se mi dopis, který kdysi psal Čajkovskij z Prahy, když tu byl na návštěvě. V Čechách v té době jeho hudbu už dobře znali a milovali. Popisuje v tom dopise, jak jeho vlak zastavil v nějakém městečku před Prahou a tam ho zdravil celý zástup místních občanů. Úplně ho to šokovalo. Pak vlak pokračoval dál do Prahy, a když Čajkovskij na nádraží vystupoval, na peróně ho čekala obrovská delegace Pražanů, zvedli ho na ramena a odnesli ho. Neznali ho osobně, ale znali ho prostřednictvím jeho hudby.

A tehdy v červnu, po těch smutných dnech, jsem tu dirigoval několik koncertů, které končily Čajkovského Franceskou da Rimini. Po posledním koncertě jsem přišel do šatny a po pár minutách se otevřely dveře, dovnitř se nahrnul velký zástup muzikantů a Josef Špaček, jeden z koncertních mistrů, měl takovou řeč. Nepamatuji si z ní všechno, protože jsem byl hrozně zaskočený a dojatý, ale vím, že na úplném konci říkal: „Vy z nás dostáváte to nejlepší, chceme, abyste byl náš příští hudební ředitel a šéfdirigent. Chceme vás za otce.“ A já na to: „Bože můj, copak jsem v Rusku? Tam pořád potřebují tatíčka cara.“

A od té chvíle jsem začal v duchu intenzivně přemýšlet o tom, jaký život chci dál vést. Až do doby, kdy jsem před sedmi lety opustil Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem, jsem vždycky byl zodpovědný za nějakou uměleckou instituci, ať už to byly symfonické orchestry v Americe, ve Francii a v Německu, nebo Semperova opera v Drážďanech. Tehdy jsem neznal život v profesi jinak, než jako onu všestrannou zodpovědnost za nějakou instituci. Když jsem přestal vést orchestr v Kolíně nad Rýnem, chtěl jsem zjistit, jak se mi ten nový život bude zamlouvat, a zjistil jsem, že je báječné být svobodný – moci se plně věnovat hudbě a žít jen pro ni. To bylo v roce 2010. O dva roky později mě oslovili z Vídeňské filharmonie se žádostí, abych oslavil svoje šedesátiny v Musikvereinu. Asi někdy v tomto období jsem si uvědomil, že až do konce života už nechci, aby mě cokoli odvádělo od hudby jako takové. A to rozhodnutí bylo naprosto jasné a jednoznačné a každý den od té doby se mi potvrzovalo, že takto chci napříště žít. Dokud se nestalo to, co jsem právě popsal. Najednou jsem musel velice podrobně zpytovat vlastní pocity a myšlenky a ptát se: Mám to udělat? Chci změnit svůj život a znovu vést instituci a zodpovídat za ni?

Ale víte, když se na vás někdo obrátí s takovou žádostí, když se uvede tak, jak jsem vylíčil, a když spolu prožijete všechno to, co já s těmihle lidmi na pódiu zažil – a byly to někdy tak nepopsatelně krásné chvíle, že si člověk říká, jak nádherné je žít a moci něco takového přijímat… Zkrátka když přijde taková výzva, nemáte už jinou možnost než ji vděčně přijmout a přemýšlet, jak vy osobně můžete přispět k tomu, aby i ve světě natrvalo uznávali výjimečnou hodnotu tohoto orchestru. A tím nemyslím, aby uznávali jeho výjimečnost v minulosti, ale aby v něm viděli soubor, který tu výjimečnou cenu stále má a mít bude. To je společná odpovědnost nás všech – v dobrém něco dál rozvíjet a tvořit, protože to je i smysl samotné hudby.

Při myšlenkách na tento skvělý orchestr sním o tom, že budova Rudolfina bude stále plná tvůrčího ducha – že její dveře budou trvale otevřené všem těm, kdo tvoří, těm, kdo jejich výtvory interpretují, i těm, kdo je chtějí přijímat. Vnímám to, když se tu setkávám s lidmi, jak s těmi, které jsem dnes viděl poprvé, tak se svými známými z posledních let, z nichž někteří patří k této instituci a jiní ji podporují. Vidím tady obrovskou touhu a hrdost, právě takovou hrdost, jakou slyším například z Dvořákovy hudby. Na národní identitě je cosi důležitého, co lidé tady velmi niterně vnímají a vyjadřují a na čem jim záleží. Vidím tady snahu a touhu tuto národní identitu zachovat a zároveň být součástí světa v celé jeho šíři. Mezi těmi dvěma věcmi by neměl být žádný rozpor. My umělci máme v tomto směru povinnost trvale hájit a propagovat hudbu této země a pečovat o ni. Zároveň ale tento orchestr musí být schopen se vyjadřovat i skrze hudbu, která patří jiným kulturám. To je jeden z našich velkých úkolů, protože pokud budeme vyjíždět za hranice, potřebujeme umět zprostředkovávat posluchačům i jiné kultury, než je naše vlastní. Musíme se snažit proniknout do každé z těchto kultur takovým způsobem, abychom byli schopni věrohodně vyjádřit její podstatu. Hrát výborně noty umí každý, ale hrát hudbu jiných národů tak, jako by byla vaše vlastní, to je velká výzva, kulturní i umělecká, je to otázka vzdělanosti, je to věc zápalu a nasazení, ale pokud bychom to nedokázali, nezbylo by nám nakonec než se držet jen na svém vlastním písečku a to by nebylo přijatelné po žádného hudebníka ani pro veřejnost.

V tomto duchu budeme i nadále pracovat a vytvářet pro orchestr program, který bude zahrnovat koncerty na domácí půdě i všude po světě, kde nás chtějí slyšet. A věřte mi, že tenhle orchestr v zahraničí všichni slyšet chtějí. V programech budou zastoupena různá estetická i názorová hlediska a budou tam i umělci, kteří se zaměřují na určitého skladatele nebo určitý styl hudební interpretace. Na tom až tolik nezáleží. Bude zde vítán každý, kdo je přesvědčen o své věci a má co říci. V tomto směru jsem velmi rád a také velmi hrdý na to, že u orchestru budou jako hlavní hostující dirigenti spolupůsobit dva z mých kolegů, kteří budou také patřit k onomu užšímu „rodinnému“ kruhu České filharmonie. Oba se v této zemi narodili, oba vzešli z tohoto národa, oba jsou naprosto oddaní hudbě jako umělecké formě, oba se profesně uplatňují i v zahraničí a oba patří k mladší generaci, než je ta moje. Jsou to Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

A pokud mi dovolíte, na závěr bych zmínil ještě něco, co velmi silně prožívám a rád bych to vyslovil i nahlas. Už jsem hovořil o tom, jak vnímám roli, kterou v dějinách tohoto orchestru sehrál Jiří Bělohlávek, a proto jsem nesmírně dojatý, že tu dnes mezi námi je i paní Bělohlávková.

Semjon Byčkov, 16. října 2017, Rudolfinum