Co vás formovalo v dětství po hudební a lidské stránce?
Už jsem toho vlastně spoustu zapomněla. Ptala jsem se jednou maminky, vy jste mě do té hudebky jistě dali o své vůli, já si to asi sama nevybrala… A maminka odpověděla, kdepak, ty jsi to moc chtěla… Prý jsem brala do rukou vařečky a napodobovala maminku, když cvičila doma na housle. U nás doma pořád zněla hudba. Táta hrál na klavír, na cello, maminka na housle, tak jsem si přirozeně vybrala housle. Vždyť maminky, ty jsou náš vzor!
Kdy jste začala chodit do hudební školy?
Ve čtyřech letech. Ale něco málo na housle jsem začala vyrábět od pěti. Díky panu profesoru Vyoralovi, ke kterému chodila už moje maminka.
V posledním roce základního cyklu jste ale získala jiného učitele…
Byl to Jiří Fišer, který vychoval mnoho vynikajících houslistů. On mi otevřel další dveře houslového světa. Díky němu jsem začala objevovat spoustu věcí technických, ale i hudebních. Studovala jsem u něho na hudebním gymnáziu na Žižkově.
A co přišlo po maturitě?
Zase otazník. Nikdy jsem nebyla ten typ, že housle jsou moje všechno, nicméně pořád jsem v nich pokračovala. Protože tehdy Jiří Fišer udělal konkurs na místo profesora na Pražské konzervatoři, logicky jsem se přihlásila na konzervatoř. Byla jsem přijatá rovnou do pátého ročníku, ale s nástupem Jiřího Fišera se to nějak zamotalo, a tak jsem nastoupila do třídy profesora Jaroslava Foltýna.
Kam vás to během studií táhlo? K orchestru, ke komořině, nebo jste měla touhu být sólistkou?
Do určitého věku – a tím myslím ještě na gymnáziu – jsem si vlastně nepřipouštěla, že se budu muzikou živit. Housle jsem neopouštěla, byla jsem si vědoma, že mám co rozvíjet, nechtěla jsem svůj dar promarnit, ale pořád jsem žila s pocitem, že tomu nástroji nedávám tolik, co by potřeboval. Na sólovou kariéru jsem nepomýšlela, neměla jsem v oblibě ani soutěže. Sice jsem se jich účastnila, ale nevyhledávala jsem je.
Takže si tipnu: vaší volbou byla komorní hra.
Ano! Hrála jsem už na gymnáziu – s kamarádkou klavíristkou Kateřinou Košťálovou, s kterou vystupujeme společně dodnes. Na konzervatoři jsem hrála v triu i v kvartetu, hodně mě pak namotivovaly i kurzy v Meadowmount School of Music v Americe, kterých jsem se dvakrát zúčastnila během studia na konzervatoři. Kromě sólového repertoáru tam je kladen důraz právě na komořinu.
Na konzervatoři jste už tedy pochopila, že muziku neopustíte, a zamířila jste na HAMU. S kterýmpak z profesorů jste se setkala tam?
S Ivanem Štrausem. To byla další osobnost, která se podílela na mém vzdělání. Když se ohlédnu zpátky, měla jsem na pedagogy obrovské štěstí od malička: od Zdeňka Vyorala přes Jiřího Fišera, Jaroslava Foltýna, Charlese Avshariana v USA až po Ivana Štrause. Věděla jsem, že na akademii to bude náročné, Ivan Štraus se studenty rád diskutuje, chce, aby student obhájil své pojetí, a toho jsem se trochu bála. Byl to pro mne těžký přechod, musela jsem se naučit jinak rozkládat síly. Oba jsme to ale zvládli, i když ze začátku určitě musela být výdrž a trpělivost na obou stranách.
Tím výčet vašich profesorů končí?
Kdepak. Ještě aspoň dvě podstatná jména chybějí. V průběhu HAMU Erasmus ve Vídni a Peter Schuhmayer z Artis Quartett a po návratu na Akademii Leoš Čepický.
Stále popisujeme léta učednická. Během nich jste ale už také o sobě dávala vědět…
V závěru HAMU se mi splnil velký sen. Konečně jsme začali pravidelně pracovat s mým o čtyři roky mladším bratrem Petrem, violoncellistou, žákem Daniela Veise. Díky němu si nás jednou přišel poslechnout jeho kolega houslista Ben Sayevich, který nás oba s bratrem pozval na studia na americkou Park University v Kansas City. V té době tam začal vyučovat i Daniel Veis.
Tím, že jste odešla do Ameriky, jste si zase posunula tu profesionální, nakonec i osobní etapu života…
Všichni se pořád učíme, a my muzikanti obzvlášť. Když jsem se rozhodla, že odejdu do Ameriky, šla jsem tam s vědomím, že houslím mohu ještě něco dát.
Ovšem v druhém roce amerického studia jste se už musela začít poohlížet po práci. Stále vedla komořina?
Přišla jsem na to, že abych mohla dělat komořinu na skutečně špičkové úrovni, musela bych například kvarteto postavit mnohem dříve. Hodně jsem chtěla hrát se svým bratrem. Jsme jedné krve, po hudební stránce si velmi rozumíme. Jenže i tam jsme čas propásli. Je o čtyři roky mladší, hrál se svými vrstevníky, já zase se svými, pořádně jsme se sešli vlastně až na Akademii a v Americe. A navíc se chtěl Petr věnovat ještě na čas studiu staré hudby (v současnosti dokončuje magisterské studium na Conservatoire National Supérieur v Paříži). Nicméně společné hraní nás pořád velmi těší a příležitost se vždy najde.
Když tedy ne komořina, byla první volba orchestr?
Ano. A český orchestr. Chtěla jsem se vrátit domů. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se budu ucházet o místo v České filharmonii. Zjistila jsem však, že tenhle orchestr vypsal v červnu před mým posledním rokem v Americe konkurs na místo zástupce koncertního mistra. Hodně jsem přihlášku zvažovala, protože jsem neměla větší zkušenost ze symfonického orchestru, do té doby to byly jen letmé dotyky, záskoky a podobně. Ale v mém konečném rozhodnutí hrálo roli to, že na postu koncertního mistra hrál Josef Špaček, s nímž jsem si velmi rozuměla a obdivovala ho, a šéfdirigentem se měl stát Jiří Bělohlávek, který byl zárukou toho, že se filharmonie znovu vrátí na světové výsluní. Nakonec jsem na ten konkurs z Ameriky přiletěla, bylo nás sedmadvacet, vůbec jsem při své povaze nevěřila, že bych mohla uspět.
Jak jste ten samotný konkurs prožívala?
Na začátku nic moc. V podvědomí jsem měla, že jde o mé životní zajištění, přesto jsem si tu situaci nepřipouštěla. Navíc se hrálo anonymně za plentou a to mi vyhovovalo. Najednou mě to začalo velmi lákat. Také jsem chtěla prodat svou přípravu v uplynulých měsících.
Ten konkurs jste vyhrála?
Nikoli. První byla Irena Herajnová. Já byla druhá, podle bodů jsme konkursem prošli čtyři. Nebyla to však konečná, protože koncem sezony odešel druhý zástupce koncertního mistra a na jeho místo jsem byla přijata já.
Co obnáší pozice zástupce koncertního mistra?
Především odpovědnost. Pokud se stane něco nenadálého, koncertní mistr ochoří a podobně, musí zaskočit jeho zástupce. Co druhá (popřípadě třetí, mnohem komfortnější) židle obnáší, je to, že zástupce koncertního mistra v podstatě kopíruje smyky, pohyby koncertního mistra. A ten je vodítkem pro všechny členy skupiny, kteří sedí za ním a jsou v horším kontaktu s dirigentem. Tihle muzikanti podle svého místa vidí jen jednoho z nás – buď koncertního, nebo mě. Neměla bych si proto dovolit být pohybem, smykem jinde než koncertní mistr. Další náročnost druhé židle spočívá v tom, že připravuje podporu svému šéfovi vpravo. Hudebně se na něj musí „nalepit“, aby nebyl ve své úloze sám. Ale abych tu zátěž nezveličovala – člověk si na tomhle postu krásně zahraje.
Jak dlouho působíte v České filharmonii?
Pátou sezonu.
Když přijde před orchestr dirigent, který má jiné pojetí skladby, než jak je orchestr zvyklý ji hrát, jak na něj reagujete? Snažíte se mu vyjít vstříc, nebo si vedete svou?
To záleží… Asi neřeknu nic světoborného – záleží na tom, jak svou představu podá. Někdy se stane, že si člověk s tím dirigentem porozumí, že přijme jeho odlišný názor. Ideální je, když nás do své představy dokáže vtáhnout, když nás okouzlí svým charismatem. Hlavní ale je, aby to byl muzikant tělem a duší.
S kolika takovými dirigenty se setkáte za sezonu?
Na poctivou odpověď jsem ve filharmonii příliš krátce. Ale budiž: jeden dva tři… Moji zkušenější kolegové však už vědí, a když je ohlášený nějaký host, s kterým zažili pěkné koncerty, moc se na něj těší.
Kteří dirigenti nejlépe vyhovují vám?
Nejvíce vnímám osobnosti, které dokážou navázat vztah. Úplně nejšťastnější jsem, když mě dirigent obohatí i v jiných rovinách než jen hudební, především v té lidské. Učím se od něj přístupu k hudbě, k lidem – vždyť nás je osmdesát, ale nejsme masa, jsme společnost individualit. A když dirigent dokáže oslovit každého z nás, to je velký zážitek. To souvisí s tím, jaký je to člověk. Poznáte to také podle přístupu k lidem a k detailům.
Vedle orchestru máte také hodně dalších aktivit…
To souvisí s tím, že pocházím z katolické a učitelské rodiny. Moje kořeny jsou na Moravě. Můj dědeček byl varhaník, který studoval u Wiedermanna, tatínek je učitel češtiny a hudební výchovy a také skvěle hraje na varhany. A já si představovala, že jednou budu taky učit, jako táta, ve škole.
To se nenaplnilo, zato jste realizovala jiný sen – vést sbor…
Léta jsme chodili jako do svého domovského kostela ke sv. Ludmile na náměstí Míru. Tam jsem začala vést dětskou scholu, občas jsme zazpívali při mši, ale zjistila jsem, že možnosti jsou omezené. Chtěla jsem vytvořit smíšený sbor, proto jsem oslovila své kamarády – spolužáky z konzervatoře a Akademie. Zpíváme na Bílou sobotu a na hod Boží velikonoční v kostele ve Velimi u mého kamaráda kněze.
Čím byste chtěla být užitečná druhým lidem?
Samozřejmě tím, co dělám. Svou prací, ale i různými dobročinnými koncerty, ať už je to pro kostel Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, nebo snaha vybrat peníze na opravu střechy Gočárova kostela sv. Václava ve Vršovicích. A také nesmím zapomenout na edukativní programy. Pracovat s dětmi mě velmi baví, prožívám to jako terapii láskou.
Považujete svůj vstup do České filharmonie za šťastnou volbu?
Jednoznačně. Zpočátku jsem se množství lidí v orchestru obávala, ale dnes jsem šťastná, že mohu být v tak velkém kolektivu. Postupně, jak jsem své kolegy poznávala, padal jeden předsudek za druhým, objevovala jsem je jako individuality, osobnosti, profesionály… Dává mi smysl, že jsem tady. Pochopila jsem, že řada mých kolegů jsou vzácní a jedineční lidé. Povolání hudebníka je výjimečný dar, hudbou se dá sdělit tolik věcí, které jinak předat nemůžeme.
Byl to nádherný rozhovor.Vaše odpovědi byly úžasné až mě dojímaly. Dala jste mi nahlédnout do práce Vaší a do duše tak úžasného orchestru jako je Česká filharmonie. Přeji Vám mnoho úspěchů a vůbec vše dobré. (☆_☆)
Ahoj Magdo, krásný rozhovor, díky za hezké počtení. Zdraví Karolka.
Moc krásný rozhovor. Díky oběma dámám.