Česká filharmonie vyslala v loňském roce významný signál směrem k domácí soudobé hudbě. Vypsala skladatelskou soutěž pro české autory ve věku do 35 let. Vděčíme za to především šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, který soutěž za podpory ředitele Davida Marečka inicioval:
Právě tak jako jsem chtěl objevovat mladé instrumentální talenty, když jsme vypsali soutěž Zahrej si s Českou filharmonií, tak v tomto případě mi šlo o vytipování nových skladatelských zjevů z řad nejmladší skladatelské generace. Byl jsem velmi překvapen, jakou odezvu tato výzva měla – sešlo se nám 29 kompozic, které v anonymitě prošly přísným sítem soutěžní poroty.
V blízké době začne orchestr na vítězné skladbě pracovat. K dispozici bude mít sice partituru vypracovanou tradičním způsobem, přesto se nabízí otázka, jak vlastně studium soudobé skladby probíhá?
„Postupy při přípravě interpretace jakékoliv hudby jsou v zásadě stejné,“ říká šéfdirigent Jiří Bělohlávek. „Nejprve musíme skladbu důkladně prostudovat, poznat, vytvořit si svoji představu o ní, a potom ve zkouškovém čase usilujeme o realizaci této představy. Studium zcela nové partitury se liší od přípravy známého repertoáru zejména tím, že dirigent ani hudebníci nemohou při osobní přípravě využívat žádnou interpretační tradici jako podpůrnou pomůcku. Pečlivým studiem not musí vstřebat co nejvíce informací a koncepci skladby si vytvořit sami. Tím je tento úkol velmi zajímavý, i když někdy může být dosti obtížný. Zkoušení bude probíhat běžným způsobem, budeme se se skladbou seznamovat, nejprve celkovým pohledem – poslechem a postupně se dobírat všech důležitých detailů. Autor bude zkoušení přítomen, musí mít ještě možnost eventuálně drobných zásahů do hudebního textu. V tom procesu je hlavní smysl celé věci…“
O procesu kompozičním jsme hovořili s autorem vítězné skladby Janem Ryantem Dřízalem. Předností tohoto skladatele je podle poroty vyzrálý hudební projev. Po osobním setkání k tomu mohu dodat, že také sympatická skromnost a schopnost jít do hloubky.
Nejprve bych vám ráda blahopřála k vítězství v soutěži. Je to velký úspěch…
Děkuji! Výsledky jsme se dozvěděli minulý podzim, takže jsem dostal nádherný vánoční dárek. Zkrátka zázrak. Považuji za zcela zásadní, že byla taková soutěž vypsána a doufám, že pomůže rozšířit povědomí o soudobé české kompozici.
Co vás vedlo k rozhodnutí zvolit si jako předlohu skladby právě Šlejharovu povídku?
Mám slabost pro období symbolismu a dekadence na přelomu 19. a 20. století, a to jak ve výtvarném umění, tak v literatuře. Když jsem objevil povídku Kuře melancholik Josefa Karla Šlejhara, věděl jsem, že se potřebuji s její syrovou expresí nějakým způsobem vyrovnat. Zaujal mě paralelismus osudů kuřete a malého chlapce, kteří se oba nacházejí v nepřejícím, až agresivním prostředí, přičemž vyústění příběhu je transcendentní. V postavení obou figur jsem viděl analogii k roli jedince v dnešní společnosti, křehké individuality, obklopené masou lidí. To je asi základní idea mé skladby.
Nejde tedy o programní hudbu…
Nešlo mi o ilustrování příběhu, ani jsem nevycházel z filmového zpracování. Obsah se do skladby promítá v dualitě volně plynoucí duchovní složky a výrazné metricko-rytmické stylizace, která svým pochodovým charakterem narušuje právě onu plynulost. Inspirací mi byla i středověká polyfonie. Zní úžasně plasticky a jakoby teče přes taktové čáry. Od Šlejhara jsem si vypůjčil pojem „ústrach“. Chápu ho jako náhlý úlek, vytržení z kontemplace. S tímto principem ve skladbě systematicky zacházím.
Použil jste ve skladbě nějakou nezvyklost?
Dlouho jsem se rozhodoval, zda mám v jednom místě nechat orchestr zcela naturalisticky pochodovat, aby vynikl princip „masy“ nad duchovní entitou. Tento moment se stal předmětem dlouhých diskusí, avšak trvám na tom, že se nejedná o samoúčelný efekt, nýbrž o krajní vyústění předchozího hudebního vývoje. Dalším, řekněme nestandardním momentem je ponořování trubicového zvonu do kádě s vodou, čímž vznikají klouzavé zvukové efekty, mající funkci interpunkčních předělů.
V jiném rozhovoru jste zmínil, že dětství vnímáte jako klíč k sobě samému. Hrálo i toto roli při výběru námětu?
Přiznám se, že takto programově jsem neuvažoval, ale máte asi pravdu, že námět nějak nevědomě souvisí i s mým dětstvím. Při hledání vlastního kompozičního stylu člověk nejprve vychází z určitých předloh, o něco se opírá, ale pak je třeba včas toto staré lešení shodit a hledat, co je vám skutečně vlastní, nikoliv pouze importované a naučené. Proto jsem se obrátil do svého dětství, do raných vzpomínek, pocitů, vůní a hledal jsem adekvátní hudební vyjádření. Nakonec jsem pochopil, že skutečná jedinečnost se nachází pouze ve vaší duši, a právě v tomto prostoru nalézám určitá gesta, včetně již zmiňované plynulosti a „organičnosti“. Sám pro sebe tomu říkám „organická hudba“, což je vlastně soubor technik, kterými zachycuji tyto neviditelné pocity.
Střet jedince se společností vnímáte jako něco aktuálního, nebo jako univerzalitu napříč časem?
Napadají mě dvě odpovědi. Nejprve bych použil komentář estonského skladatele Arvo Pärta, který říká, že hudba nemusí jen reflektovat vnější skutečnost, ale může ji i doplňovat. Rozumím tomu tak, že pokud umělec cítí ve společnosti nějaký nedostatek, má přirozenou potřebu tuto mezeru zaplnit. V konzumním prostředí, které preferuje pohodlí a bezstarostnost, přičemž skutečná témata a problémy odsouvá kamsi, kde nebudou nikoho obtěžovat, cítím potřebu se nějak vážněji k této situaci vyjádřit, nastavit zrcadlo. To zcela jistě není jen můj pocit z dneška, zakoušeli ho pravděpodobně umělci a myslitelé všech století – senzitivní individuality, cítící zodpovědnost za společnost jako celek.
K druhé odpovědi se váže má vzpomínka na studijní pobyt v Estonsku. Bydlel jsem v apartmánu u moře, měl jsem k dispozici klavír, čas a klid na soustředěnou práci po období vyčerpávajícího shonu. Po návratu jsem naskočil zpět do onoho mechanického soukolí a musel jsem si ke škole a práci přibrat ještě brigádu. Takovou, u které bych mohl i komponovat. Pracoval jsem tedy na autobusovém nádraží na Florenci v úschovně zavazadel. Myslím, že pro vznik skladby Kuře melancholik to byl zcela zásadní moment, protože jsem strávil půl roku v sevření zavazadel a v přeneseném smyslu i lidí.
Jak by měli posluchači k vaší skladbě přistoupit?
Jako k jakékoliv jiné hudbě, bez předsudků.
Skladba zazní v Rudolfinu celkem třikrát. Co s ní bude dál?
Říká se: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech. Opravdu nemám tušení, uvidíme…
