Dvořákův koncert hrajete od svých šestnácti let, za pár dní vám bude třiatřicet. To už je dlouhodobý vztah. Jak se proměnila vaše interpretace od doby, kdy jste se s ním seznamoval?
Hraju Dvořákův koncert velmi často. Je to jeden z nejdůležitějších a také nejtěžších koncertů violoncellové literatury. Trvá léta, než je člověk schopen ho odpovídajícím způsobem zahrát. Musíte zkoušet různé možnosti, jsou to hodiny domácího cvičení, celý komplex včetně vlastního dozrávání. A jak dospíváte, mění se i váš přístup k tomuto koncertu, který potřebuje hodně vnitřní svobody a hloubky. Myslím, že se můj Dvořák lety proměnil, vyvinul se. Dnes lépe chápu emoce, které Dvořák popsal, a dokážu je svou hrou lépe vyjádřit. A věřím, že s přibývajícími lety se má interpretace ještě prohloubí.
Pokaždé, když jsem vás slyšela, jsem měla pocit, že vy do těch hloubek dohlédnete. Ať to byl Brahms nebo Dvořák. To nemůže být jen technickými dovednostmi! Máte hlubokou duši. Po kom jste ji zdědil? Váš otec je cellista, matka hudebnice, jméno máte po Pablu Casalsovi…
Ano, máte pravdu. Rodina na mě měla velký vliv. Odmala jsem slýchal v našem domě hudbu, fascinovala mě. Rodiče mi dali cello do ruky, když mi byly tři roky. Nebylo úniku… Ale zamiloval jsem si ho. Když jsem začal v Madridu studovat u profesorky Natalije Šachovské, pověděla mi mnohé o provázanosti v hudbě, o vztazích a napětí mezi jednotlivými notami, pro mě to bylo mimořádně zajímavé. Je neuvěřitelné, že jedné notě můžete dát třeba třicet různých významů. A k tomu směřuje veškeré technické zdokonalování – abych byl schopen vyjádřit co možná nejvíc výrazových odstínů. Čím lepší techniku máte, tím více se to daří.
Může interpret říct, už jsem skladbu v úplnosti pochopil, už vím, o čem je?
Nevím, jestli mohu říci ano, v tomto okamžiku přinejmenším ne, protože skladba dozrává společně s vámi, a to se nestane v jedné chvíli, trvá to celý život. I každé provedení je jiné, lépe se vytvarují fráze, provedení může být plynulejší, směřování skladby jasnější… Tato velká skladba nabízí tolik možností, které ještě lze vyjádřit, o kterých jste dosud neměli tušení. Pokaždé v ní člověk s otevřenou myslí objevuje nové a nové interpretační možnosti.
Když hrajete s Českou filharmonií Dvořáka, je patrné naprosté porozumění mezi vámi a orchestrem.
Českou filharmonii miluji. Obdivuji ji mnoho let. Ten neuvěřitelný zvuk, ta energie, s jakou hraje! Je to orchestr světové extratřídy. Nepotlačuje tradici, dar, který jí byl dán, ale zároveň vstřebává nové podněty. Líbí se mi její spontaneita a pohotovost, s jakou hráči reagují na sebemenší změnu v gestu dirigenta nebo sólisty. Těším se na ten moment, kdy mohu nabídnout svou myšlenku a hráči ji přijmou a naopak já zareaguji na podněty orchestru. Tahle interaktivita se mi nesmírně líbí, protože v jednom konkrétním okamžiku můžete vytvořit něco, co vás předtím nenapadlo. Takhle se s orchestrem vzájemně inspirujeme.
Co je pro vás na Dvořákově koncertu nejtěžší? Jsou to úvodní takty, volná věta, spolupráce s orchestrem, silné emoce, které by neměly sklouznout do patosu…?
Obvykle je pro mě nejtěžší najít rovnováhu se zvukem orchestru, protože orchestry znějí často velmi hlasitě. To je v této skladbě velmi problematické. Nevím, jak orchestry zněly v době vzniku této skladby, ale dnes hrají opravdu velmi nahlas. Proto se mi tak dobře hraje s Českou filharmonií, která velmi citlivě doprovází sólistu, nepotřebuje k tomu silný zvuk. Dvořákův koncert je velmi náročný technicky, jsou tam obtížné pasáže s mnoha záludnostmi. Je i fyzicky náročnější třeba ve srovnání s Schumannovým koncertem, musíte opravdu hodně cvičit. Pamatuji si, že když jsem mladší, tak dlouho jsem hrál určitá místa, až jsem si přivodil bolest v rukou. Nyní se u něj samozřejmě cítím mnohem uvolněněji.
Na vašem provedení zaujme vedle jedinečného tónu, barvy vašeho nástroje z dílny Stradivariho také oddanost Dvořákově hudbě, vřelost… Máte rád i Dvořáka-symfonika? Je vašemu naturelu blízký?
Rozhodně. Podobně jako mám rád i Dvořáka komorního, mám rád také Dvořáka symfonika. Když jsem před lety začal cvičit jeho cellový koncert, hodně jsem poslouchal i jeho symfonie, abych pochopil a osvojil si jeho myšlenky, jeho jazyk. Při studiu koncertu mě hodně inspirovala i jeho komorní hudba. Zkrátka Dvořák je můj favorit. Ale stále u mě nejvýše stojí Violoncellový koncert h moll. Samozřejmě i jiní autoři napsali nádherné koncerty, je těžké to srovnávat, ale Dvořákův cellový koncert je jedinečný, je ikonický.
S Českou filharmonií jste debutoval v roce 2022 nezapomenutelným provedením Brahmsova dvojkoncertu s Anne-Sophie Mutter a Manfredem Honeckem. Vzpomínáte si na ten koncert?
Byl to jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších dnů v mém životě. Kdyby mi v dospívání někdo řekl, že budu nahrávat Brahmse s Anne-Sophie Mutter, Maestrem Honeckem a Českou filharmonií, poklepal bych si na čelo. O něčem takovém se mi nesnilo. S Anne-Sophie Mutter jsme se setkali již před devíti lety a od té doby spolu vystupujeme. Je mou mentorkou a znamená pro mě velkou inspiraci.
Jak jste se s Anne-Sophie Mutter seznámili? Vy jste byl posluchačem její akademie?
To bylo jinak. Odjakživa jsem miloval její hru a moc jsem toužil ji potkat. Jednou měla v Mnichově trochu času a řekla, tak přijeď a zahraj mi. Její velkorysost na mě udělala velký dojem. Jel jsem do Mnichova a zahrál jí Dvořáka. Jí se to líbilo a já jsem se odvážil ji poprosit o radu. Poradila mi ohledně vibrata a dalších věcí a pak mě pozvala na turné jejích Virtuosů, které z většiny tvoří právě studenti z její nadace. Snažil jsem se naučit co možná nejvíce. Netrvalo dlouho a vybídla mě, abych si s ní zahrál Brahmsův Dvojkoncert. Poprvé jsme ho hráli v Madridu, odkud pocházím. Byl jsem velmi šťastný.
Vloni v září jste byl členem poroty Concertina Praga. Máte rád soutěže? Jsou nezbytné pro vybudování jména interpreta?
Na to je těžké odpovědět. Na jedné straně znamenají soutěže velké nervy, protože umění není měřitelné, a proto není objektivně hodnotitelné. Podle mě je přínos soutěží – kromě důkladné několikaměsíční přípravy – v tom, že si vás lidé všimnou. To se mi stalo na Čajkovského soutěži, kterou jsem sice nevyhrál, ale dostal jsem se do finále. A významní lidé v hudebním světě o mě projevili zájem, oslovili mě například Gidon Kremer nebo Christoph Eschenbach. Soutěže jsou velmi komplexní záležitost.
Prý se inspirujete nejen osobnostmi z uměleckého světa, ale i ze sportu. Právě kvůli té mentální síle, kterou v sobě mají.
Především já sám velmi rád sportuji. Od sportovců se učím, jak se zlepšovat po fyzické stránce, která s tou mentální úzce souvisí. Nejviditelnější je to asi ve sportech, jako jsou tenis, cyklistika, atletika. Pro umělce je to velmi důležité. Necítíte se dobře, jste unavení, nejste ve své kůži, jste rozrušení, a nevíte proč, nechápete, co se s vámi děje…, a přece musíte večer podat nejlepší výkon, jakého jste schopen. V tom okamžiku vám velmi pomohou zkušenosti sportovců, kteří přes bolest a námahu dokážou přinutit mozek, aby zmobilizoval tělo. V tom je absolutní mistr Novak Djoković. Obdivuji i maratonce Eliuda Kipchoge, který se stále usmívá, i když musí cítit nepředstavitelnou bolest. Od těchto lidí se učím, jak překonávat obtíže a nezdary.
Co pro vás znamenají vaše španělské kořeny?
Zpět do Madridu jsem se vrátil před dvěma lety po jedenácti letech života v zahraničí. I když jsem se cítil dobře kdekoli, s přibývajícími lety si své kořeny čím dál více uvědomujete. A čím jste starší, tím víc toužíte po domově.
Zajímavý rozhovor se skvělým hudebníkem.Děkuji.