„Začal jsem zkoušeti na Dvořákovi.“ Mařatkův sochařský portrét skladatele

V přízemí Rudolfina u hlavního vchodu se na tmavém kamenném podstavci sklání hlava Antonína Dvořáka se zavřenýma očima. Autor tohoto mistrovského portrétu, sochař Josef Mařatka byl sice o generaci mladší než Antonín Dvořák, oba však měli mnoho společného: umělecké nadání, pracovitost, pokoru, ale také životní osudy.

Pavlačový „dům umělců“ v Žitné ulici

Na podzim roku 1877 se Antonín Dvořák s manželkou přestěhovali do domu v Žitné ulici č. 10 (dnes č. 14), jen kousek od jejich předchozího pražského bydliště. Skladateli se zde líbilo i to, že nikdo z nájemníků neměl klavír, který ho na minulé adrese tolik rušil při komponování. Tehdy ještě netušil, že počet umělců bude v domě postupně narůstat. Ani nevěděl, kolik osobností ho právě na této adrese navštíví. Jen ze skladatelů mj. Brahms, Grieg, Čajkovskij nebo Janáček.

Už tři roky před příchodem Dvořákových se v tomto domě 21. května 1874 v rodině Mařatkových narodil syn Josef, o rok později u Koldovských dcera Růžena, později významná operní pěvkyně. Tyto děti vyrůstaly záhy společně s Dvořákovými dětmi a pavlačový dům s prostorným dvorem jim skýtal spoustu příležitostí k různým hrám. Když už bylo hluku příliš, paní Dvořáková děti okřikla. Někdy jen hodila uhlík na pavlač k Mařatkům a děti věděly, že musejí být zticha, protože Dvořák komponuje.

V domě pilně pracoval i další nájemník – malíř Jaroslav Věšín, do jehož ateliéru mladý Josef Mařatka často se zálibou docházel. Přitahovaly ho rozpracované obrazy, umělecké časopisy a vše ho inspirovalo k vlastním kresbám. Měl však i hudební nadání. Rodiče proto Josefovi na Dvořákovo doporučení koupili klavír, na který směl ovšem cvičit jen tehdy, když skladatel zrovna nekomponoval. Později se začal učit hrát i na housle a na křídlovku, která ho zaujala při produkcích vojenských kapel na nedalekém Karlově náměstí.

Když se Josef po dokončení měšťanské školy nedostal na učitelský ústav, šel opět s Dvořákovou doporučující navštívenkou ke zkouškám na konzervatoř. Tentokrát již uspěl a dal se zapsat právě na křídlovku. Poté se ale nechal kamarádem nalákat na teprve nedávno založenou Uměleckoprůmyslovou školu, na níž se stejně jako na konzervatoři k Mařatkově velké radosti nevyučovala matematika. Se svým malířským nadáním u zkoušky hravě obstál a před studiem hudby dal nakonec přednost právě umění výtvarnému. Přihlásil se ovšem nikoli na malířství, ale rovnou na sochařství, dal na radu souseda Věšína: „malířů je moc a sochařů mnohem méně“.

„Již v Praze obdivoval jsem v reprodukcích díla Rodinova“

Jako patnáctiletý začal Josef Mařatka studovat v Praze nejprve u profesora Celdy Kloučka, poté v ateliéru Josefa Václava Myslbeka. Když za sochu Ledaři na Vltavě získal Hlávkovo studijní stipendium, odjel roku 1900 do Paříže, která se mladému umělci stala branou do světa tehdejších trendů ve výtvarném umění.

V labyrintu přebohaté nabídky se Mařatka orientoval se skvělou intuicí. Ostatně už v té době měl dostatečný rozhled: „Již v Praze obdivoval jsem v reprodukcích díla Rodinova.“ Byl proto šťastný, když si v privátním pavilonu Augusta Rodina mohl prohlédnout výsledky třicetileté práce tohoto zbožňovaného sochaře. Věděl, u koho chce studovat, ale současně také téměř nerozuměl francouzsky, počítal každý frank a poznával neúprosnou realitu života kontrastující s jeho ideály.

Ve svých vzpomínkách na Paříž si Mařatka podrobně zapsal své marné snahy o proniknutí do Rodinovy blízkosti a sám je výmluvně shrnul takto: „Měl jsem už svoje nové známé a vyptával jsem se dychtivě a stále, hlavně co kdo ví o Rodinovi. Slyšel jsem jen pořád, jak je k němu těžko se dostat, úplně nemožné, sami Francouzi, sochaři mi to potvrdili. Všichni ho znají, ale jen z uctivé vzdálenosti mi o něm vypravují. Jak těžko je k Rodinovi se dostat, už vím dobře.“

Po mnoha peripetiích se mladému Mařatkovi s pomocí přátel a prostředníků nakonec téměř zázračně podařilo dosáhnout vysněného cíle a byl přijat do ateliéru tehdy snad vůbec nejslavnějšího sochaře. O to víc si považoval, když už jako Rodinův žák začal se studiemi rukou a nohou, tělesného pohybu a jeho metaforického obsahu. Kresbami a modelacemi stále hlouběji promýšlel otázky týkající se spojení těla a duše.

Záhy se Mařatka vypracoval na Rodinova asistenta a získal si i jeho osobní přízeň, díky níž se mohl stát jedním z hlavních organizátorů slavné výstavy Rodinových děl v Praze roku 1902. Uskutečnila se za účasti samotného francouzského sochaře, na něhož bylo v té době již nahlíženo jako na moderního Michelangela. K velkolepě koncipované akci se Rodin zpočátku stavěl zdrženlivě, nakonec však na svou cestu do Čech velmi rád vzpomínal, kromě Prahy navštívil i Moravu.

„Oduševnění, kdy se nesmí zůstat na povrchu“

V Paříži zůstal Josef Mařatka další dva roky a do Prahy se v roce 1904 vrátil právě v době, kdy zemřel Antonín Dvořák. Na přání Dvořákovy rodiny Mařatka sejmul posmrtnou masku a vytvořil odlitek skladatelovy pravé ruky. To vše ve svém vlastním rodném domě v Žitné ulici. Pro třicetiletého Mařatku představoval tento silný osobní zážitek zároveň počátek uvažování o Dvořákově sochařském portrétu.

Práci na bustě se Mařatka věnoval několik let a vložil do ní veškerý svůj um. Sám si později k této tvůrčí fázi poznamenal: „Začal jsem zkoušeti na Dvořákovi“, tato práce se „zajisté liší od mých předpařížských prací.“ Je to „ukázka školení Rodinova – modelace se všech stran, se všech profilů – oduševnění, kdy se nesmí zůstat na povrchu“.

Od prvních několikacentimetrových skic dospěl Mařatka v roce 1905 k první modelované studii. Současně vznikala ještě jedna, zcela odlišně koncipovaná studie, v níž je Dvořákova hlava téměř položena a soustředěně naslouchá. V letech 1905 až 1911 Mařatka postupně vytvořil celkem devět verzí Dvořákovy busty, které se dnes nacházejí v několika institucích a galeriích. K finálním realizacím se řadí busta pro Národní divadlo a poslední verze (1910–1911), která má v podobě bronzového exempláře čestné místo v pražském Rudolfinu.

Mařatkova busta má ve všech verzích zavřené oči. Historik umění Petr Wittlich přesvědčivě dokládá, že „motiv zavřených očí přímo souvisel s jedním z centrálních témat francouzského moderního symbolismu, s tématem ‚vnitřního zraku‘. […] Jestliže Mařatka uvedl Dvořáka jako umělce spojeného s tématem vnitřního zraku a s ideou osvobozování lidské duše a jako nástupce bájného Orfea, potom nepochybně věřil v jeho umělecké poslání, v jeho schopnost vyšší syntézy.“ Podle Wittlicha se Mařatkova busta „nesmírně liší od obvyklých sochařských portrétů“ i proto, že „samotná osobnost Antonína Dvořáka byla taková, že mohla být takto veřejně spojena s tehdy ultramoderním uměleckým pojetím tradičního úkolu.“

Poslední Mařatkova verze sochařského portrétu Antonína Dvořáka je na rozdíl od předchozích verzí realizována jen jako samotná hlava bez ramen a hrudníku, podstatné a hlubší rozdíly jsou však patrné ve výrazu. V rané Mařatkově studii z roku 1906 podle Wittlicha „převládá pasivnější vnitřní zahledění nebo naslouchání. Poslední verze z roku 1910–1911 má však mnohem energičtější rukopis, dynamiku hmoty a převládá v ní rys tvůrčí aktivity.“ A právě takto, jako tvůrčího člověka, který doslova myslí hudbou, popisovali Antonína Dvořáka jeho současníci. Kupříkladu Marie Červinková-Riegrová, velká pozorovatelka lidí, si do svých zápisků v roce 1881 poznamenala:

„Mně se Dvořák líbí. Je náramně dobromyslný a přirozený. Muzikant v každé žilce […], najednou se zamyslí a přestane mluvit. Do hudby je zamilován vášnivě a je přesvědčen, že je to to nejlepší na světě. Když nějakou hudbu probírá, hluboká vráska čelo rozdělující ještě více se prohloubí […]. Dvořák nedomýšlí se o sobě, sláva ve světě neměla naň vlivu, zůstal tak přirozeným, jako byl dříve. Zdá se, že ve všem, co dělá, je horlivý.“

Horlivý byl i Mařatka, který se práci na Dvořákovi věnoval několik let s velkým tvůrčím zaujetím. Podařilo se mu Dvořáka vystihnout jako živého tvůrce, ve chvíli naprostého soustředění. Ve chvíli, kdy je vhodné se ztišit, protože Dvořák komponuje.

Když významný český fotograf Josef Sudek (1896–1976) dokumentoval Mařatkovo dílo pro účely odborných monografií o tomto sochaři, přistupoval k této práci rovněž tvůrčím způsobem. „Plastika je živá a musí být fotografována jako živá,“ pronesl v jednom z rozhovorů. Právě takováto rada možná přináší i užitečný klíč k řešení otázky, co vše nám Mařatka sděluje o velkém skladateli.

Přítomnost busty Antonína Dvořáka ve foyer Dvořákovy síně Rudolfina je pro nás možná natolik samozřejmá, že už ani nemusí vzbuzovat naši zvědavost a zájem. Sochař Josef Mařatka znal o generaci staršího Dvořáka dlouhá léta také zcela samozřejmě – jako jednoho ze sousedů v domě. Přesto vytvořil zcela nekonvenční a mimořádný portrét. Velmi dobře věděl, proč právě při práci na Dvořákovi nesmí zůstat na povrchu.

Prameny a literatura:

• ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie, VOJÁČEK, Milan, ed. a VELEK, Luboš, ed. Zápisky. Vydání 1. Praha: Národní archiv, 2009, s. 157
• DOBRINČICOVÁ, Jaroslava. Ikonografie Antonína Dvořáka. Hudební věda. Praha: Academia, 2011, 48(4), 325-360
• Josef Mařatka a Auguste Rodin v Praze 1902. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2002. [6] s.
• MAŘATKA, Josef a Petr WITTLICH. Vzpomínky a záznamy. Praha: Karolinum, 2003, s. 34
• MASARYKOVÁ, Anna. Josef Mařatka. 1. vydání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 85 stran, 161 stran nečíslovaných obrazových příloh. Současné umění; 23. svazek
• SIBLÍK, Emanuel. Josef Mařatka. Praha: Jan Štenc, 1935, s. 69–70
• SUDEK, Josef et al. Sudek a sochy. 1. vydání. [Praha]: Artefactum – Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, 2020. 619 stran
• VLK, Miloslav. Antonín Dvořák ve výtvarném umění. Praha: Středočeská galerie, 1984. Nestr.
• WITTLICH, Petr. Poselství z hlubin: Interpretační poznámky k bustě Antonína Dvořáka od Josefa Mařatky. Hudební věda. 1992, 29(2), 128–129
• [online]. Dostupné z: Šupka, Ondřej: https://operaplus.cz/minulost-a-budoucnost-dvorakova-domu-v-zitne-ulici/?pa=2 [cit. 14.3.2023]