Bostridge natočil Zimní cestu celkem dvakrát, v roce 2004 s Leivem Ove Andsnesem a v roce 2019 živě ve Wigmore Hall se skladatelem Thomase Adèsem. Rok před tím vydal knihu Schubert’s Winter Journey. Anatomy of an Obsession v rozsahu více než 500 stránek. Cyklus zde označil za „vzkaz v láhvi, usazené na hladině kulturního oceánu roku 1828“. Nahrávky i kniha vzbudily velký zájem kritiků, podle deníku Times pluje pěvec „těmito vodami s úžasnou virtuozitou“, Daily Telegraph vyzdvihl autorovu schopnost čerpat „z široké škály poznatků z kulturní a sociální historie, hudební vědy a psychoanalýzy“.
Kdy jste se do Schuberta poprvé zamiloval?
Vůbec první Schubertova píseň, kterou jsem zpíval, byla Der Hirt auf dem Felsen – Pastýř na skále. Bylo mi tehdy dvanáct. To pravé vzplanutí ale vyvolal Erlkönig.
Dramatická balada Erlkönig, čili Král duchů, na slova Goethovy básně a další texty období romantismu nejsou zrovna veselé kousky. Samá smrt, beznaděj, smutek. Vy jste na tento repertoár specialista. Nedeprimuje vás někdy?
Velká část toho, co nazýváme „uměním“, jakožto protikladu povrchní zábavy, se týká řešení právě těchto problémů: smutku, ztracené lásky a podobně. Některá umění nám je pomáhají překonat konfrontací, jiná jsou ale zase plná optimismu, pramenící z radosti ze života. Písňová tradice z toho zahrnuje mnohé.
Jedná se skutečně o bohatý repertoár a ne každý se v něm orientuje. Čím by měl podle vás začít ten, pro koho jsou písně vzdálenou planetou?
Doporučil bych právě Schubertova Krále duchů. Je to hluboký vzrušující příběh, skvěle převyprávěný hudbou.
Která další píseň tohoto autora má pro vás zvláštní význam?
Mnoho, příliš mnoho z nich. Samozřejmě že zvláštní místo má v mém životě Zimní cesta, jenže to je dohromady čtyřiadvacet písní!
Když je zpíváte, vnímáte se jako skladatelův přítel, posel, nebo nástroj?
Schubert nám dal úžasné písně a my, umělci, je musíme vzít a dát jim pro sebe i pro publikum určitý význam. Nemůžeme se ale za ně cítit přehnaně zodpovědní. Musíme riskovat, protože nejhorší je být nudný. Na druhou stranu někdy, když riskujeme, také selžeme.
Ian Bostridge © Sim Canetty-Clarke
Očekávám teď sice kladnou odpověď, ale stejně se zeptám: ani po stovkách provedení vás tenhle autor neomrzel a stále se vás jeho hudba dotýká?
V každém uvedení i tak známého díla nacházím něco nového. Nové setkání s klavíristou, novou životní etapu, novou akustiku, nové publikum. Když se dílo stane tak samozřejmé jako dýchání, je snazší se osvobodit a improvizovat, překvapit sám sebe.
Přál byste si žít v Schubertově době a setkat se s ním?
Nechtěl bych v té době žít kvůli příliš velkému množství nakažlivých chorob. Zajímala by mě krátká návštěva, ale se Schubertem bych se nechtěl setkat, mohlo by se to všechno zkazit.
Koncem 20. století se stala velkým tématem skladatelova sexualita. Muzikolog Maynard Solomon tehdy vyslovil hypotézu, že se Schubert pohyboval mezi homosexuály i bisexuály a od nich se podle něj zřejmě nakazil syfilidou. Považujete to pro pochopení jeho díla důležité?
Je to svým způsobem zajímavé, ale problém je v tom, že nemáme téměř žádné důkazy, pouze spekulace. A Solomonův článek, který to celé vyvolal, považuji za hluboce chybný.
Co si myslíte o tom, že Schubert nebyl úspěšný v opeře, ale jeho život a hudba se staly inspirací dvou velmi úspěšných děl z 1. poloviny 20. století, pasticciové operety Das Dreimäderlhaus a muzikálu Blossom Time Sigmunda Romberga?
Schubert neměl dost času na to, aby se věnoval operní praxi, ale v jeho písních je spousta dramatu. A téměř žádný ze skvělých skladatelů písní kromě Brittena – Peter Grimes byl Brittenův první skutečný pokus – nebyl skladatelem oper: Hugo Wolf, Brahms, Schubert, Schumann. Beethoven napsal jen jednu operu a co se týče Richard Strausse, vůči němu jsem agnostikem.
Sám jste také vědec, vystudoval jste historii a filozofii, přednášíte, akademické prostředí jste nikdy zcela neopustil. Jak to ovlivňuje vaši pěveckou kariéru?
Vždycky si něco zjišťuji o hudbě, kterou zpívám. Pomáhá mi to zůstat svěží. Zároveň chci ale také získat nové posluchače, kteří tuhle úžasnou formu umění ocení. Třeba i svou knihou o Zimní cestě.
Co je podle vás podstatou pravdivosti přístupu k hudebnímu zápisu?
Je to neustálé vyvažování. Partitura, „Werktreue“ je jakýmsi regulačním principem, který pomáhá obsáhnout naši interpretaci, je základem „dobrého vkusu“. Musíme si ale také troufnout na nevkus a subjektivitu.
Jak by podle vás měli lidé při koncertě písně poslouchat? Uvítal byste coby interpret, aby sledovali text v tištěném programu, případně s pomocí titulkovacího zařízení?
Ideální je, když si publikum nastuduje texty před koncertem, ale tak dokonalý je málokdo. Kdo nemluví německy, měl by experimentovat: chvíli sledovat text, pak se zase zcela ponořit do hudby. Když mě zcela pohltil Erlkönig, nesledoval jsem slova…
Pro některé posluchače je studium skladeb před koncertem oblíbeným rituálem. Co děláte v den koncertu vy?
Než jsem se stal profesionálním zpěvákem, vypil jsem půl pinty Guinessu, což byla chyba. Žádné zvláštní rituály nemám, ale hlídám si, abych se v den koncertu včas dostatečně dobře najedl a vypil hodně vody.
Jak se ještě staráte o svůj hlas?
Mám učitele a snažím se nezpívat až příliš.
Kdo je v intepretaci písní vaším vzorem?
Stále je to Dietrich Fischer-Dieskau, pro jeho inteligenci, spojení s tajemstvím zhudebněného textu, krásu mezza voce a legato.
Posloucháte někdy své vlastní nahrávky?
Jen když se upravují.
Co si tedy rád poslechnete?
V současnosti hlavně jazz: Cécile McLorin Salvant, Brada Mehldaua, Billie Holiday, Samaru Joy, Louise Armstronga, Blossom Dearie.
Blízký vztah máte také k Janáčkovi, nastudoval jste například Zápisník zmizelého a ve stejnojmenném britsko-českém hudebním dokumentu z roku 2003 vystupujete jako průvodce. Co máte na Janáčkovi rád?
Miluji jeho vášeň a jemnost. Moc rád jsem jel natáčet do Brna a Hukvald, byl to úžasný okamžik mé kariéry. Zápisník zmizelého jsem uváděl se skvělým skladatelem a Janáčkovým interpretem Tomem Adèsem.
Jak se vám zpívalo v češtině?
Bylo mi potěšením zpívat česky, je to pro zpěv velmi dobrý jazyk. Měl jsem ale také tu velkou čest spolupracovat s básníkem, spisovatelem a překladatelem Seamusem Heaneyem a jeho anglickým překladem Janáčkova díla.
Ve vašem repertoáru je i Vašek ze Smetanovy Prodané nevěsty. Jaký vztah máte k téhle komická roli?
Vašek byla zábava.
Kromě Schuberta jste srostlý s dílem Benjamina Brittena, jehož pacifistické Válečné Requiem je v současnosti aktuálnější, než bychom si přáli. Nedávno jsme ho slyšeli v Praze při Koncertě za konec války na Ukrajině.
Mým velkým štěstím je, že jsem prožil období, kdy byla v Evropě válka nemyslitelná buď proto, že by přinesla apokalypsu, v letech 1964 až 1989, nebo proto, že, jak řekl historik Francis Fukayama, dějiny už dospěly ke konci. Jak moc jsme se mýlili! Sociální a politické problémy, které vyvolávají válku, jsou tu stále s námi a v příštích desetiletích se budou jen prohlubovat. Doufám, že nám z této situace pomohou moudří muži a ženy, možná inspirováni díly, jako je právě Brittenovo mimořádné Válečné rekviem.
Spolupracoval jste s mnoha světovými klavíristy, v Praze vás doprovodí ukrajinský umělec Vadym Cholodenko, mimo jiné vítěz slavné Cliburnovy soutěže. Jak začala vaše spolupráce?
Ano, mám to štěstí, že pracuji s mnoha skvělými pianisty, ať už se specialisty na písně, jako je Julius Drake, nebo sólovými umělci jako Saskia Giorgini, Thomas Adès nebo nedávno zesnulý Lars Vogt. Vadyma jsem slyšel hrát poprvé v Londýně a moc se mi líbil. Pak nás propojil můj agent v Itálii a tohle je náš první společný koncert.
Vadym Cholodenko © Jean-Baptiste Milot
Publikum miluje přídavky, které často krásně prodlouží atmosféru koncertu a prohloubí vzájemnou výměnu energie s umělcem. Uvádíte-li některý ze Schubertových písňových cyklů kompletně, „tečka“ je na konci vždy dost výrazná. Jak se k tomu stavíte?
Raději nepřidávám, je to opravdu tradice a také pocit, že už není co víc dodat. Příležitostně ale volím jeden přídavek, často něco zcela odlišného jako třeba Brittenovu úpravu skotské lidové písně O Waly Waly o zrazené lásce a vodě.
Následují vás vaše děti v profesionální hudební dráze?
Obě mé děti se hudbě věnují, hrají na violoncello a na klavír, hodně hudbu poslouchají, ale nechtějí se stát profesionály.
Jak jste prožil čas covidu?
Pro Univerzitu v Chicagu jsem psal přednášky, které teď vycházejí knižně. Ale hlavně jsem si dělal starosti. I postcovidový čas je pro muzikanty nejistý.
Co plánujete do budoucna?
Pokračovat v tom, co dělám, rozšiřovat svůj repertoár a zlepšovat se. Zdokonalit techniku, abych mohl dosáhnout více z důležitých cílů, které jsem si určil.
