Hovoříme spolu těsně předtím, než se Česká filharmonie vydá na dlouhý třítýdenní zájezd do Asie. Orchestr zahraje v Jižní Koreji v Soulu a v Tegu a potom pokračuje do japonské Nagoji, čtyřikrát vystoupí ve slavné Suntory Hall v Tokiu, a pak jej čeká ještě Niigata, Ósaka a Jokohama. Proč Česká filharmonie do Japonska vlastně jezdí? Je to především kvůli penězům?
Myslím, že tam jezdíme především kvůli publiku. Jistě, taky kvůli reprezentaci České republiky, ale hodně kvůli publiku, které je neskutečně milé a vřelé. Česká filharmonie byla jedním z prvních orchestrů, které začaly do Japonska létat. Poprvé se tak stalo v roce 1959 v rámci velkého turné po třech kontinentech, které trvalo od září do prosince. Za tři měsíce zvládli hudebníci 58 koncertů. Tehdy filharmonie vystoupila právě také v Japonsku, kde odehrála 20 koncertů. A od té doby jezdí vlastně každý druhý rok.
Letos nás čeká již sedmadvacáté turné České filharmonie do Japonska. Díky tomu jsme si vybudovali krásnou pozici, tamní posluchači nás mají skutečně v oblibě. Členové orchestru tam rádi hrají. Japonci mají skvělou infrastrukturu, vlaky se dá rychle přesunovat ze sálu do sálu. A sály, kde se hraje, jsou také mimořádné. Jejich akustika každého hráče těší.
Do Japonska nejezdí jenom Česká filharmonie. V minulosti tam často hostovalo Národní divadlo, podíval se tam Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno a mnohé další soubory. Kde se popularita české hudby v Japonsku vzala? Je to i díky zmíněnému turné v roce 1959?
Ano, asi je to opravdu tím, že jsme tam českou hudbu začali vozit velmi brzy. Česká hudba je navíc velmi přístupná, nebo alespoň tradiční repertoár. V podstatě vždy, když v Japonsku uvádíme některou z Dvořákových symfonií nebo dnes už i Smetanovu Mou vlast, je téměř jisté, že sál bude plný.
Jak všichni víme, umění je něčím, čemu člověk musí být opakovaně vystaven. V angličtině se tomu říká „developed taste“. Vkus musíte budovat a u klasické hudby to platí obzvlášť, protože je složitější než jiné žánry. No a Japonci zkrátka české hudbě od roku 1959 vystaveni byli, a to intenzivně. Jen Česká filharmonie v Japonsku odehrála už 367 koncertů, z toho 103 v Tokiu.
Hovořil jste o akustice tamních sálů. Japonští inženýři jsou celosvětově uznávaní, a když se staví nové koncertní síně v Evropě nebo v Americe, často jsou za akustiku zodpovědní právě oni. Dokázal byste vysvětlit, v čem spočívá hlavní rozdíl třeba oproti Rudolfinu z druhé poloviny 19. století?
Atmosféra je v každém sále trochu jiná. Neřekl bych, že v Japonsku mají lepší sály, než má Česká filharmonie v Rudolfinu, které vyniká velmi živou akustikou, a proto je příjemné pro posluchače. Pro hudebníky je však složitější, protože se navzájem neslyší tak dobře jako třeba v Suntory Hall.
Dokážu si nicméně představit, že v kulisách Rudolfina může Dvořákova hudba působit na posluchače bezprostředněji než v moderních sálech.
A proto říkám, že jsou to sály jiné, a ne lepší. Rudolfinum, jak jde o malý prostor, je opravdu velmi intimní, což je velká hodnota. Tím, že jsou japonské sály větší, sedí diváci často o dost dál od orchestru.
Dokázal byste srovnat české a japonské publikum? Vypozoroval jste, že by Japonci poslouchali nebo prožívali hudbu jinak?
Jedná se o výrazně konzervativnější publikum. Ale nejde jen o Asii. Zájezdový trh, na kterém se pohybujeme, je celý velmi konzervativní. Pořád přemýšlím, čím to je, snad tím, že jezdíme do míst, kde je velká konkurence. V Berlíně i ve Vídni mají minimálně čtyři dobré orchestry, skvělé operní domy a spoustu dalších kulturních institucí. Orchestr, který přijede ze zahraničí, se musí v této konkurenci prosadit a zaplnit sály, což není lehké. Promotéři proto logicky sází na jistotu.
To platí i v Japonsku. Když nabídneme jiný repertoár, než jsou Dvořákovy symfonie či Má vlast Bedřicha Smetany, pořadatelé se začnou trochu bránit. A já to chápu, protože náklady na takové turné jsou obří a Japonci je musí všechny zaplatit. Jenže důsledkem tohoto strachu je, že i publikum zůstává u tradičního repertoáru, protože dostává to stejné znovu a znovu…
Zvláštní, přitom Japonsko má pověst země, která je například z hlediska moderních technologií velmi pokročilá. Možná to souvisí s tím, že hudební tradice tam přece jenom není tak dlouhá jako u nás ve střední Evropě. Do jaké míry je klasická hudba v Japonsku zakořeněná a jaké je její společenské postavení?
Neumím to dobře posoudit. Na základě toho, kolik orchestrů, komorních souborů a umělců v Japonsku vystupuje, bych řekl, že tam klasika zakořeněná je. Každý rok tam přijedou desítky orchestrů ze zahraničí, plus mají své vlastní orchestry, a moc dobré, třeba NHK Symphony Orchestra, a není jediný. Sály v některých velkých městech jedou 24 hodin denně. Často nám dělá potíže vyjednat si generální zkoušku, protože probíhá první koncert v 10 nebo v 11 dopoledne, další odpoledne v 15 hodin, a ještě večerní koncert. Šílený provoz, den po dni, každý den takhle.
Otázkou ale je, jak je to v malých městech a na venkově. Nevím, jestli tam lidé poslouchají klasickou hudbu, ale ve velkých městech klasika prostě součástí kulturního života je.
Z Japonska pochází řada špičkových umělců. Na aktuálním turné se k České filharmonii připojí klavírista Mao Fujita, v lednu se Rudolfinum těší na recitál Mitsuko Uchidy, v uplynulých sezonách s orchestrem dvakrát vystoupila Karen Gomyo, vybaví se mi také dávnější koncert s dirigentem Kentem Naganem. Pokud se ale nemýlím, ti všichni studovali v západních vzdělávacích institucích, že?
Japonci nicméně investují i do vzdělávání. Stalo se nám už několikrát, že Česká filharmonie v rámci zájezdu odehrála koncert ve škole. Většinou tam měli moderátora, který studentské publikum koncertem provedl. Neumím si představit, že by nějaká česká škola našla prostředky na to, aby zaplatila koncert zahraničního orchestru.
Na základě čeho se vlastně rozhodujete, kde má Česká filharmonie vystoupit?
Máme jasnou strategii. Víme, že existují místa, která jsou důležitá, kde musíte vystoupit, když chcete být považován za orchestrální špičku. A to Carnegie Hall v New Yorku, vídeňský Musikverein nebo Konzerthaus, Pařížská filharmonie, Labská filharmonie v Hamburku a několik dalších. Také tam uděláte zdaleka největší zásah, a tudíž nejlepší službu České republice. A protože reprezentovat Českou republiku v zahraničí je naším úkolem, začínáme vždycky od těchto míst. No a to zároveň bývá ten největší oříšek, protože není vůbec jednoduché získat termín.
Je totiž potřeba rozlišovat mezi dvěma situacemi. V Carnegie Hall nedávno vystoupila také Filharmonie Brno, ale měla jenom jeden koncert, který navíc pořádala sama, včetně toho, že si pronajala sál, společně s agenturou prodávala vstupenky a tak dále. I to je bezesporu možnost a já si práce brněnských kolegů vážím, ovšem „váha“ takového koncertu bude vždycky menší než akcí pořádaných sálem. Je významné, když vám newyorská Carnegie Hall nebo třeba Musikverein ve Vídni vyjádří důvěru tím, že pořadatelství vašich koncertů vezme na sebe, že vás zařadí do vlastních koncertních řad, a postaví vás tak vedle Berlínských filharmoniků, Vídeňských filharmoniků nebo třeba Královského orchestru Concertgebouw.
Jak toho docílíte?
Jde o vztahovou věc, která vyžaduje obrovskou proaktivitu. Lidé by si mohli říct, že jsme Česká filharmonie, slavný orchestr, tak nám přece nabídka přijde sama. Někdo nám zavolá, napíše e-mail nebo dopis a řekne: „Nabízíme vám dva nebo tři koncerty v Carnegie Hall.“ Jenže tak to nechodí, protože těch opravdu důležitých míst je poměrně málo a nemají ani dostatek termínů, ani dostatek financí, aby mohla pozvat všechny.
A slavných orchestrů je naopak hodně, že?
Němci mají slavné orchestry, Rakušané mají slavné orchestry, slavné orchestry najdeme v Londýně nebo v Paříži a ty všechny bojují o několik málo termínů a omezené finance, které na trhu jsou. Proto musíme udržovat vztahy s promotéry. Bavíme se například s ředitelem Carnegie Hall Clivem Gillinsonem, snažíme se pochopit co potřebuje, jak sál slouží své komunitě, a do toho se trefujeme projekty, které nabízíme.
Proč vyjednávání nesvěříte nějaké agentuře? Nebylo by to efektivnější?
V každém větším teritoriu agenturu máme, ale super důležité štace si řešíme sami. Když jsme je totiž v minulosti svěřovali agentuře, tak nám nejlepší sály nezajistila. Asi proto, že zastupuje deset patnáct orchestrů a každému musí něco dát… Dospěli jsme k modelu, kdy sami vyjednáme hlavní rezidence a potom turné předáme agentuře, která nám pomůže s organizací a přidá koncerty v místech, která jsou taky velmi dobrá, ale ne ta úplně top.
Takže navážete dobré vztahy s ředitelem Carnegie Hall a dohodnete se na nějakém projektu, který vyhovuje jemu i České filharmonii. Jak se pak dělí zodpovědnost mezi orchestr, jeho agenturu a promotéra? Kdo má jakou roli, kdo co zařizuje?
To se liší teritorium od teritoria. Když jedeme do Carnegie Hall, promotér čili pořadatel zajišťuje sál, prodej vstupenek, propagaci a vyplatí nám honorář. My z toho hradíme letenky, cargo, hotely a stravné pro orchestr. A samozřejmě honoráře dirigenta a sólistů. Pro náš zájezdový tým, kolegyně Anetu Natrass, Elišku Volfovou a Ľubomíru Demskou, je tento model vždy extrémně náročný.
Japonci toho pro nás dělají více, agentura zajišťuje letenky, ubytování, přepravu nástrojů… Nevím, proč to tak je, snad je to dáno historicky, možná tamním hladem po západní kultuře. Jindy ale může mít agentura na starosti pouze obchod. Existují teritoria, kde nemáme konexe, nebo jde o kulturu či trh, kterým nerozumíme, kde nejsme schopni pravidelně být a budovat vztahy. Takže oslovíme naši agenturu, které sdělíme, kde bychom co a s kým chtěli hrát, a oni se pustí do práce.
Asie je spíše výdělečná, Evropa vychází plus minus na nulu, honoráře pokryjí přímé náklady. Amerika bývá ztrátová. V celkovém úhrnu se snažíme, aby nám zájezdy v nejhorším vycházely na nulu, a zatím nám naštěstí pořád něco generují.
Za éry šéfdirigenta Semjona Byčkova odehrála Česká filharmonie už desítky a desítky koncertů po celém světě včetně těch nejprestižnějších sálů. V čem se liší koncepce zájezdů nyní v porovnání s předchozí érou Jiřího Bělohlávka?
Může to znít trochu ošklivě, ale dostáváme se z pasti české hudby. V minulosti po nás zahraniční promotéři chtěli téměř výhradně českou hudbu, nechtěli nám svěřovat jiné role. No a my jsme si říkali, že by bylo dobré, kdybychom stále platili za nejautentičtějšího interpreta české hudby, ale aby nám lidé také věřili, že zahrajeme na špičkové úrovni i zahraniční repertoár. A to se myslím dost daří a v tom se současné zájezdy liší od těch předchozích.
Uspěli jsme třeba s Čajkovským, kterého jsme hráli v rámci velké rezidence ve Vídni nebo v Paříži. Prosadili jsme se a stále se prosazujeme s Mahlerem, kterého jsme už přednesli na rezidencích v Musikvereinu ve Vídni, v Carnegie Hall v New Yorku, v milánské La Scale, v lipském Gewandhausu. Byli jsme schopní prezentovat se Šostakovičem, plánujeme zájezdy se Straussem, ale hráli jsme v zahraničí i soudobou hudbu. V Budapešti a Záhřebu zazněl Thierry Escaich v programu s Bartókem a Stravinským, ve Vídni a v Bukurešti jsme dávali Bryce Dessnera.
Tím nechci říct, že zapomínáme na české skladatele. Příští rok slavíme Rok české hudby, proto jsme se na ni zaměřili téměř výhradně a budeme ji prezentovat teď v Japonsku, na jaře 2024 v Evropě a na konci příštího roku ve Spojených státech a v Kanadě. Takže teď podnikáme velkou výpravu do českého hudebního světa a potom už zase máme v plánu turné se Straussem, Šostakovičem, Mahlerem, ale i Mozartem.
Několikrát jste zmínil slovo rezidence, co to vlastně znamená?
Definice je jednoduchá. Rezidence znamená, že orchestr v daném místě v rámci jedné návštěvy vystoupí více než na jednom koncertě. Už dva koncerty jsou rezidence, tři koncerty už pořádná rezidence a ideální je, když se k tomu podaří ještě edukační činnost, třeba když někteří členové orchestru nabídnou výuku místním školám. Jako to teď máme v Suntory Hall, kde jsou v plánu tři koncerty symfonického orchestru, jeden koncert Komorního orchestru České filharmonie, a k tomu řada edukací.
A v čem spočívá přidaná hodnota rezidencí?
Dáváme publiku větší ochutnávku toho, co jsme. Taky je to otázka prestiže. Jak jsem říkal, do Carnegie Hall v New Yorku je těžké se dostat, většina umělců si tam vůbec nezahraje, nebo si musí najít sponzora, pronajmout si sál a celé si to zorganizovat. A aby vám dali v Carnegie Hall rezidenci tří a více koncertů, to už Clive Gillinson a jeho tým svěří opravdu málokterému orchestru. Česká filharmonie tam má v roce 2024 tři koncerty, přičemž na třetím z nich participuje Pražský filharmonický sbor. A pak je tam ještě čtvrtý, sborový koncert, kdy zase my dodáváme hráče „našemu“ sboru.
No a samozřejmě je taková rezidence příjemnější pro orchestr. Zájezdy, kdy první den hrajete v Mnichově, druhý v Londýně a třetí v Paříži, jsou vyčerpávající. Hudebník se ráno probudí, dá si snídani, zabalí se a vyrazí na autobus, vlak nebo letadlo, dojede na hotel, tam se rychle nají a vysprchuje a už zase běží zpátky na podium, protože se musí pravidelně zkoušet. Večer koncert, a další dny znovu a znovu a znovu. Je to šíleně náročné, a i z toho důvodu hledáme rezidence.
Pak je to otázka ekologie. Čím větší počet zastávek na turné, tím větší uhlíková stopa. Když se podaří rezidence, tak někam dojedeme a jsme tam třeba pět dní, než se zase posuneme na pár dnů dál.
Ano, všiml jsem si hlavně na sociálních sítích, že se orchestry rády chlubí snahou o ekologičnost. Je to i případ České filharmonie, krom zmíněných rezidencí?
Tam, kde to jde, preferujeme vlaky před létáním. Někdy letět musíme, protože je to prostě příliš daleko. Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že by šlo zájezdy plánovat zeměpisně logičtěji. Tedy že začneme v Praze, další den zahrajeme v Drážďanech, to je kousek, odtamtud do Berlína, pak pojedeme do Hamburku… Jenomže takhle to nejde, sály mají své koncertní řady, někde se pořádají ve čtvrtek, jinde v pondělí. Do toho se hlásí další hostující orchestry, takže vám nabídnou nějaký termín a pak mnohdy zkrátka nezbývá než letět. V poslední době jsme ale několikrát jeli vlakem, i když šlo o hraniční situaci. Nakonec jsme se domluvili se zástupci orchestru, že to tak uděláme, protože je to ekologičtější.
Do vzdálenějších míst se zároveň snažíme létat méně často a na delší dobu. Neděláme Ameriku či Japonsko každý rok, ale třeba jen jednou za dvě, tři, čtyři léta.
Jak se zájezdový business proměnil s covidem? A neptám se na to, že se dva roky nesmělo cestovat a ze všech turné sešlo. Spíše mě zajímá, jestli pozorujete nějaké dlouhodobé následky, jak se změnil trh či požadavky promotérů. Nebo je vše při starém jako v roce 2019?
Není. Podle mě covid urychlil obecnější trend, který pozoruji, a to že se zájezdový trh zmenšuje, scvrkává. Dám pár příkladů. Vzpomínám si, že orchestr ve Philadelphii měl poměrně velkou řadu koncertů, kam každou sezonu zval několik orchestrů ze zámoří. Ta řada se zmenšovala a zmenšovala, protože nebyly peníze. Poslední sezona, kdy pozvali zahraniční orchestr, byla 2010/2011 nebo 2011/2012, pak to z finančních důvodů úplně zaniklo. Teď se o to pokoušejí znovu, v sezóně 2023/2024 pozvali tři orchestry, každý má jeden koncert. Před dvaceti lety to ale bylo deset nebo patnáct koncertů, pak dlouho nic a teď tři.
A mohl bych jmenovat dál. V Bostonu mají takzvanou Boston Celebrity Series, taky to byla docela velkorysá řada, třeba deset koncertů v sezoně, kam zvali slavné kapely z Evropy. Teď pozvou dva symfonické a jeden komorní soubor. To samé Washington nebo Toronto. A netýká se to jenom Spojených států. Víme, jak drastické jsou škrty v kultuře v Anglii, promotéři nemají dostatek peněz a dopadá to i na tamní organizace.
Tím se snažím ukázat, že ubývá příležitostí, ale orchestrů, které jich chtějí využít, je pořád stejně. Je to šílený boj, a aby se člověk prosadil, tak vám nestačí známý orchestr. Musíte nabídnout respektovaného a známého dirigenta a k tomu mimořádné sólisty. V Carnegie Hall vystoupíme s Yo-Yo Mou na cello, Gillem Shahamem na housle a s Daniilem Trifonovem na klavír. A do takového balíčku patří ještě atraktivní program, bez toho to prostě nejde.
Covid tento trend ubývání příležitostí a zvyšování konkurence ještě zesílil. Ale nejen covid, taky ekonomická krize, válka na Ukrajině. Třeba naše letošní Japonsko už vypadalo velmi bledě, asi dvakrát nebo třikrát nám zájezd skoro zrušili, protože neuměli najít cestu, jak to celé ufinancovat. Letenky stojí dvakrát tolik co před čtyřmi nebo pěti lety, kdy jsme do Japonska cestovali naposledy. Cargo, což jsou milionové položky, je skoro trojnásobně drahé. Všechno je dražší, a promotéři nám tudíž nejsou schopni nabídnout podmínky, které jsme měli minule.
Takže představa podobně exotické cesty, jakou byla třeba ta v roce 1959, kdy se udělal Nový Zéland, Austrálie, Japonsko, Čína, Indie a Sovětský svaz, je asi nereálná, že?
Takové turné je podle mě nemyslitelné. Tehdy měla filharmonie skoro deset koncertů v Tokiu, v Sydney i v Melbourne, to už není možné. Tenkrát to byla naprostá novinka, Česká filharmonie byla jedním z prvních orchestrů, které takhle vycestovaly. Nebyla konkurence. Dneska do Japonska každý rok odletí desítky zahraničních orchestrů, které se o termíny podělí. Ale taková cesta je nereálná i proto, že krom reprezentace v zahraničí máme i další role a tou hlavní je služba našemu publiku. Pražská sezona je robustní a na takhle dlouhé turné bychom asi ani neměli čas.
Spíš jsem měl na mysli ty z perspektivy klasické hudby „exotické“ trhy. Možná, že kdyby se Česká filharmonie vydala na hudebně-misijní cestu do míst, jako jsou Indie, Latinská Amerika nebo možná Afrika, mohlo by to mít podobný dopad jako onen slavný zájezd v roce 1959 a za 50 let by se tam jezdilo hrát, stejně jako se dnes jezdí do Japonska. Vidíte někde takové příležitosti?
Myslím si, že existují trhy, kde by se dalo hrát. Nedávno jsem byl v Bangkoku, kde je promotér, který pořádá Bangkokský festival tance a hudby, a měl by zájem o Českou filharmonii. Zahraničních orchestrů zatím sice měli jen pár, spíše s tím začínají, ale tam bychom vycestovat mohli. Je ale otázka, jak to udělat ekonomicky, cesta by se musela na něco napojit, protože je to maličký trh a bojí se nám nabídnout více než dva koncerty. Dalo by se hrát v Singapuru, kde mají krásný sál, i s těmi jednáme. Lákala by nás rovněž Indie, ale zaplatit turné symfonického orchestru není vůbec jednoduché. To nejsou miliony, ale desítky milionů korun.
Nějaké další destinace?Pokoušeli jsme se o Jižní Ameriku. Česká filharmonie tam v minulosti několikrát zavítala, ale v poslední době to vždycky ztroskotalo na financích a na partnerech. Už to vypadalo, že budeme mít tři koncerty v Buenos Aires, dva v São Paulu, jeden v Riu de Janeiro, a řešila se i méně tradiční místa. Jenže pak přišla krize, jeden partner z toho poměrně pozdě vycouval a najednou se to celé rozpadlo jako domeček z karet. A to nám přineslo spoustu problémů, protože jsme orchestru v kalendáři drželi vyblokovanou docela dlouhou periodu, a to je pak těžké něčím narychlo smysluplně zaplnit.
Česká filharmonie má spoustu fanoušků také u nás v regionech. Sledují přenosy v televizi nebo streamy na internetu, ale na koncert se nedostanou, protože to mají daleko nebo si z různých důvodů nemohou dovolit cestu do Prahy. Myslíte na ně? Kdy budou mít možnost slyšet filharmonii třeba v Chebu, Třebíči nebo v Opavě?
Nad tím se zamýšlíme, ale města, která jste zmínil, nemají vhodný sál, kam by se vešel symfonický orchestr. Můžeme hrát v Praze, Brně a Ostravě, každoročně hostujeme na Smetanově Litomyšli, byli jsme v Liberci a Českých Budějovicích. Nedávno jsme hráli v Příbrami a jezdíme do Karlových Varů, kde společně s Karlovarským filmovým festivalem pořádáme Variace. Ale ani tam není dost velké podium. Chtěli jsme tam příští rok zahrát stejný program jako v Carnegie Hall včetně Smetanovy Mé vlasti a Glagolské mše od Leoše Janáčka, ale nemáme to kam umístit. Do divadla ani do nového sálu v Císařských lázních se tyto skladby nevejdou, stadion je drahý a pro klasickou hudbu spíše nevhodný.
To je problém, na který často narážíme, proto bychom chtěli více pracovat s Komorním orchestrem České filharmonie. Ten pravidelně hrává u nás v Rudolfinu v rámci Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a má za sebou celou řadu zájezdů. Když jsme ho s kolegy před pár lety poslouchali na koncertě v Moravských Budějovicích, uvědomili jsme si, jak fantasticky naši hráči hrají, když připraví komorní program. A tak nově jezdí i do zahraničí, koneckonců zahrají teď v Suntory Hall. A to je možná ta správná cesta pro menší česká města. Jinak se samo sebou moc těšíme na nové sály v Brně a Ostravě, tam bychom chtěli vystupovat pravidelněji.