Oběma jsem postupně nabídla „křeslo pro hosta“ a nechala je rozpovídat. Oba si k pití vybrali zelený čaj. Otázky představovaly jen jakési opěrné body: Petra Hajská mluví svižně a je přesně zacílená, Petr Kadlec hovoří rozvážně. Střetává se tu specifický přístup profesionálního a neprofesionálního fotografa, ženy a muže, racia a emocí. Téměř dokonalé protiklady spojuje láska k fotografii a angažmá v České filharmonii.
Petra Hajská: Vždycky jsem věděla, že chci fotit
Jak jste se k focení dostala? Kdo vás inspiroval?
Můj táta byl fotograf, takže jsem se k řemeslu dostala téměř v kolébce. Už jako tříletá jsem s ním byla schopná stát v temné komoře a poslouchat, jak šustí papíry, když je dává do vyvolávacího tanku. Byla jsem tím fascinovaná, fotila jsem od malička a on mě v mé snaze podporoval. Když jsem se po gymnáziu rozmýšlela, na jakou jít vysokou školu, táta mi rozmluvil FAMU a šla jsem studovat na Akademii výtvarných umění (prošla jsem ateliéry malby, intermédií a architektury). Vždycky jsem ale věděla, že chci fotit.
Proč jste se začala specializovat na koncerty vážné hudby?
To byla náhoda, jak to už v životě někdy bývá. Kolem roku 2000 můj tehdejší přítel grafik dodělával zakázku pro festival Struny podzimu a byl rozhořčený, že mají hrozné fotky, s kterými se nedá pracovat. Přišel za mnou s tím, jestli bych jim něco nenafotila. V mladickém nadšení jsem na to kývla. Pro filharmonii jsem začala fotit kolem roku 2003 až do roku 2006, kdy jsem odešla na dvojnásobnou mateřskou dovolenou, naplno jsem se vrátila v roce 2013.
Fotograf na koncertě je vždycky trochu cizorodý prvek. V posledních letech je přítomnost fotografa obvyklejší než dřív, všechno se dokumentuje kvůli propagaci a recenzím. Každopádně fotograf je ve vztahu mezi posluchači a orchestrem článkem navíc, je třeba najít kompromis, jak ostatní nerušit a přitom získat adekvátní fotografie. Pro mě je to vždycky vnitřní boj mezi tím, co bych chtěla vyfotit a tím, co vyfotit můžu, aniž bych vadila publiku.
Petra Hajská
Mohla byste přiblížit svoji tvorbu mimo koncerty?
Fotím všechno možné, baví mě pestrost. Mám ráda architekturu, ke které mám od studií blízko, čím dál víc si užívám focení lidí. Blízko mám i k reportáži, většinou skrze různé přednášky, na kterých se zároveň dozvím zajímavé věci. Na své profesi oceňuju možnost být v kontaktu s lidmi a dostávat se do zajímavých prostředí.
Jaký máte vlastně vztah ke klasické hudbě?
Ze začátku jsem to brala čistě profesionálně, zaměřovala jsem se na to, abych udělala dobré fotky. Dneska už se na koncerty vyloženě těším, dopředu studuju program, abych se připravila. Mám ráda první polovinu dvacátého století: Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče.
Myslím, že máme dobrý vztah. Už si na mě za ta léta zvykli, vědí, že tam jsem. Také se na mě obracejí, když potřebují fotky např. svých komorních ansámblů. Beru je jako přátele. Z pozice fotografky si užívám chvíle, kdy filharmonie opustí své obvyklé prostředí, jako třeba koncert Pocta Karlu IV. v katedrále sv. Víta, a obzvlášť open-airy, při kterých se filharmonie otevírá všem zájemcům o klasickou hudbu.
Petra Hajská (1974) se profesionálně věnuje fotografii od 2. poloviny 90. let. Spolupracovala s řadou časopisů o bydlení a architektuře (Architekt, Stavba, Domov, Pěkné bydlení), životním stylu a vaření (Vlasta, Žena&kuchyně, Chuť a styl). Je fotografkou festivalů Struny podzimu, Dvořákova Praha a Pražské jaro, spolupracuje s tělesy jako je Česká filharmonie, Collegium 1704, Collegium Marianum, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražský komorní orchestr, Pražský filharmonický sbor a řadou menších těles a sólistů.
www.hajska.cz
Petr Kadlec: Fotografie jako příběh
Popište prosím svoji cestu k fotografii, resp. jak to bylo s fotografováním koncertů?
Nejsem profesionální fotograf (vystudoval jsem elektro na ČVUT), focení je pro mě ještě stále svým způsobem koníček. Táta byl zapálený amatérský fotograf, dělali jsme spolu fotky v koupelně, kde jsme mámě ničili vývojkou vanu. V pubertě se focení přirozeně propojilo s další vášní: hudbou. Bohužel nemám hudební sluch a moje fotky byly vždycky lepší než mé hudební pokusy. (V té době jsem poslouchal bigbít a jazz.) Časem jsem si dodělal vzdělání, studoval jsem reklamní fotografii kvůli rychlému nabytí technických dovedností. Věděl jsem ale, že to není můj šálek kávy. Začal jsem pak fotit větší koncerty pro Lidové noviny nebo Mladou frontu, pravidelně jsem fotil Colours of Ostrava. Tam se dalo skvěle spojit focení kapel s dokumentární fotografií, festival má specificky krásnou atmosféru. Dalším mým fotografickým zájmem bylo dlouhou dobu flamenco, ke kterému mne přivedla Jana Drdácká, přední česká tanečnice, a v plné míře jsem ho objevil v Andalusii.
Jak začala vaše spolupráce s Českou filharmonií a jaké jsou její výstupy?
K České filharmonii jsem se dostal přes focení Romů (jezdil jsem je fotit na východní Slovensko a do Rumunska) a Idu Kelarovou. Idu jsem vždycky obdivoval a měl ji rád. Fotil jsem její workshopy a stál jsem také u zrodu společného projektu Čhavorenge a České filharmonie, který dosud funguje. První dva koncerty tohoto formátu se odehrály ve Filharmonii Hradec Králové a právě ony fotky z Hradce viděl můj jmenovec Petr Kadlec z oddělení vzdělávacích programů a oslovil mě, abych s focením pokračoval i pro Českou filharmonii.
Mám rád reportážní fotografii a v převážné většině fotografii černobílou. Černobílá podle mě umocní příběh, který je pro mě zásadní. Nezáleží mi na tom, jestli je fotka ostrá nebo ne, někdy je neostrá i záměrně. Chtěl bych, aby fotografie přenášela stejné pocity, jaké mám, když ji fotím. Pokud se to povede, je to úžasné.
Petr Kadlec
Pak jsem dostal příležitost zdokumentovat 120. sezonu. Měl jsem volnou ruku, mohl jsem fotit, co chci. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, jaký bude výsledek, nakonec vznikla kniha, ve které se střídají hlavní události sezony s „příběhy z České filharmonie“. Hned na začátku sezony jsem s orchestrem jel na zájezd do Japonska, který mi ohromně pomohl. Fotil jsem koncerty, ale i zkoušky, chtěl jsem být mezi muzikanty, dostat se k nim blízko. Na zájezdu jste s orchestrem v kontaktu prakticky pořád, vysvětlil jsem jim, o co mi jde, a v průběhu sezony mi dokonce pomáhali v mém snažení. Hráči mají na knize obrovskou zásluhu, bez jejich ochoty pustit mě k sobě by nikdy nevznikla. Vždycky jsem se snažil hlídat si mez, aby to pro ně už nebylo nepříjemné. Chtěl bych svými fotkami přiblížit lidskou tvář orchestru a celé České filharmonie. Málokdo si uvědomuje, že členové orchestru jsou normální zaměstnanci a že od úterý do pátku tvrdě zkouší, pak zahrají tři koncerty a jede se znovu.
Aktuálně se chci zaměřit na dokumentování pana Semjona Byčkova a „jeho éry“. Je to zatím trochu složité, protože má málo času a také k sobě musíme najít cestu. Mám v hlavě vizi, střádám materiál a uvidíme, co z toho (pokud mi to bude umožněno) vznikne třeba za pět let.
Jak souběžně pracuju ve své firmě a fotím pro filharmonii, tak mám na další tvorbu čím dál tím míň času. Pokračuju v dokumentární fotografii. Jsem členem skupiny 28mm, což je seskupení šesti lidí, kteří sdílí podobný pohled na fotografování. Snažíme se mít každý rok nějaký projekt, do kterého každý přispěje svým pohledem a dohromady vznikne kompaktní soubor.
Máte rád klasickou hudbu?
Filharmonie na mě má obrovský vliv. Ne že bych se klasické hudbě předtím nějak bránil, ale přece jen jsem se na koncert dostal jen jednou za čas. Ono je totiž potřeba si lístky koupit třeba půl roku dopředu, a to mi nejde, žiju spíš ze dne na den. S filharmonií jsem „objevil“ Dvořáka, jinak ale oblíbeného skladatele nemám, hudbu vnímám hlavně po emoční stránce. Fascinující pro mě je, když na zájezdu slyším desetkrát provedení stejné skladby a pokaždé je jiná.
Petr Kadlec (1959) je fotograf se zaměřením na dokumentární fotografii. Patří mezi zakládající členy fotografické skupiny 28mm. Ve své tvorbě se snaží najít odpověď na otázku smyslu života v dnešní době plné “divných věcí”. V roce 2015 začal spolupracovat s Českou filharmonií, je autorem knihy Česká filharmonie ‒ 120. sezona.
www.petrkadlec.cz
Myslím si, že k tak významnému hudebnímu tělesu, jakým je Česká filharmonie, stálí fotografové prostě patří. A jsem rád, že výsledky práce obou fotografů mne vždycky potěší. Především dnes, kdy se tištěné časopisy a noviny pomalu zbavují svých profesionálních fotografů, a jejich profesionální snímky nahrazují snímky z mobilů, které jim poskytují čtenáři.