Po letním turné do Rumunska a Bulharska na přelomu července a srpna 2018 to byla pro mladé zpěváky z Čhavorenge další velká cesta. A pokud jde o bilanci vzájemné spolupráce České filharmonie a Idy Kelarové, která započala v srpnu 2013, šlo dokonce už o 205. (!) společnou akci. Trvala sice jenom několik dnů, ale přinesla mnoho objevů a nečekaných věcí.
Sbormistryni Idě Kelarové připomněla atmosféra Belfastu dobu, kterou začátkem 80. let zažívala, když se přestěhovala do Walesu. „Připomnělo mi to tu svobodu, kdy se neřeší, kdo je kdo, tedy kdo má jakou barvu pleti nebo odkud přesně je, ale lidi spíš zajímá, co kdo umí. To jsme zažili i teď v Belfastu, kde všichni opravdu ocenili, že členové Čhavorenge jsou obrovsky schopní a krásně se chovají. A naše děti to cítily: že se nedělají rozdíly a že jsou vítané. To bylo pro ně i pro mě nejsilnější. Když jsme byli zpátky na letišti v Praze, říkali jsme si, že bychom se do Belfastu nejradši brzy vrátili. Protože děti si uvědomily, že u nás se vracejí do prostředí, kde tak vítané nejsou. Víte, když se pohybujeme se 40 romskými dětmi tady, často sklízíme různé podezíravé pohledy. Lidé jsou ostražití, bojí se, nedůvěřují…“
Z Prahy se odlétalo v úterý 22. ledna v 16 hodin odpoledne směr Dublin a odtud pak autobusem do Belfastu. Moc času na aklimatizaci nebylo. Nazítří brzy ráno se odjíždělo na zkoušku do Waterfront Hall na generálku s hudebníky ČF, ke kterým se přidala čtveřice muzikantů ze Severního Irska a Holandska. O několik hodin později už všechny čekal nejdůležitější bod cesty. Žádnou konferenci Asociace britských orchestrů ještě nezahajoval koncert, až nyní, kdy si zástupci všech možných – malých i velkých, lokálních i nejslavnějších světových – britských orchestrů poslechli pětačtyřicetiminutový program sestavený z romských písní. „Děti se postavily na pódium a zazpívaly tak, že mě až mrazilo,“ říká autor většiny z nich, skladatel, kytarista a zpěvák Desiderius Dužda. „Věřím, že děti opravdu zasáhly všechny lidi, kteří tam seděli. Měly obrovský úspěch. Pro mě to bylo strašně nádherné.“
Nikdo nechce domů
Ve čtvrtek 24. ledna pokračoval program dopoledním workshopem pro žáky tří belfastských škol: Malvern Primary, Wheatfield and Good Shepherd. Každá z nich je buď katolická, nebo protestantská, což má za následek, že děti odlišných vyznání se prakticky vůbec nemusejí potkávat. A tohle byla dobré příležitost na změnu. Ředitel školy Good Shepherd Damien O´Neill byl za to moc rád: „Během dopoledne jsem mezi dětmi a napříč skupinami viděl mnoho angažovaných rozhovorů. Myslím, že pro děti z obou komunit – katolické i protestantské – to byl důležitý krok: vidět se navzájem v pozitivním světle a vyjádřit sebe sama tak krásným způsobem, jako se to odehrálo tady právě s podporou Čhavorenge.“
Bylo navíc zajímavé pozorovat proměnu belfastských dětí, které byly na začátku společného dopoledne rozpačité, jakoby ztuhlé a stydlivé. Ale postupně se při hudbě rozehřívaly. „Podobnou zkušenost už jsme měli mnohokrát,“ vysvětluje Ida Kelarová. „Děti se nejdřív stydí, nechtějí se projevit, některé se třeba i schovávají. Ale když workshop končí, všichni zpívají a tančí společně, mají obrovskou radost ze setkání. A nikdo nechce domů.“
Co je příčinou téhle proměny, kterou lze během dvouhodinového setkání zažít tak výraznou, že je to až k neuvěření? „Je to citovost a otevřenost našich dětí a naší práce. Upřímně věřím, že Romové mají na tomto světě své místo hlavně v tom, aby předávali emoce. Romské děti jsou neskutečně otevřené, a protože nejsou tlačené od rodičů, mají ohromnou svobodu. Na rozdíl od dětí, které rodiče do mnoha různých věcí tlačí. I workshop v Belfastu byl krásnou ukázkou, jak to funguje, když se děti setkávají přes srdce a přes hudbu, a jaké to dělá divy! Celá naše práce je vlastně o lidském srdci. O tom, jak ho otevírat.“
Jak hrát v orchestru a neztratit chuť tvořit?
Že je co otevírat i ve světě symfonických orchestrů, o tom dobře ví Richard Wigley, ředitel belfastského Ulster Orchestra. Právě z jeho popudu se na konferenci Asociace britských orchestrů neřešilo jenom téma brexitu, ze kterého jsou britská tělesa většinou upřímně nešťastná, ale také téma, které na svém příběhu popisuje violista Ulster Orchestra Jonathan Simmance:
„Být malým kolečkem tak úžasného stroje, jakým je symfonický orchestr, je neuvěřitelné a krásné. A já jsem na svoji roli náležitě hrdý. Snažím se sladit se svým kolegou u pultu, s violovou skupinou, se smyčcovou sekcí i s celým orchestrem. Nicméně jenom sem tam je člověku dopřán prostor být v orchestru opravdu jen sám za sebe a ne jen jako součástka smyčcového mužstva. Co se od vás očekává, je pravý opak: vždycky je vám řečeno co, kdy a jak hrát s dokonale naladěným nástrojem a bez velké spontánní tvořivosti.“
Jonathan to neříká, protože by už měl orchestrálního světa plné zuby. To ani v nejmenším.
„Není nic krásnějšího než symfonický orchestr, když je při hudbě naplno rozjetý. Často ho přirovnávám k lokomotivě, která jede plnou parou vpřed: je působivá tím, jak vypadá, jak zní, jakou má sílu, jak úžasný je to mechanismus a přitom je tak plná života!“
Přesto se ale v tom dokonalém a krásném soukolí něčeho nedostává:
„Musím přiznat, že při tom všem krásném vždycky dost toužím – sobecky řečeno – po skutečném projevení vlastní individuality. Během svého života jsem učil, zpíval, komponoval, aranžoval, hrál komorní hudbu, ale opravdu zoufale mi chyběla možnost individuálně tvořit v rámci orchestru. Pak za mnou přišel kolega, jestli bych se nechtěl zúčastnit série workshopů ve školách. Byl jsem vhozený do vody, bez jakékoliv přípravy, ale úplně jsem tomu propadl a zamiloval jsem si to. Nikdy mu nepřestanu být vděčný za otevření úplně nového světa.“
A právě tímhle tématem, které v případě Jonathana Simmance došlo šťastného naplnění, je dlouhodobě znepokojený Richard Wigley. Obecně řečeno jde o tento problém: „Když hudebníci přicházejí do orchestrů, jsou to ti nejlepší z nejlepších – jsou plní nadšení, tvořivosti a talentu. Pak se ale v rámci svého zaměstnání často ocitají jakoby ve vězení. Chce se po nich rutinní činnost, která má proměnlivé umělecké vedení, ale jedna věc je stálice: práce v symfonickém orchestru obvykle limituje osobní tvořivost.“ Je to asi do určité míry pochopitelné a snad i nevyhnutelné.
I proto chtěl Wigley, aby konferenci v Belfastu zahajovalo Čhavorenge s hudebníky České filharmonie. „Čirá radost, kterou čeští filharmonici sdílejí s romským sborem Čhavorenge, je dostatečným argumentem ohledně hodnoty projektu. Vize České filharmonie a neutuchající snaha ji uskutečnit jsou inspirativní samy o sobě.“ A Richard také chtěl, aby k delegátům konference promluvila Ida Kelarová – aby se tak otevřelo téma citu, prožívání a srdce, i pokud jde o svět orchestrálních hudebníků.
A co dál?
Týden po návratu z Belfastu přišel email z Londýna: „Viděl jsem vystoupení Čhavorenge a filharmoniků v Belfastu. A jsem dychtivý uspořádat vaše společné vystoupení letos na podzim na jih Londýna do Fairfield Halls,“ píše Neil Chandler, umělecký ředitel koncertní síně, která se bude po renovaci znovuotevírat. „Sídlíme v londýnské části Croydon, kde žije 48 % obyvatel mladších 25 let. Věřím, že mládí naší městské části je klíč k úspěchu. Zapojit mladé lidi právě s pomocí hudby je jedna z našich hlavních strategií pro budoucnost. Možnost uvést váš program v našem koncertním sále, vybaveném na špičkové světové úrovni, v sezoně, kdy jej znovuotevíráme, to by pro nás byla velká inspirace a každopádně ohromný zážitek.“
Uvidíme tedy, kam dál společná cesta Čhavorenge a českých filharmoniků povede…
PS: Zmiňme ale pro pořádek, co je čeká před případným podzimním Londýnem. Mimořádnou událostí budou koncerty nazvané Šun Devloro. Téměř 300 účinkujících z České a Slovenské republiky, Rumunska, Srbska, Švédska a Rakouska hudebně oslaví Mezinárodní den Romů, který připadá na 8. duben. Od jeho vyhlášení v roce 1990 jej kromě samotných Romů v mnoha zemích světa připomněli i papež Jan Pavel II. či dalajláma. Nyní se k nim připojuje Česká filharmonie ve spolupráci se zpěvačkou a sbormistryní Idou Kelarovou, dětským pěveckým sborem Čhavorenge, dále pěveckými sbory z Varnsdorfu, Rumburku, Vsetína, Prahy, Chrudimska a Vysokomýtska; na koncertech vystoupí legendární rumunská kapela Taraf de Caliu (následovník Taraf de Haidouks), akordeonista Lelo Nika, Cimbálová muzika Ivana Heráka a Česká studentská filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće. Koncerty 7. a 8. dubna 2019 jsou zároveň završením projektu European Orchestra LABoratory (EOLAB) II s podporou programu EU Kreativní Evropa. 30. června 2019 debutuje Čhavorenge s hudebníky České filharmonie na mezinárodním hudebním festivalu Smetanova Litomyšl (předtím koncertuje na Slovensku) a v létě následuje tradiční umělecká škola pro talentované romské děti a mladé lidi Romano drom, tentokrát v Malé Fatře.
