„Drobná mechanická činnost mě bavila už od dětství. Pamatuju si, že jsme s bráchou sundávali kryty od starých hodinek a dívali se lupou dovnitř. Na tu dokonalou skládačku, ve které do sebe všechno perfektně zapadá,“ vzpomíná flétnista Roman Novotný, jeden z těch členů orchestru, pro které nepředstavují úpravy nástroje žádný problém.
„Postupně se objevila touha zkusit si něco opravit, vyčistit nebo nastavit i na flétně. Říkal jsem si, když to někdo takhle dokonale vymyslel, vyrobil a sestavil, proč bych to nemohl rozebrat a dát znovu dohromady. Byla to vcelku vzrušující výzva, u níž bylo nutné přemýšlet a osvojit si některé jemné postupy, které se nedaly zaměnit, vynechat, nebo přeskočit,“ říká Novotný.
Od té doby se už řady úkonů neobává. Sám si seřizuje mechaniku, což zahrnuje zejména správné utažení šroubků nebo narovnání osiček tak, aby jednotlivé klapky dokonale doléhaly. Obstarává si kompletní vyleštění nástroje, v krizové situaci dokonce zvládnul výměnu podlepky, tedy „polštářku“ pod klapkou, což není ani pro zkušené flétnisty zcela běžný úkol. „V žádném případě si ale nehraju na nástrojaře!“ upozorňuje Roman Novotný, který měl několikrát možnost vidět generální opravu mistrovské flétny v japonské dílně Muramatsu. „To pak do rukou dostanete úplně nový nástroj.“
Řehole jménem strojky
Jsou nástroje, jejichž hráči se bez určité řemeslné zručnosti v podstatě neobejdou. Jde o nástroje dvouplátkové, především hoboj a fagot. U nich se tón tvoří s pomocí takzvaného strojku, složeného ze dvou rákosových plátků spojených omotaným drátkem, které hráč tiskne mezi rty. A byť jsou k dispozici vyrobené strojky, většina hráčů dodnes upřednostňuje jejich vlastnoruční vyhotovení.
„Strojek je takový druhý nástroj, alespoň co se časové náročnosti týče,“ podotýká fagotista Ondřej Roskovec. Strojků je podle jeho slov vždy potřeba několik, a jejich výrobě se tak hráči musí věnovat alespoň jednou týdně. V dobré kondici strojek vydrží asi čtrnáct dní.
„Hraním se stává strojek stabilnějším, tenká vlákna ale vlivem vibrací popraskají, zvuk ztrácí lesk. Mně se nejlépe hraje na strojek pár dní poté, co si ho vytvořím. Takový si beru hlavně na sólová, exponovaná místa v skladbách a střídám jej s méně ,zahranými‘ strojky,“ upřesňuje fagotista České filharmonie.
Tak akorát kalafuny
„Příprava smyčcového nástroje před vystoupením není určitě tak složitá jako u dřevěných plátkových nástrojů. I u nás ale záleží opravdu na každém detailu. Je to velmi nepříjemný pocit, když vás ‚pracovní nářadí‘ neposlouchá,“ zamýšlí se vedoucí skupiny viol Eva Krestová. Na prvním místě zmiňuje struny a žíně na smyčci. „Pokud mě čeká důležitý koncert, žíně nechám vyměnit ideálně dva týdny předem, struny tak deset dní. Je to velmi individuální, záleží na konkrétních strunách a nástroji, u některých se intonace usazuje i týden až dva, u jiných můžete za dva dny hrát koncert,“ vysvětluje.
Pokud jde o přípravu nástroje, má Eva Krestová i vlastní rituály, které se týkají hlavně kalafuny, přípravku z pryskyřice, kterým se mažou žíně smyčce. „Těsně před koncertem vždy otřu nástroj a struny od jejích zbytků, abych se vyhnula zbytečným zvukovým kazům. Smyčec kalafunou naopak jemně namažu. Pak žíně na smyčci povolím a její prach ještě pusou vyfoukám. Vždycky také pořádně otřu krk nástroje a podbradek od případných nečistot, sama si pořádně umyju ruce a zabalím krk violy do čistého papírového kapesníku.“ Ten violistka sundává, až když při koncertě usedne na své místo, a schovává si ho za noty na pultě.
Filharmonici ze smyčcových sekcí se mohou obracet přímo v Rudolfinu na specializovaného nástrojaře, houslaře Jana Slípku. „Drobné úpravy, jako například výměnu strun, si jsou hráči většinou schopni udělat sami. K mým nejběžnějším činnostem patří hlavně vyměňování žíní na smyčci, ke kterému by mělo dojít alespoň třikrát do roka. Důležité je také čištění, například u kontrabasů je potřeba opatrně odstraňovat kalafunu, která na desku dopadá ve formě lepkavých slziček,“ popisuje Slípka, který pomáhá nejen s náročnější údržbou, ale nezřídka i s opravami. „Naši hráči se však o nástroje starají dobře, takže za to, že je něco potřeba opravit, v drtivé většině případů nemohou. Spíše se setkávám s poškozeními vlivem počasí, například extrémní horko nebo vlhko může způsobit popraskání laku.“
Olej, ocet, hadice
Hráči České filharmonie se ke svým nástrojům stavějí opravdu příkladně. To potvrzují i slova trumpetisty Stanislava Masaryka, který velmi dobře ví, jak choulostivé jsou některé části jeho nástroje. „Zejména písty v trubce jsou tak precizní mechanismus, že by je každý neodborný zásah mohl nenávratně zničit. Větší úpravy proto necháváme na odbornících,“ říká.
To ale neznamená, že by trumpetisté nepečovali o nástroje i sami. „Pohyblivé části trubky je nutné mazat speciálním olejem, jednou za čas je také potřeba promýt nástroj vodou: k tomu dobře poslouží i hadice ze sprchy. Bez pravidelné údržby by se v útrobách nástroje mohl usadit vodní kámen, i to se však dá řešit. Použít je možné klasický ocet, který by ale neměl přijít do styku s vnějším lakováním. Trubka ale obecně není až tak náročná na údržbu, takže spíš než skutečně řemeslné dovednosti využíváme zručnosti z domácích prací,“ směje se první trumpetista orchestru a dodává, že kombinačky berou trumpetisté do rukou opravdu jen v případech nejvyšší nouze.
