Zaznělo někdy od Jiřího Bělohlávka jméno dirigenta, který by měl filharmonii po něm jednou převzít?
Nikdy. Troufám si však říci, že vím, koho by si býval přál, ale neřekl to – a neřeknu to tedy ani já.
Bylo, bude nebo je tématem, že je Semjon Byčkov cizinec?
Není, snad jen pro nějakou část veřejnosti. Vysvětlujeme věc tak, že filharmonie je českým orchestrem tím, že jsou v ní čeští hráči a že je v ní živá česká tradice. Ale zdůrazňujeme, že je zároveň orchestrem, který chce patřit do světové špičky – a tam se nikdo neptá, jestli dirigent je Čech, nebo cizinec. Vynikající dirigent udělá dobře jak Mahlera, tak Dvořáka, ale průměrného nezachrání, že je Francouz, aby udělal dobře Debussyho.
Po příchodu Jiřího Bělohlávka se říkalo, že je filharmonie pro mezinárodní trh s českým dirigentem zajímavější. Nebude trh teď reagovat opačně?
Nemyslím si to. Když jsme partnerům ohlásili jméno Semjona Byčkova, slyšeli jsme: V Americe byl naposledy s Vídeňskými filharmoniky… To nebude problém. Ve Španělsku byl naposledy s orchestrem Concertgebouw… To nebude problém. Je zařazen v kategorii, kdy se nikdo nepozastavuje, proč diriguje Dvořáka. Od Jiřího Bělohlávka všichni chtěli českou hudbu a dalo mu práci prosadit i jiné autory. Semjon Byčkov nám pomůže rozšířit repertoár, budeme moci snadněji nabízet i Čajkovského nebo Brahmse.
David Mareček a Semjon Byčkov na tiskové konferenci | Foto Petra Hajská
Nedlouho předtím, než Jiří Bělohlávek zemřel, jste s ním prodloužili smlouvu. Na jak dlouho?
Na dalších šest let. V té chvíli jsme netušili, jestli je to reálné, nebo není. Byl otevřený, upozorňoval s děsivou upřímností, že neví, jestli bude živ. Spontánně jsme řekli, to je přece jedno. Čtyři plus šest let je doba, na které jsme se dohodli, a všichni chceme, aby se naplnila. Zbytek má v rukou osud…
Úmrtí pana šéfdirigenta vás muselo provozně zaskočit…
Tím, že jsme byli s kolegy tak blízko, viděli jsme spoustu těžkých okamžiků, které dokázal s obdivuhodnou vnitřní silou překonat. Když byl po léčbě slabý, bylo těžké vyrazit na zájezd, ale s dalším a dalším koncertem byl lepší a lepší. Nepoddával se tomu. Byli jsme zvyklí, že zažíváme měsíce, kdy se cítí lépe, měsíce, kdy zase hůř, on dělal maximum, aby to k nám nedolehlo. Jeho odchod byl z tohoto pohledu šokující pro celé jeho blízké okolí.
Některé koncerty předtím už ze zdravotních důvodů odřekl.
Bylo jich ale málo. Zažil jsem s jinými dramatičtější případy, onemocnění sólisty mezi prvním a druhým abonentním koncertem… Jiří Bělohlávek řešil takové věci s velkým předstihem. V zimě se tak rozhodl obětovat oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů – a byl rád, že se Manfred Honeck ujal nejen koncertů, ale i nahrávky.
Po odchodu Jiřího Bělohlávka jste měli jasno, že nelze nechat bezvládí, že chcete najít plnohodnotného nástupce co nejdřív, pokud možno ihned?
Neměli jsme v tom okamžiku jasno, kdo by měl místo něj přijít, ale už dlouho předtím jsme si sami pro sebe jako tým vytipovali okruh dirigentů, z něhož bychom vybírali. Věděli jsme, že bude třeba někoho hledat – smlouva by Jiřímu Bělohlávkovi tak jako tak končila v roce 2022, takže bychom stejně museli nejpozději v roce 2019 vědět, kdo bude po něm šéfem. Tříletý předstih je normální.
Takže vás situace zaskočila především lidsky?
Lidsky i provozně, ale nesměla nás zaskočit v tom, že bychom nevěděli, co dělat. To by byla manažerská nezodpovědnost. Byli jsme v citlivé situaci, ale bylo jasné, že musíme jednat hned. A říkala to i paní Anna (manželka Jiřího Bělohlávka, pozn. red.): Musíte rychle hledat nového šéfa – Jiří by nebyl rád, že zde něco začal a že by to bez něj nepokračovalo…! Rychlé jednání nebylo v rozporu s pietou.
Jak rychle jste tedy jednali?
Asi dva týdny po úmrtí Jiřího Bělohlávka jsme svolali uměleckou radu a vedoucí skupin a dali jsme jim prostor, aby řekli nějaká jména – shodli se asi z osmdesáti až devadesáti procent s naším okruhem vytipovaných. My jsme orchestru řekli, že máme Byčkova na prvním místě, až poté, co nám to řekli oni.
David Mareček na zasedání Umělecké rady České filharmonie | Foto Petra Hajská
Kolik dirigentských jmen to bylo?
Osm až deset, v úzkém kruhu čtyři nebo pět jmen.
Semjon Byčkov byl v té pětici od začátku?
Ano.
Oslovili jste ho hned a zbylé ne?
Místo šéfdirigenta není pozice, na kterou by se dělal konkurz. Shodli jsme se, že Semjon Byčkov bude prvním osloveným. Neměl stálý post, byl tedy relativně nejdostupnější. Ostatní kandidáti někde šéfují. Ale zároveň ani jeho angažmá u špičkových orchestrů a ve špičkových operních domech se nedají zrušit ze dne na den… Až kdyby jednání nedopadla, oslovili bychom další kandidáty. Semjon Byčkov může nastoupit za rok. Myslím, že by ale filharmonii nepoškodilo, kdyby někdo jiný byl volný třeba až za dva nebo tři roky. Důležitá je informace o designovaném šéfovi.
Kdy přijal nabídku?
Rozhodl se poté, co ho oslovila delegace hráčů, kteří mu po červnovém koncertě podle nepsaného pravidla a pravidelného rituálu přišli poděkovat. Přišli jako jindy za jinými, ale s tím rozdílem, že ho chtěli současně požádat, aby se ujal vedení. Ctili jsme, že hráči mají být první, kdo ho osloví. Jen lehce jsme ho varovali, že ho o něco chtějí požádat…
Sešli jste se s ním tehdy?
Ještě ten večer, hned potom, co odešli, jsme s ním měli schůzku my z managementu. Odjeli jsme k němu do hotelu, objednal koňak… – a řekl nám, že ho hráči požádali, aby se stal šéfem. Explicitně neřekl: stanu se jím. Muselo ještě následovat vyjednávání s agenturou, které by normálně trvalo půl roku. Termíny, honoráře, jak bude moci pracovat, jestli bude moci dělat některé konkrétní projekty… Nabídka ho nelíčeně dojala, cítil se být zasažen. Byl předtím i na posledním rozloučení s Jiřím Bělohlávkem. Ale hráči ho navíc oslovili tak pěkně… Uvěřil jim – a v ten moment prý byl rozhodnutý. Jen si po nějakou dobu nepřál, aby rozhodnutí bylo už známo orchestru…
Proč nevolil celý orchestr?
Rozhodli jsme se záměrně, ani Jiří Bělohlávek nebyl volený plénem.
Odhadujete, jak by to dopadlo, kdyby volil celý orchestr?
Troufám si říci, že by ho nadpoloviční většina chtěla.
Jak se projevil zřizovatel – stát, tedy ministerstvo kultury?
Než jsme pana Byčkova oslovili oficiálně přes agenturu, radili jsme se s ministrem kultury Danielem Hermanem, který mu pak napsal osobní dopis a požádal ho, aby se stal šéfdirigentem. Pak se dokonce ještě sešli spolu v Londýně, tam si definitivně plácli. U toho jsme byli. Na konci srpna.
To je ale nestandardní, že…?
Ano, osobní setkání je nadstandard, ale byli jsme panu ministrovi vděčni. Máme jako zřizovatele stát, takže je přirozené, že pro agenturu vyjádření ministra kultury bylo klíčové.
Daniel Herman, Semjon Byčkov a David Mareček po podpisu smlouvy | Foto Petra Hajská
Můžete ještě jednou shrnout postup hledání šéfdirigenta?
V červnu byl zvolen, potom se uskutečnila schůzka s ním, pak vyjednávání prostřednictvím mailů… Robert Hanč dokázal během měsíce formulovat vše tak, že se ukázalo, že je to reálné. Smlouva byla hotová před tiskovou konferencí. Ano jsme si však řekli už v srpnu.
A kdy jste se rozhodli o dvou mladších Češích – Jakubu Hrůšovi a Tomáši Netopilovi – jako o hlavních hostujících dirigentech?
Až poté. Diskutovali jsme věc s uměleckou radou. Měli jsme různé návrhy, včetně toho, že na další pozice nebudeme nikoho jmenovat. Převládl názor, že by chtěli oba zmíněné dirigenty mít. Hlasování dopadlo jednomyslně – abychom je oslovili. Nevěděli jsme, jestli stihneme do začátku sezony vše vyřešit. Semjon Byčkov si nicméně sám přál, aby byl u filharmonie ještě někdo z českých dirigentů. Hrůšu znal, o Netopilovi se dověděl. Byli jsme schopni se domluvit narychlo, oba projevili flexibilitu. Kdybychom měli čekat na normální vyjednávání, ohlašovali bychom je někdy v lednu. Ale vzájemná důvěra byla taková, že jsme mohli výsledek – na základě gentlemanské dohody – zveřejnit hned.
Semjon Byčkov dvojici přivítal?
Od začátku se zasazoval, abychom blízko u filharmonie drželi nejlepší české dirigenty. A to jsou tito dva. Vzal na vědomí, že to vyšlo. Bude se snažit, aby fungovali jako tým, ne jako tři individuality.
Vybrali jste Semjona Byčkova. Nemáte pocit, že jste vybrali za každou cenu? Že jste byli příliš tlačeni?
Za management mohu říci, že jsme vybírali v klidu, s rozmyslem a bez kompromisu. Jiří Bělohlávek nechtěl být šéfem déle než deset let. Nebyl typem, který by si to rozmyslel, možná by si to chtěl prodloužit maximálně o rok. Řekl bych, že by mu časem vyhovovala role čestného šéfdirigenta vybírajícího si projekty, které má rád, a orchestry, za nimiž by mohl jezdit. Cestoval by do Berlína, Bostonu, Chicaga… a s filharmonií by dělal věci jen pro radost. Semjon Byčkov je tedy z mého pohledu jednoznačnou volbou bez ohledu na okolnosti.
