Listopadové koncerty budou opravdu mimořádné. Tradičně připomenou výročí sametové revoluce a zároveň to bude váš debut s Českou filharmonií. S jakým očekáváním přijíždíte do Prahy?
Rád bych zdůraznil, že si dobře uvědomuji význam a symboliku tohoto koncertu, velmi se však těším i na to, že právě ten večer uvedu Slovanské tance. Vím, co 17. listopad pro Českou republiku znamená a večerní koncert bude velkou oslavou tohoto výročí. Proč by nevyvrcholil touto nádhernou Dvořákovou hudbou, Čechům tak blízkou?
Vedle Slovanských tanců zazní krásná Brahmsova smuteční píseň Nänie s Pražským filharmonickým sborem a oblíbený houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Mám ho rád, je to jedna z nejdokonalejších skladeb, která v méně než třiceti minutách vyjadřuje silnou hudební atmosféru. Je tak vřelá, vitální, nese srdce na dlani, je zároveň klasicistní a zároveň v ní slyšíme zrození romantismu – nádherná kombinace!
V Mendelssohnově koncertu vystoupí vaše oblíbená houslistka Janine Jansen. Čím si vás získala?
Máte pravdu, že spolu rádi hrajeme. Uskutečnili jsme spolu hodně koncertů, pořídili mnoho nahrávek. Dokonce jsme spolu natočili film. Janine je pozoruhodná bytost a zaujímá v mém hudebním životě velmi významné místo. Proč je mi blízká? Má velmi zvídavou mysl, která ji vede k neustálému hledání. A nejen při domácí přípravě, ale i na pódiu během koncertu. Díky tomu se společný proces tvoření hudby stává velmi zajímavým a vzrušujícím. Ani já sám nejsem pokaždé na koncertě předvídatelný.
Jak blízká je vám Dvořákova hudba? Prý jste chtěl natočit Slovanské tance pro čtyři ruce…
To bylo mé velké přání. Moc jsem po tom toužil, ale bohužel se to neuskutečnilo.
A váš vztah ke slovanské hudbě? Natočil jste Dvořákovu Devátou symfonii, Violoncellový koncert h moll, máte na kontě nahrávky Čajkovského a dalších ruských skladatelů…
Víte, nemluvím žádným slovanským jazykem, ani česky, ani rusky… A přece jsem před mnoha lety, už na počátku devadesátých let, nastudoval v originále Janáčkovy opery Věc Makropulos a Její pastorkyňu. To vám asi musí znít legračně. Ale tahle hudba – a myslím, že slovanská hudba vůbec – oslovuje tolik lidí a zasahuje jejich srdce. Je kombinací hluboké psychologie, folkloru a rustikality. Slyšíme v ní historii a tradice země, kde vznikla.
Moc se o tohle zajímám. Zabývám se různými dialekty v angličtině i v italštině, poslouchám odlišný přízvuk Američanů, ani němčina není těchto rozdílností ušetřena. To mi pomáhá v pochopení lidových tradic různých zemí a díky tomu i lépe chápu, jak jednotliví skladatelé s lidovými prvky pracují. Účelem je porozumět té jednoduchosti.
Dvořák tohle uměl. Když si vezmete partituru Slovanských tanců, v té se rozbíhá tolik motivů. Můžete je rozebírat jeden po druhém, každý je jiný. Musíte umět vynést na světlo životní sílu téhle hudby, která je podle mě dílem génia. Absolutního génia! Proto ji musíte studovat velmi obezřetně a neobejdete se přitom bez velké dávky entuziasmu.
©Musacchio & Ianniello
Silné pouto vás pojí se dvěma institucemi – s orchestrem Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královskou operou v Covent Garden. S italským orchestrem jste se rozloučil v loňské sezoně, v příští sezoně vás totéž čeká s londýnskou operou. Jaké emoce to ve vás vzbuzuje?
Orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia jsem vedl osmnáct let. To je velmi dlouhá doba a stále víc a víc vnímám, jaká čest to byla. A také privilegium, protože jedině dlouhodobá spolupráce dirigenta a orchestru je smysluplná. V průběhu let se naváže vztah mezi dirigentem a hráči, vznikne mezi nimi chemie, která funguje a publikum ji rozezná na první pohled.
Spolupráce, to je zjednodušující slovo, výstižnější je vzájemné porozumění, kdy víme, jak k muzice přistupovat. Se Santa Cecilia jsme uskutečnili mnoho nahrávek, mnoho turné, spolupracovali jsme s umělci velkých jmen. Orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia je můj symfonický základ, opera je ovšem také můj svět. A musel jsem mezi oběma světy najít rovnováhu. Mnohému jsem se od tohoto orchestru naučil, vyrostli jsme spolu, vyzráli jsme na širokém repertoáru. Nevyužíval jsem orchestr k provádění kompletních Mahlerových nebo Brucknerových symfonií, velmi bedlivě jsem vybíral repertoár, který jsme chtěli uvádět. Mým přáním bylo, aby orchestr byl co nejflexibilnější a nejvšestrannější. Nevěnovali jsme se jen opeře, ale třeba i Rossiniho oratoriím Stabat Mater, Messa di gloria, Petite messe solennelle, Verdiho Requiem… Byly to nádherné roky a loučit se nebylo snadné. To si umíte představit.
Ale vést Londýnský symfonický orchestr, s kterým se známe od roku 1996, je nesmírná příležitost, na kterou jsem se, myslím, v Itálii dobře připravil. A opustit Královskou operu, to je pro mě přímo pohroma, živelní katastrofa, protože k tomuto domu jsem velmi silně připoután. Skoro dvaadvacet let se mi tam od kolegů i vedení dostávalo všeho, po čem jsem toužil. Bylo velké štěstí, že jsme vytvořili velkou rodinu. Pochopitelně se budu do Covent Garden každý rok jako host vracet, máme naplánováno uvést Wagnerův Ring, nejblíže uvedeme Zlato Rýna.
Vaším nástupcem na postu uměleckého ředitele Královské opery bude Jakub Hrůša. O tomto českém dirigentovi mluvíte s velkým respektem a uznáním. Měl jste při volbě budoucího šéfa Královské opery zásadní či poradní hlas?
Můj nástupce Jakub Hrůša je vynikající dirigent, se schopnostmi neuvěřitelné šíře, shodou okolností je hlavním hostujícím dirigentem orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a vedení Královské opery po mně převezme v září 2025. Vůbec nijak jsem se rozhodování o mém nástupci neúčastnil, ale musím vám říct – jsem velmi šťastný. Jakub je velmi milý a srdečný člověk.
Od září 2024 stanete v čele Londýnského symfonického orchestru. Jak se liší britské orchestry od slavného italského tělesa, které jste léta budoval?
To je naprosto odlišná kultura. Britské orchestry pracují mnohem rychleji, jsou bezvadně připravené, často jim stačí jedna zkouška. Hráči římského orchestru zase vynikají ve čtení z listu. Londýnský orchestr si je vědom vlastní historie, v níž vidíte předlouhý seznam vynikajících hudebních ředitelů a dirigentů, kteří tam působili nebo hostovali. To je crème de la crème. Je pozoruhodné, s jakou energií dokáže tento orchestr vyjádřit cokoli. Má jedinečnou osobnost. To není jen můj názor, to je fakt. Je zajímavé, že svůj vlastní charakter má každý z londýnských orchestrů. Ale Londýnští symfonikové mají nezaměnitelný švih, energii a velké srdce.
Při komunikaci s italskými hráči rád používáte obrazy z oblasti kulinářství a jídla – „al dente“, „tužší, ne kašovitý“, barvu orchestru popisujete jako „hodně cukru, s vyšším obsahem alkoholu“… Můžete si tyhle příměry dovolit použít i u londýnských orchestrů?
Podívejte se, být dirigentem znamená rozumět skupině muzikantů a chovat se k nim s respektem. Musíte být sami sebou. Pokud vyžadujete odpověď, musíte klást otázky sami sobě. Toho se nikdy nesmíte vzdát. Potřebuji-li vyjádřit tuto poetickou image, obracím se k metaforám z oblasti jídla, protože jídlo miluju. Máte pravdu, „al dente“ nebo „křupavý“, to jsou moje oblíbené příměry. Jiní dirigenti malují obrazy… Tenhle přístup vede k rychlému výsledku, protože stimuluje emoční inteligenci. A hudebníci mají mimořádně vysokou emoční inteligenci. Proto se porozumění dirigentovým představám, citlivost vůči hudbě, vůči obrazům může dostavit díky těmto příměrům mnohem rychleji než sáhodlouhé technické vysvětlování.
Když sir Simon Rattle oznámil, že opouští Londýn, byla pozastavena plánovaná stavba nové koncertní haly Londýnských symfoniků. Je možné, že se toto rozhodnutí s vaším příchodem zvrátí?
Tohle rozhodnutí nemá jen jednu příčinu. Nastal brexit, svět zachvátila pandemie… Musíme vzít v úvahu, že i tyto hluboce škodlivé události mají vliv na to, zda se tento projekt stane realitou, nebo ne. Není tajemstvím, že považuji brexit za obrovskou chybu, ale život jde dál a nyní není ta správná chvíle bojovat za velké stavby. Musíme vidět realitu, jaká je. V současné finanční situaci – mám na mysli inflaci, vysoké ceny a daně – by člověk musel být blázen, aby něco takového prosazoval. Proměnila se nejen londýnská City, finanční centrum Londýna, kde sídlí Londýnský symfonický orchestr, ale změnil se celý svět. Nyní je třeba zvažovat tolik věcí. Ovšem na otázku, zda Londýn potřebuje novou koncertní síň, odpovídám ano!
Podle vás je dirigent průvodcem hudebníků… Jak se toto provázení prolíná s autoritou?
Autorita vychází – alespoň já to tak chápu – ze znalosti partitury, z vašeho chápání hudby a také z osobního charismatu. Vy ovšem musíte vědět, jak dosáhnout kýženého výsledku. To je otázka techniky, tvoření hudby… Pokud máte jasnou koncepci a muzikanti vás mohou následovat, pak vás následovat budou a budou vám věřit. Otázka autority nespočívá v tom, že vás někdo bude uctívat. Prostě ji buď máte, nebo ne. Neříkám, že každý dirigent má dobré výsledky u všech orchestrů, každý orchestr preferuje jiné osobnosti a jiný přístup, ale znovu opakuji, že nejlepší je zůstat sám sebou.
Řekl jste: „Nemůžete sevřít hudebníky do svěrací kazajky. Musíte udržet jejich pozornost a zároveň jim dát svobodu.“ Je svoboda, kterou hudebníkům dáváte, a současně přesné vedení a jasná představa tajemstvím vašeho umění?
Vůbec netuším. Někdy spoutávám muzikanty do svěrací kazajky, abych jim později daroval svobodu. Myslím, že to je až jakási anarchie. Hudba funguje jako věda, například matematika, ale také obsahuje emoce. Svoboda přichází později, po zkouškovém procesu. Když dirigent přijde k novému orchestru, musí se učit, jak na něj bude ansámbl reagovat. Není to tak, že nastíníte svou koncepci a budete se snažit, aby ji orchestr naplnil. Kdepak, orchestr zase dává něco vám. Může vás od vašich záměrů odradit, nebo ho naopak přesvědčíte, aby přijal ty vaše, ale ignorovat proslulost nebo tradice nějakého orchestru je opravdu hloupé. Tohle všechno pochopíte po prvních třiceti minutách zkoušky. Je třeba být trpělivý k sobě jako dirigentovi a je třeba být trpělivý vůči muzikantům. Tohle je velmi důležité. Ta trpělivost…
