Zjistil jste o sobě v té zvláštní době minulého roku něco nového?
Myslím, že jsem nikdy neměl tolik času a prostoru na přemýšlení, plánování, studium nových věcí. My hudebníci, když hrajeme, dáváme něco ze sebe. A když hrát nemůžeme, shromažďujeme v sobě to, co budeme moci sdílet později. Takže jsem spíš nabíral novou energii, než že bych objevoval něco zvlášť překvapivého. A znovu jsem si sám na sobě ověřil, že v časech existenciální krize je potřeba umění a spirituality větší než v časech prosperity.
Za normální situace by teď sezona byla v plném proudu, orchestr by slavil na koncertech 125. výročí a taky by nahrával kompletního Mahlera…
A místo toho „jen“ absorbuje, co mu tahle doba přináší. Dobré i špatné pocity, což se bude při nahrávání Mahlerovy hudby obzvlášť hodit.
Jaký bude Mahler České filharmonie?
Největší výzvou pro interprety v dnešní době je zachovat autenticitu ducha hudby. Pro české hudebníky je úžasně přirozené hrát Dvořáka, protože se narodili s jeho hudbou v krvi, pro Rusy je zase snadné hrát hudbu Čajkovského a Rachmaninova. Ale výzva nastává, když se role prohodí. To je otázka kultury, ne techniky, ani nějakého falešného nacionalismu. Technicky může dneska většina orchestrů hrát na velice vysoké úrovni jakoukoli hudbu. Ale bude to mít autentického ducha i pro posluchače, kteří jsou ze stejné země jako ten, kdo hudbu stvořil? Mahler je pro celý svět rakouským skladatelem, zatímco pro mě a moje kolegy z České filharmonie je to český skladatel. A když jsme spolu začali zkoušet, od prvních minut čtení partitury jsem si říkal: „Není tu žádný důvod k obavám, tahle hudba je jejich přirozenou součástí.“
Ano, je to zajímavé a všiml jsem si toho několikrát. Dobrá současná hudba je natolik propojená s tou starší, že její kořeny jsou v ní bezpečně zapuštěny. To, co prožijete se současnou hudbou, vám může otevřít oči v té starší. Otázky, které si kladete, jsou pořád stejné – jaký je charakter, jaké je frázování, tempo. Pokud pracujete s žijícím skladatelem, můžete se ptát i jeho, můžete s ním vést dialog, a jakmile si uvědomíte, že vaše instinkty jsou správné, jste potom svobodnější i v hudbě skladatelů, kteří už nežijí a kterých se na nic zeptat nemůžete. Takže tenhle proces dobře funguje oběma směry.
Vy jste vybral devět českých a pět světových skladatelů, kteří pro orchestr píší, nebo už napsali novou hudbu…
Ano, musel jsem dát šanci i těm zahraničním. Přece jen není jejich chyba, že se nenarodili v České republice. (smích)
No já osobně jsem moc ráda, že jste jim dal šanci, protože jejich hudbu tu moc často neslyšíme. Ale chtěla jsem říct, že mezi nimi není žádná žena. To asi napadne každého, kdo jen trochu sleduje světové dění v kultuře.
Já vím, je to horké společenské téma dnešní doby. Já hluboce miluji a obdivuji ženy, snad i o trochu víc než muže. Ale takhle to prostě vyšlo. Nejsou mezi nimi žádné ženy, jednou možná budou. Já hledím především na talent, to je jediná věc, která mě zajímá. Ne, jestli je někdo černý, bílý nebo žlutý, buddhista, křesťan nebo žid. Stejně jako když hledáme hráče do orchestru. Máme teď japonského sóloflétnistu a zvolili si ho sami muzikanti! Já prostě nechci dělat něco jen proto, že je to politicky korektní.
Ti tři skladatelé, které snad na jaře uslyšíme – Thomas Larcher, Bryce Dessner a Detlev Glanert – to jsou tři absolutně odlišné světy současné hudby, ne?
Ano! A díky Bohu za to. Já myslím, že to, co potřebujeme na našich koncertech, je nabídnout sobě i našemu obecenstvu širokou paletu estetik, způsobů vyjádření, různých druhů hudby, která existuje. Ne jednotvárnost, ale rozdíly. Takže ano, jsou rozdílní, a zároveň má každý z nich svou jedinečnou tvář, osobnost. Pro mě je rozhodující, když jsem si na první poslech jistý: Ano, tohle je Detlev Glanert. A příští sezonu si budu moct říct: Ano, tohle je Slavomír Hořínka. Každý z nich je nějak odlišný od ostatních, ale všichni píšou, jak já říkám, skutečnou hudbu. Ne pouhou hru se zvuky, ale existenciální umění. A ještě jedna věc je spojuje – jejich hudba organicky vyrůstá z té, která byla napsána před nimi.
Mluvíte o skutečné hudbě. Jak ji poznáte?
Řeknu vám, jak. Bryce Dessner dokončil svůj kus, který pro nás napsal. Jmenuje se Mari a je inspirovaný bohyní lesa, bájnou postavou baskické mytologie – on teď žije ve Francii, v Baskicku, velice blízko ode mě. Poslal mi elektronickou nahrávku, dal mi partituru, já to poslouchal a okamžitě jsem to shledal velice atraktivním. Okamžitě. A když jsem měl takovou reakci já, určitě ji bude mít i publikum. Teď se zeptejte sama sebe, jaká je vaše posluchačská reakce, když slyšíte nějakou hudbu poprvé. Co je to?
Je to emoce, ať už bude jakákoli.
Přesně tak. A ta je vždycky pravdivá. Na všechno, na co narazíme poprvé, reagujeme emocí. Buď jsme dojatí, nebo znepokojení, vyrušení ze svého klidu, zamilujeme se do té hudby, nebo ji nesnášíme. Ale je to vždycky emoce, je to tak?
A co když někoho současná hudba nudí, je to taky emoce?
Rozhodně! Není nic horšího, než když začnete poslouchat hudbu, která se plouží někde pod kobercem, nic se neděje, vy si jdete udělat kafe, vrátíte se, a zní to úplně stejně, jako když jste odešli. Ale když slyšíte hudbu, která se vás dotýká, vzbudí se ve vás touha slyšet ji ještě jednou. Posloucháte znovu a znovu, začínáte rozpoznávat, dešifrovat, váš intelekt začíná pracovat a říkáte si: „Aha, zajímavé, tohle je struktura té hudby, to je její jazyk.“
To je intelektuální práce. Ale. Nikdy to nebude první reakce. Přijde až jako následek vašeho zájmu, který je založen na vašem emocionálním dojmu. To je pro nás všechny stejné.
A jak k vám promlouvá hudba Thomase Larchera? Vy jste před čtyřmi lety premiéroval s Vídeňskou filharmonií jeho druhou symfonii Kenotaph, která pak budila zájem všude po světě.
Ano, to je hudba inspirovaná tragédií uprchlíků, kteří zemřeli ve Středozemním moři. Pro mě je ohromně důležité, zda skladatel opravdu vnímá spojení se světem, ve kterém žijeme. S podmínkami lidské existence. Pouhá hra se zvuky může být samozřejmě velmi brilantní, pokud má autor nadměrný intelekt a důvtip. Na tom není nic špatného. Ale mě zajímá, jak skladatel vyjadřuje lidské žití. A jak ho adresuje posluchači. Thomas je jedním z těch, kteří tuhle schopnost mají a ačkoliv Kenotaph opravdu není snadná skladba pro interprety, ani pro posluchače, přesto k člověku promlouvá. Ve Vídni měla ohromný úspěch a já jsem si říkal: „Ok, je to Rakušan, oni mu to přejí, protože je domácí.“ Ale pak jsem ji dirigoval na BBC Proms spolu s BBC Symphony Orchestra a ohlasy byly úplně stejně nadšené. S Newyorskou filharmonií taktéž. Nemám představu, jaký bude klavírní koncert, který pro nás píše, ještě jsem neviděl partituru, ale mluvil jsem s Thomasem před pár dny po telefonu a vypadá to zajímavě.
To vám řeknu úplně přesně. Naši muzikanti jsou tak talentovaní, že můžou hrát jakoukoliv hudbu. A když uvidí, že mají před sebou na hracím pultu skutečnou hudbu, zahrají ji skvěle. Když jsme minulý rok hráli Weites Land německého skladatele Detleva Glanerta, zamilovali si ji a dali do ní všechno. A Detlev byl tak nadšený, říkal: „Tohle je můj orchestr!“ Takže nepodceňujte filharmoniky, ani když jde o současnou hudbu.To bych si nedovolila. A už jste viděl partituru Pražské symfonie, kterou pro filharmonii píše Detlev Glanert? Musela jsem se pousmát, když jsem viděla podtitul té symfonie, Lyrické fragmenty. Protože bych si dokázala představit spoustu přívlastků pro jeho hudbu, ale „lyrický“ by mezi nimi asi nebyl.
Detlev je operní skladatel. Nevím z hlavy, kolik oper doteď zkomponoval, deset, možná víc. A všechny se hrají. Je to skladatel, který je pevně zakotven v klasické literatuře, poezii, text je pro něj hodně důležitý, stejně jako specifičnost lidského hlasu. Jeho poslední opera Oceane měla premiéru minulý rok v berlínské Deutsche Oper a byl to absolutní triumf u publika i médií, což se neděje často. A vlastně musím říct, že pro mě je Detlev velice lyrický. Vidí kolem sebe spoustu temnoty, ale i něhy. Je taková škoda, že kvůli pandemii jsme nemohli hrát v Praze jeho Requiem pro Hieronyma Bosche. Když jsem ho dirigoval v Londýně, byl jsem absolutně, hluboce dotčen krásou té hudby. Myslím krásou tak, jak já jí rozumím. Každý si pod tím slovem může představit něco jiného.
Četla jsem několikrát, že sám sebe vztahuje k Mahlerovi. Můžete říct, co je na jeho hudbě mahlerovského?
Smysl pro groteskno, smysl pro krásno. Rád se pohybuje v divokých protipólech, od extrémně dramatického do extrémně lyrického. Ano, jeho hudba v mnoha ohledech připomíná Mahlerovu, ale taky Šostakovičovu, a když jsem se díval do partitury Pražské symfonie, říkal jsem mu u jedné pasáže: „Detleve, tohle je Elektra!“ Vychází z velké hudby minulosti, a přesto píše hudbu naší doby a především svou hudbu.
Často mluvíte o kráse…
A proč bych neměl? Není důležitá?
Rozhodně je.
No vidíte, někdy mám pocit, že se stydíme mluvit o kráse, že nám to dokonce připadá trapné. A nechápu to. Jak může žít člověk bez krásy?
Já jsem se jen chtěla zeptat, jestli se pro vás obsah toho pojmu v průběhu života nějak mění. Jestli jste ji třeba začal slyšet někde, kde jste ji předtím neslyšel.
Asi se může měnit, ale mně se to moc neděje. Moje emoční radary jsou nastavené pořád stejně.
