Paní Soňa Červená je fenomén, který v kontextu české kultury nemá obdoby. Na jevištích domácích i světových excelovala úctyhodných 75 sezon, pokud bychom zkusili její vystoupení obejmout statistikou, dostali bychom se až k číslu 5500. Výčet všech rolí a slavných osobností, se kterými spolupracovala, je obřím úkolem i pro zkušené životopisce. Její hlas, který si nespletete, zní z desítek nahrávek, významnou měrou se během kariéry podílela na propagaci české hudby ve světě (především skrze milovaného Janáčka).
Kromě klasického operního repertoáru (jen Carmen zpívala více než 150krát) se s nadšením věnovala i autorům 20. století (Berg, Britten, Nono, Ligeti…), v premiérách uváděla i díla psaná přímo pro ni. Vedle operních rolí proslula jako uznávaná činoherní herečka, s produkcemi slavného režiséra Roberta Wilsona účinkovala např. i v Rio de Janeiru, Hongkongu či Sydney. Nezapomenutelná je její poslední spolupráce s Wilsonem, inscenace Věci Makropulos ve Stavovském divadle.
Složitou zkušenost z dlouholeté emigrace promítla do výrazných rolí v dílech vypořádávajících se s temnou érou totality – ať už v komorní opeře Toufar nebo jako Milada Horáková v opeře Zítra se bude… Její poslední postavou pak byla svatá Ludmila v oratoriu Nádech věčnosti, kterou ztvárnila při světové premiéře ve Vladislavském sále Pražského hradu či při repríze na Smetanově Litomyšli. Pokud jste neviděli záznam České televize, doporučujeme pořídit si nedávno vydané 2CD.
Pro zajímavost, s Českou filharmonií Soňa Červená naposledy vystoupila ve Dvořákově síni Rudolfina v říjnu 2007, na programu byla tehdy Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, melodrama rakouského skladatele Viktora Ullmanna dirigoval Leoš Svárovský. V archivu České filharmonie od té doby pečlivě schraňujeme příslušnou koncertní brožurku, dokonce s podpisem paní Soni (viz úvodní foto).
Náročná k sobě, laskavá k ostatním
Ti, kdo měli štěstí a mohli se s paní Soňou setkat, pamatují si ji nejen jako velkou umělkyni, ale také jako srdečnou, silnou osobnost. „Byla opravdu výjimečná a v její přítomnosti se člověk sám cítil také výjimečně,“ vzpomíná na paní s velkým srdcem a širokým úsměvem Dana Píchová z Nadačního fondu Soni Červené. „Byla náročná nejen ke svému okolí, ale hlavně sama na sebe. Byla spolehlivá a disciplinovaná. Opravdová osobnost. Především se ale moc ráda smála, vyhledávala přítomnost mladých lidi a neustále sledovala dění kolem sebe, o vše se zajímala.“
Její zájem krásně ilustruje i dopis, který obdržel v roce 2021 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Paní Soňa se dozvěděla o chystaném projektu renovace střešní terasy Rudolfina a projevila „přání a touhu“ tento záměr podpořit. Požádala proto o symbolickou adopci jedné ze 16 soch skladatelů, které se na balustrádě terasy rozhlížejí po okolí. Skrze tyto „adopce“ mohou mecenáši na obnovu terasy finančně přispět. Volbou paní Soni byl Christoph Willibald Gluck, v jehož operách a písních excelovala. Dopadne-li vše dle plánů, v roce 2025 si tak budeme moci i díky štědrosti Soni Červené připomenout její sté narozeniny na opravené terase, kde u sochy milovaného Glucka bude umístěna plaketa s jejím jménem.
„Soňa byla vzácný a úžasný člověk, moc mi chybí,“ podotýká paní Píchová, která se v rámci Nadačního fondu již pilně zabývá řadou aktivit spojených s blížícím se 100. výročím narození světoznámé české pěvkyně a herečky. A tím skromným, jednoduchým vyznáním nám všem mluví z duše.
Některé věci naši pozemskou pouť obrazně přesahují. Od roku 1995 má Soňa Červená svoji planetku (objevila ji česká astronomka Lenka Kotková a v katalogu planetek je zapsána jako „26897: Cervena“), ke hvězdám blíž se symbolicky tyčí na terase Rudolfina i „její“ Christoph Willibald Gluck. Největší hvězdou, v tom nejryzejším slova smyslu, však pro nás zůstává a navždy zůstane ona sama. Paní Soňo, děkujeme. Jste tu stále s námi.