Martinů byl obyčejný kluk z chudé rodiny bez intelektuálního zázemí. Přesto se jeho rodičům podařilo chlapcův talent podchytit a podporovat jeho rozvoj. Všemi fázemi svého uměleckého růstu se Martinů prokousával sám. Ve škole byl trochu lajdák a skladbu vlastně nikdy nevystudoval, přesto se ze samouka stal světově uznávaným skladatelem. Svůj talent totiž rozvíjel s velkou pílí a houževnatostí a nezdary ho neodrazovaly.
První a poslední věcí v životě pro něj bylo komponování, nezabýval se ani dirigováním, ani profesionální interpretací. V mládí absolvoval epizodní angažmá v České filharmonii, ale po odjezdu do Francie se věnoval jen skladbě. Není proto divu, že jeho dílo čítá přes čtyři sta skladeb, tedy daleko více než u jeho současníků. Je mezi nimi šest symfonií, opery, balety a velké instrumentální koncerty, ale také drobné sonáty, komorní skladby nebo písně a sbory. Skladby psal často k určitým příležitostem a později stále více na objednávku.
Jedním z důležitých rysů jeho osobnosti byla lačnost po novém poznávání hudby – jak starší, tak nové. Beze strachu před bídou a nesnázemi měl jako mladý hlavu v oblacích a toužil „poznat svět“. Nejprve to byla Praha a potom Paříž. Ve Francii našel tvůrčí domov a utvrzení, že má svým stylem blíž k hudbě francouzského než německého okruhu. Měl možnost seznámit se se současnými velkými skladateli Igorem Stravinským, Arthurem Honeggerem nebo svým učitelem Albertem Rousselem, jejichž hudba zaznívala v Čechách vždy se zpožděním.
Domů dojížděl na prázdniny a bližší sepětí s Československem mu nechybělo – až do momentu, kdy najednou kvůli okolnostem druhé světové války zpátky nemohl a později se vzhledem k politickým událostem po roce 1948 do Československa již vrátit nesměl. K české krajině a zvykům své rodné země se pak vracel alespoň ve svých dílech.
V Americe, kde se ocitl v důsledku útěku před nacisty, byla jeho hudba vřele přijata a díky tamnímu hudebnímu zázemí dosáhla velkých úspěchů. Navzdory tomu Bohuslav Martinů nenašel ve Spojených státech nikdy nový domov. Paradoxem doby a politických okolností pak byla skutečnost, že se jeho skladby hrály více ve světě než v Čechách. Zatímco světové orchestry interpretovaly i po jeho smrti nejzávažnější a vrcholná díla, u nás dominovala tvorba, která vyzdvihovala pouze jeho češství nebo svým obsahem „neprovokovala“ režim.
Vedle nesporných uměleckých kvalit nesmíme zapomenout na osobní charakteristiku Bohuslava Martinů. Byl to člověk s dobrým srdcem, radostnou, i když někdy trochu samotářskou povahou, měl rád přírodu. Jednou z jeho neřestí bylo kouření a nikdy mu nechyběl smysl pro humor. Vyhledával své krajany a neváhal jim pomoci v nesnázi, i když on sám nikdy nadbytkem neoplýval. Neodmyslitelně k němu patří také karikatury a kresby, kterými obohacoval korespondenci svým přátelům, nebo které si jen tak pro potěchu zaznamenával do svého skicáře.
Dětství s nadhledem
Domovem rodiny Martinů bylo hradbami obehnané královské město Polička na Českomoravské vysočině. Otec Ferdinand Martinů byl povoláním švec. V roce 1878 si vzal za ženu Karolínu rozenou Klimešovou, dceru poličského truhláře. Z otcovy ani z matčiny strany se v příbuzenstvu nevyskytovali žádní umělci. V roce 1880 se jim narodil syn František a o dva roky později dcera Marie.
V létě roku 1889 získal otec (možná díky svému členství v dobrovolném spolku hasičů) zcela neobyčejné zaměstnání: stal se pověžným děkanského kostela sv. Jakuba v Poličce. Jeho úkolem bylo ve dne i v noci držet hlídku a hlásit požáry ve městě a okolí, natahovat věžní hodiny a zvonit klekání. Celá rodina se proto přestěhovala do jedné malé místnosti na věži kostela.
Zde se narodil nejmladší syn Bohuslav, 8. prosince 1890, na svátek Panny Marie, kdy vyzváněly všechny zvony z města i z okolí. Porodní bába mu prorokovala, že když se narodil v tak výjimečný okamžik a na zvláštním místě, bude z něj bezpochyby slavný muž.
Pětiletý Bohuslav Martinů.
Majitel fotografie: Centrum Bohuslava Martinů Polička
(www.cbmpolicka.cz)
Chlapec dvanáct let vyrůstal ve vyloučeném prostředí kostelní věže a s pohledem na svět z výšky. Rád pozoroval kraj, přírodu, lidi, a právě z těchto dojmů se utvářel jeho myšlenkový svět, který se později odrazil v jeho skladbách.
„Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi. V mém dětství to byly jen malé figurky, pohybující se neznámo kam, neznámo proč, tvořící jen jakýsi ornament, nepatrný v celém obrazu, který jsem měl před očima. A tento obraz byl mnohem zajímavější, nikdy stejný, stále se měnící, kdežto lidé byli stále stejně malé tečky, pohybující se dole po ulicích,“ vzpomínal Martinů později.
S nástupem do obecné školy se začal malý Bohuslav učit hře na housle u místního učitele Josefa Černovského, který byl hlavním povoláním krejčí. Vládl ale i nesporným pedagogickým talentem a vychoval desítky instrumentalistů. U malého Bohuslava si brzy všiml improvizačního nadání a vybízel chlapce k prvním skladatelským pokusům.
V roce 1905 měl Martinů své první veřejné vystoupení v blízké obci Borová a po velkém úspěchu pak i v Poličce. Jeho příznivci přišli s návrhem, aby zkusil přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Stalo se a na podzim roku 1906 byl Bohuš (jak mu říkávala maminka) přijat ke studiu do houslové třídy profesora Štěpána Suchého.
Přes Prahu do Paříže
Doba studií na pražské konzervatoři byla pro Bohuslava Martinů současně rájem, ale i peklem na zemi. Dychtivě navštěvoval představení v Národním divadle a Novém německém divadle i koncerty České filharmonie, Spolku pro komorní hudbu, studoval pečlivě partitury, s přítelem Stanislavem Novákem je hrávali čtyřručně na klavír. Nenasytně četl světovou i českou literaturu a nechával se jí inspirovat ve svých raných skladbách.
Na školu a cvičení na housle mu však nezbývalo mnoho času. Učení ho nikdy moc nebavilo, už v Poličce prospíval průměrně. Ve druhém ročníku přešel k jinému profesorovi, opakoval ročník, ale nakonec byl v červnu 1910 vyloučen z konzervatoře „pro nenapravitelnou nedbalost“. Nakonec v roce 1912 složil (na druhý pokus) státní zkoušku ze hry na housle a pedagogiky, což jej opravňovalo učit.
Nejprve zůstal v Praze, kde komponoval, během první světové války pak vyučoval v Poličce. Na jaře 1919 se dostal jako výpomoc na zájezd České filharmonie a poznal Paříž, která mu učarovala. Stal se řádným členem orchestru (skupiny druhých houslí) a začal usilovat o možnost vyjet studijně do francouzské metropole. To se podařilo na podzim 1923 díky stipendiu Akademie věd a umění. Odjel plný očekávání a odhodlaný překonat všechny strasti, které mohou nastat.
Životní kapitola Bohuslava Martinů ve Francii spojená s hledáním umělecké identity neskončila po třech měsících pařížského pobytu, ale vytrvala celých 18 let. Na začátku hltal nové směry, které v tu dobu začala prosazovat mladá generace francouzských umělců. Odmítali jakýkoliv náznak přežitého pozdního romantismu a impresionismu, inspirovali se vědou, technikou, sportem, prosazovali radikální názory na tvorbu.
Patřili mezi ně členové skupiny „Šestka“, z níž si Martinů oblíbil Arthura Honeggera. Další inspirativní osobností byl Igor Stravinskij, v jehož hudbě nacházel Martinů řád a logiku, obdivoval bezprostřednost a přímost jeho hudebního projevu. Pod těmito i dalšími vlivy přehodnotil své hudební myšlení a nechal se tímto silným proudem strhnout.
Bohuslav Martinů v ateliéru Rudolfa Kundery. Majitel fotografie: Centrum Bohuslava Martinů Polička (www.cbmpolicka.cz)
Vedle odvážných skladatelských výbojů, jejichž výsledkem byla například skladba Half-time (1924) inspirovaná fotbalem, se Bohuslav Martinů nechal ovlivnit i jazzem, o čemž svědčí balet Kuchyňská revue (1927). Pro jeho celé pařížské období jsou však charakteristické koncertantní skladby, které byly projevem takzvaného neoklasicismu. Tento styl se snažil vycházet z hudebních forem baroka a klasicismu, které díky moderní harmonii, melodice i novému nástrojovému obsazení získávaly novou tvář.
Již v tomto období měl Bohuslav Martinů kontakty s Amerikou. V roce 1927 potkal v Paříži dirigenta ruského původu Sergeje Kusevického a ten mu ještě téhož roku provedl ve světové premiéře s Bostonským symfonickým orchestrem skladbu La Bagarre. Bylo to vůbec první dílo Bohuslava Martinů, které zaznělo na americkém kontinentě a které mu přineslo hluboké přátelství s Kusevickým, pro Martinů důležité především za druhé světové války.
V roce 1926 poznal v cirkuse Medrano krásnou mladou slečnu Charlottu Quennehen, povoláním dámskou krejčovou, která se stala v roce 1931 jeho ženou a provázela ho ve všech strastech i radostech po celý zbytek života. Díky finanční ceně za vítězství ve skladatelské soutěži americké mecenášky Elisabeth Sprague Coolidge si v roce 1932 navíc koupil svůj vlastní klavír.
Nový svět z nutnosti
V září 1939 začala druhá světová válka, na jaře 1940 první nálety na Paříž. Manželé Martinů se rozhodli emigrovat do Spojených států amerických a po desetiměsíčních útrapách přistáli na konci března 1941 ve státě New Jersey. S novou realitou pobytu v Americe se Martinů vyrovnával dlouho a těžce, zároveň se obával o všechny blízké z Československa, kterým nemohl nijak pomoci. Nakonec se etabloval díky své hudbě, jak přiznal v jednom svém spise:
„Možná teď ode mne čekáte popis New Yorku, moje dojmy atd. Co mohu říci, je jenom to, že všechno, co se dělo, se mne dotýkalo jakoby z veliké dálky. Nebyl jsem přítomen a trvalo to delší dobu, než jsem začal reagovat na okolí a události. Jakási letargie se mne zmocnila, touha nemyslet, neuvažovat, nehýbat se. Je pravda, že jsme oba byli v bídném fyzickém stavu, nemluvě o duševním. Měl jsem spíše formální radost, že jsem v New Yorku, ale otázka, co zde budu dělat bez znalosti řeči, bez kompozic, neznámý v tomto cizím světě, mne jaksi nechtěla opustit. Nakonec se však objevilo, že jsem zde nejen znám, ale že zaujímám značnou pozici jako skladatel. Objevilo se, že neznalost řeči není vůbec překážkou a že zde budu moci pracovat snad ještě více než jinde. Ale to všechno přišlo až později.“
Americké období přineslo do tvorby Bohuslava Martinů další rozměr. Zatímco v Paříži se věnoval spíše komornímu nástrojovému obsazení nebo menším orchestrům, teprve v 51 letech se odvážil přistoupit k tvorbě velké symfonie. V roce 1941 si bostonská hudební nadace Sergeje Kusevického objednala u Martinů po úspěšné premiéře Concerta grossa (1937) další skladbu a na jaře 1942 se tak zrodila čtyřvětá Symfonie č. 1.
Dílo, ačkoliv nenese přímo smuteční charakter, je věnováno památce zemřelé manželky dirigenta Kusevického Nataši. V době, kdy přemýšlel skladatel nad částmi symfonie první, rozmýšlel již druhou: „Při hledání začátku pro první symfonii přicházely mi složky, jež mne zdržovaly. Zřejmě se nehodily do struktury… A tak mám skoro pocit, že všechny ty složky, relativně míněno, mně utvořily Druhou symfonii, zatímco jsem skládal první.“ V červenci 1943 byla Druhá symfonie hotova a po ní autor komponoval každý rok symfonii další až do roku 1946. Stylově vložil Martinů v americkém období do svých skladeb více lyrismu a vytvořil jakousi syntézu, v níž se objevovaly i znaky pozdního romantismu, v pařížském období tak zavrhované. Tento fakt svědčí o skladatelově tvůrčí vyspělosti.
Jakmile v roce 1945 skončila válka, začali se oba manželé těšit na návrat do Evropy. I přes velký úspěch v hudebním světě nepřirostla Amerika Bohuslavovi k srdci, ovšem kvůli pracovním povinnostem se mu definitivní návrat podařil až v roce 1953. Mezitím zajížděli do Evropy na prázdniny, mimo jiné i na švýcarský Schönenberg, kde bydlel dirigent a velký mecenáš umění Paul Sacher. Ten objednával u Martinů skladby pro svůj basilejský orchestr a hrál klíčovou roli i v závěru skladatelova života.
Bohuslav Martinů s Rudolfem Firkušným v New Yorku. Majitel fotografie: Centrum Bohuslava Martinů Polička (www.cbmpolicka.cz)
Ke svému velkému zklamání se Martinů po roce 1948 nemohl z politických důvodů vrátit zpět do Československa a jeho velký sen vyučovat na pražské Hudební akademii se mu již nikdy nesplnil. Díky svému americkému občanství pobýval posledních šest let svého života střídavě na několika místech ve Francii, Švýcarsku, Itálii a USA.
I nadále pilně komponoval, také v tomto období vytvořil mnoho skladeb rozmanitého druhu i obsazení. Uprostřed pilné práce jej v roce 1958 zastihla chmurná diagnóza – rakovina žaludku. Rok poté, 28. srpna 1959, zemřel ve švýcarském Liestalu. Byl pohřben na Schönenbergu, v roce 1979 pak byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky.
Skladatelův odkaz
V posledních letech řešil Martinů ve svých skladbách vážné filozofické otázky, díky kterým jsou jeho pozdní skladby poetičtější a meditativnější. I přes svou vážnost a nesporný význam, který měl v celosvětovém hudebním měřítku, si Martinů zachoval radostnou mysl a vložil ji také do své hudby. Zanechal po sobě umění, jež vyzařuje víru v dobrý život a dobrého člověka. Umění, které přináší do srdce každého naději, že není-li dobře, bude zase jednou lépe.
