Český spolek pro komorní hudbu • In modo camerale

Paul Peuerl (také Bäuerl aj., 1570 – po 1625) patřil k protestantům, kteří koncem 16. století přesídlili do Rakouska. V letech 1601–1609 působil jako varhaník v dolnorakouském Hornu a v této souvislosti byl zmiňován jako rodák z Norimberku, kde po roce 1600 vycházely jeho sbírky; podle nových zjištění se však narodil ve Stuttgartu. Roku 1614 byl ustanoven jako varhaník a také varhanář v hornorakouském Steyru, který opustil roku 1625, pravděpodobně poté, co v této oblasti zvítězila protireformace. Další jeho osudy jsou nejasné, místo a rok úmrtí zůstávají neznámé. Peuerl je znám jako autor prvních variačních suit složených z tanečních vět, do nichž se promítly nizozemské, francouzské a snad i anglické vlivy. Zvlášť ceněná je jeho sbírka Newen Paduan, Intrada, Däntz vnnd Galliard mit vir Stimmen, která vyšla v Norimberku roku 1611. Skladatel byl znovuobjeven začátkem minulého století díky muzikologům z Vídeňské univerzity. Následovaly moderní notové edice, které jeho skladby upravovaly pro moderní koncertní využití – například s doprovodem klavíru, jak uslyšíme i v dnešním programu.

Pod pojmem „divertimento“ zahrnovala historie hudby rozmanité druhy. V tvorbě Josepha Haydna vykrystalizovalo divertimento v cyklickou komorní skladbu, smyčcový kvartet. Haydn psal také divertimenta pro dechové nástroje, pro něž byla charakteristická pětivětá struktura se dvěma menuety. Z tohoto typu vycházel Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) a odpovídá mu pětice Divertiment K 439b pro dva klarinety (či basetové rohy) a fagot, datovaná přibližně rokem 1783; nástrojové obsazení umožňuje také jiné alternativy – například s hobojem, jako v dnešním programu. Autenticita těchto divertiment zůstává dodnes sporná. Nejstarší zmínkou o nich je dopis Konstance Mozartové nakladateli Andrému z 31. května 1800, v němž sděluje, že opisy vlastnil Mozartův přítel, klarinetista Anton Stadler, byly mu však prý odcizeny. Jako pramen tedy slouží pouze nejstarší tisky z počátku 19. století, podklady k jejich vydáním se však nedochovaly. Úvahy, že autorem skladeb mohl být sám Stadler, vyvrací srovnání s jeho vlastními dochovanými skladbami. V úvodním Allegru Divertimenta č. 4 B dur je prvními takty v unisonu všech nástrojů navozen moment očekávání, prostá myšlenka se v dalším průběhu dále rozvíjí. Zpěvné Larghetto vystřídá Menuet s triem, následuje důstojně znějící Adagio a rozmarné Rondo.

Počátkem roku 1798 zkomponoval Ludwig van Beethoven (1770–1827) v rychlém sledu trojici smyčcových trií, op. 9, dokončil Klavírní sonátu c moll, op. 10, tři houslové sonáty, op. 12, a Trio B dur, op. 11, pro obsazení klavír, klarinet a violoncello, přičemž klarinet může být nahrazen houslemi a violoncello fagotem. Skladba prezentuje různé stránky Beethovenovy povahy, vážnou a energickou, a také tu, která vychází vstříc hudebnímu vkusu své doby a projevuje i smysl pro humor. Dílo lze charakterizovat jako ušlechtilou zábavnou hudbu. Výrazné hlavní téma první věty uplatňuje v klavíru četné odstíny, pomalou větu otevírá violoncello a jeho zpěvnost větě vládne. Třetí věta je dokladem Beethovenova mistrovství variační práce. Ve vídeňském Dvorním divadle měla 15. října 1797 premiéru opera skladatele Josepha Weigla (1766–1846) Lʼamor marinaro ossia Il corsaro (Láska námořníkova aneb korzár) a Beethoven zvolil pro závěrečnou větu, kterou tvoří devět variací, jako téma melodii árie „Pria chʼio lʼimpegno“ (Než se k tomu zavážu), kterou si tehdy prozpěvovala doslova celá Vídeň; trio proto získalo přídomek „Gassenhauer-Trio“ (Gassenhauer – odrhovačka). Pojmenování nebylo myšleno nijak hanlivě a Beethovenovi lichotilo. První recenze po vydání tiskem v roce vzniku shrnula: „Toto trio není místy právě snadné, avšak přece plynulejší než jiné autorovy skladby, a s klavírem tvoří ansámbl dobré spojení. Při svých mimořádných znalostech harmonie a lásce k vážné kompozici by nám mohl autor přinést mnoho dobrého, co by překonalo fádní skladby často proslulých mužů, jen kdyby chtěl psát přirozeněji a nevyhledával cosi neobvyklého.“

Se vznikem Koncertních kusů pro klarinet, basetový roh a klavír, op. 113 a 114, Felixe Mendelssohna Bartholdyho (1809–1847) souvisí skladatelovo přátelství s vynikajícími klarinetisty a hráči na basetový roh, Heinrichem Bärmannem (1784–1847) a jeho synem Carlem Bärmannem (1810–1885). Bärmannovi byli považováni za jedny z posledních skutečných mistrů hry na basetový roh, který se v průběhu 19. století stal nástrojem minulosti; nahrazoval jej fagot, basklarinet, někdy také violoncello. Podle vyprávění Carla Bärmanna se s Mendelssohnem seznámili roku 1827, dva roky nato byl skladatel jejich hostem v Mnichově, kde dokončoval svůj klavírní koncert, v zimních měsících 1832–1833 naopak strávili Bärmannovi měsíc v Berlíně, s Mendelssohnem společně koncertovali a přátelská setkání se opakovala. „Mendelssohn už před delší dobou slíbil, že pro otce a pro mne napíše duo,“ psal mladší Bärmann. Skladatel prý vzpomínal na vynikající menu, jaké mu u Bärmannů kdysi naservírovali. Nyní předvedli své kuchařské umění u skladatele doma, a tak se konečně dočkali slíbené kompozice. Duo, op. 113, nese datum 30. prosince 1832. „Téhož večera jsme si je přehráli a po několika drobných změnách jsme byli z rozkošné skladby stále nadšenější.“ Začátkem ledna ji uvedli veřejně a krátce nato vznikl, zřejmě už bez kulinářského úplatku, Koncertní kus d moll, op. 114, který nese datum dokončení 19. ledna 1833. Obě skladby jsou vlastně miniaturními koncerty, jejichž virtuózní pojetí je svědectvím umění obou Bärmannů a skladatelova smyslu pro virtuózní možnosti jejich nástrojů.

Také Čtyři madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot Bohuslava Martinů (1890–1959) vznikly pro konkrétní interprety, pro soubor Trio dʼanches de Paris. Martinů je dokončil na Nový rok 1938 v Nice, originální název ve francouzštině zněl Quatre madrigaux. Je to první případ, kdy se v názvu skladby u Martinů objevuje odkaz na hudbu renesance jako znamení návratu k historickým vzorům. Pojem madrigal označoval jak lyrickou básnickou formu, tak vícehlasou vokální skladbu a Martinů taková díla mohl slyšet v Praze při hostování souboru The English Singers, který začátkem roku 1922 vystoupil na „anglickém večeru“ České filharmonie. Skladatele mohla zaujmout samotná neformální prezentace souboru: „Zasednou ke stolu jako zpěváci doby alžbětinské, vytáhnou nějaké sešitky..., mrknou na sebe a začnou zpívat, spíš jako by si jen povídali..., jako by se v husté koruně stromu rozštěbetal houf ptáků nejlíbeznějších hlásků,“ takový dojem zanechal koncert na recenzenta. Martinů volil volně pojatou strukturu sonátového cyklu, jednotlivé hlasy jsou značně samostatné, polyfonní sazba se nevyhýbá disonancím. V druhé větě má hlavní slovo svrchní hlas jako jakýsi „cantus firmus“, četné jsou imitační postupy, třetí věta v třídílné formě odpovídá scherzu a hráčům poskytuje možnost uplatnit technickou virtuozitu a plnou souhru.

Zbyněk Matějů (*1958) je autorem jevištních děl, filmové hudby, vokálních, instrumentálních a komorních děl, jeho filmografie zahrnuje čtyři desítky titulů. Velké úspěchy zaznamenaly jeho balety Golem, Čarodějův učeň, Komboloi, Malá mořská víla, Malý princ pro Laternu magiku, pro Nederlands Dans Theatre vytvořil balet Secret Life. Je také spoluautorem knihy The Art of Digital Orchestration (2020). Četná jeho díla získala domácí i zahraniční ocenění, vyučuje na Akademii múzických umění v Praze a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pohostinsky přednáší na zahraničních univerzitách. Ke vzniku dnes premiérované skladby Overloading (Přetížení) pro hoboj, klarinet, fagot a klavír autor říká: „Skladba byla iniciována souborem In modo camerale, se kterým jsme se již jednou pracovně setkali v devadesátých letech na festivalu Pražské jaro. S klavíristou Danielem Wiesnerem pak spolupracujeme dlouhodobě (mimo jiné mi nahrával i klavírní part ke všem 52 dílům televizního večerníčku Žížaláci). Termín ‚overloading‘ se běžně používá v různých oborech: od programování přes techniku (fyziku) až po psychologii či fitness. Mě zaujalo přetížení v souvislosti se sémantikou, kdy jednotlivé prvky získávají v průběhu času a ve vybraných kontextech více odlišných významů a mohou rozostřovat komunikaci a vytvářet nové vztahy.“

Soubor In modo camerale založili v roce 1984 hráči na dechové nástroje, tehdy ještě posluchači Pražské konzervatoře. Stali se laureáty mezinárodní soutěže Concertino Praga 1984 a dvojnásobnými vítězi Duškovy mozartovské soutěže (1985, 1986). Později přibyl klavírista (od roku 1994 Daniel Wiesner), čímž mohl soubor značně rozšířit svůj repertoár a obohatila se též jeho zvuková barevnost.

Dnes In modo camerale vystupuje na domácích i zahraničních pódiích a mezinárodních festivalech. Na svém kontě má několik kompaktních disků, prémii Českého hudebního fondu za provedení koncertu v pražském Rudolfinu roku 1992 a v roce 1994 byl nominován na cenu Talent roku. Ve stejném roce získala jejich nahrávka komorních skladeb Bohuslava Martinů vydaná studiem Matouš nejvyšší ocenění v říjnovém čísle francouzského hudebního měsíčníku Diapason. V roce 1996 se soubor stal finalistou Mezinárodní soutěže komorní hudby v japonské Ósace a obdržel také Zvláštní cenu Českého spolku pro komorní hudbu. V prosinci 2002 absolvoval úspěšné koncertní turné po Španělsku.

Soubor In modo camerale premiéroval řadu skladeb českých i zahraničních autorů (mimo jiné Jindřicha Felda, Jana F. Fischera, Luce Grethena, Jana Hanuše, Lukáše Hurníka ad.), z nichž mnohé nahrál také pro Český rozhlas. Jako příklad z roku 2026 uveďme Triosonatu in E Jaroslava Pelikána, která zazněla na závěrečném koncertě Svatovavřinecké sezony Pražského jara.

Jana Brožková je laureátkou soutěže Pražského jara 1991, vítězkou Concertina Praga 1983, držitelkou Evropské ceny z Curychu z roku 1988 a vítězkou soutěže IDRS v Evanstone ve Spojených státech z roku 1997. V roce 1998 získala cenu Talent roku. Do roku 2002 byla sólohobojistkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze, nyní tuto pozici zastává v České filharmonii. Od roku 1999 vyučuje na Akademii múzických umění v Praze.

Ludmila Peterková pokračovala ve svých studiích na Pařížské národní konzervatoři. V klarinetové soutěži Pražského jara 1991 získala 2. cenu (1. cena nebyla udělena), za výkon na festivalu Mladé pódium 1994 získala cenu Hudebních rozhledů. V letech 1994–1998 byla členkou Pražské komorní filharmonie, v České televizi moderovala pořad Terra musica. Od roku 1994 vyučuje na Pražské konzervatoři.

Jaroslav Kubita byl do roku 1996 sólofagotistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, nyní je sólofagotistou České filharmonie. Ve fagotové soutěži Pražského jara 1991 získal 1. cenu, Cenu města Prahy a Cenu nadace Český hudební fond. Je rovněž laureátem soutěží v Mnichově (1987) a Manchesteru (1989). Od roku 2009 pedagogicky působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Daniel Wiesner obdržel již během studií Zvláštní cenu Hlávkovy nadace. Je držitelem 1. ceny z klavírní soutěže v Glasgow 1990 a 4. ceny z Lisabonu 1991. V letech 2008–2013 vyučoval hru na klavír na konzervatoři v Pardubicích, v roce 2009 obdržel Cenu České hudební rady. Od roku 2012 působí v Oddělení klavírní spolupráce HAMU v Praze. Jako sólista a vyhledávaný komorní hráč vystupoval v mnoha zemích Evropy i ve Spojených státech amerických.