Český spolek pro komorní hudbu • Javier Arrey

Rok 1840 byl v životě skladatele Roberta Schumanna (1810‒1856) takřka osudový. Přes dlouhotrvající nesmiřitelný odpor Friedricha Wiecka se oženil 12. září 1840 ve vesnickém kostele v Schönefeldu u Lipska s jeho dcerou, klavíristkou a skladatelkou Clarou Wieckovou. I když novomanželé s Wieckem přerušili veškeré styky, Clařin otec se nevzdal snah jejich vztah pošpinit. Rozšiřoval dokonce tištěný pomlouvačný pamflet, tím se však dopustil chyby. Zeť zažaloval tchána u apelačního soudu pro pomluvu a soud rozhodl ve prospěch Roberta a Clary. Novomanželům konečně nastaly lepší časy.

Objem tvorby Schumannova „písňového roku“ 1840 je ohromující: zahrnuje cykly Myrty, op. 25, Tři básně na Emanuela Geibela, op. 30, Tři zpěvy na Adelberta von Chamisso, op. 31, Dvanáct písní, op. 35, Šest básní z Malířova zpěvníku, op. 36, Kruh písní, op. 39, Pět písní, op. 40, dále cykly Láska a život ženy, op. 42, Romance a balady, op. 45 a 49, a Láska básníkova, op. 48.

Texty původně dvaceti, později jen šestnácti vybraných písní Schumannova písňového cyklu Dichterliebe (Láska básníkova) pocházejí z Lyrického intermezza, sbírky 65 básní Heinricha Heineho (1797‒1856). Její prolog vypráví o smutném rytíři, jehož v noci navštíví krásná víla. Tančí s ní, dokud ho denní světlo nevrátí do reality. Nakonec staré „zlé“ písně, marné sny a bolesti lásky hrdina pohřbí do obrovské rakve, kterou dvanáct obrů vhodí do moře. Ač Heine měl na mysli primárně básníkovu lásku k poezii, v Schumannově cyklu dominuje poloha milostně lyrická, oslava lásky, přírody, života. Schumann akcentuje jemnou řeč květin, snů a pohádek, texty si přizpůsobuje, aby dosáhl požadovaného účinku. Citový obsah domýšlí i tam, kde básnická předloha mlčí. Bohatý klavírní part je hlasu rovnocenným partnerem a výrazně se podílí na umocnění atmosféry.

Celý cyklus je horoucím vyznáním lásky Roberta Schumanna ke Claře. Je vysloveno již v úvodu první písně Im wunderschönen Monat Mai hudební citací první věty Klavírního koncertu Clary Schumannové z roku 1835. Zajímavé je, že ačkoli je cyklus spojován hlavně s mužským hlasem, skladatel jej věnoval sopranistce Wilhelmině Schröder-Devrient, což svědčí o primární představě hlasu ženského! Přesto poprvé provedl Lásku básníkovu muž, barytonista Julius Stockhausen spolu s osmadvacetiletým Johannesem Brahmsem u klavíru.

Pedro Humberto Allende (1885‒1959), narozený v Santiagu de Chile, je považován za zakladatele chilské národní hudby. Vystudoval hru na housle, hudební teorii a skladbu na Národní konzervatoři ve svém rodném městě a chilská vláda ho pak vyslala do Evropy, aby se tam seznámil s evropskými metodami hudební výchovy. Ve Francii navázal přátelství s Debussym, Fallou, Ravelem či Massenetem a ve Španělsku se živě zajímal o spojení lidového folkloru a vážné hudby. Po návratu vyučoval harmonii a kompozici na Národní konzervatoři v Santiagu de Chile, vybudoval systém hudební výchovy na veřejných školách a komponoval. Stal se mezinárodně uznávaným umělcem a v roce 1928 navštívil i Prahu jako viceprezident hudební sekce 1. kongresu lidových umění.

Allendovu tvorbu na impresionistických základech obohacují folkloristické prvky, rytmy a tance chilského venkova. V symfonické básni Hlas ulic (1920) využil křiku ulice, vyvolávání prodavačů. Allendeho folklorismus reprezentují i Chilské rolnické scény pro orchestr (1914), jejichž premiéru dirigoval v Madridu.

Seis cantos infantiles (Šest dětských písní) vzniklo v roce 1926 na triviální popěvky původně pro dětský sbor (Kluk koupil vajíčko, Udělejme teď tuhle malou věc, Pimpín Sarabin, Zítra je neděle, Červená bavlna a Kmotra žába). Stručné písničky jsou ryzím příkladem Allendovy lidové inspirace. V protikladu k nim 12 Tonadas de Cáracter Popular Chileno (Dvanáct melodií chilského lidového charakteru) pro sólový klavír (1918‒1922), drobností, jež ve skutečnosti žádné citace lidové hudby neobsahují. Jde v nich o vlastní nápady, tedy o tvůrčí využití folkloru způsobem podobným Janáčkovu či Bartókovu.

Pedro Humberto Allende (1885‒1959), narozený v Santiagu de Chile, je považován za zakladatele chilské národní hudby. Vystudoval hru na housle, hudební teorii a skladbu na Národní konzervatoři ve svém rodném městě a chilská vláda ho pak vyslala do Evropy, aby se tam seznámil s evropskými metodami hudební výchovy. Ve Francii navázal přátelství s Debussym, Fallou, Ravelem či Massenetem a ve Španělsku se živě zajímal o spojení lidového folkloru a vážné hudby. Po návratu vyučoval harmonii a kompozici na Národní konzervatoři v Santiagu de Chile, vybudoval systém hudební výchovy na veřejných školách a komponoval. Stal se mezinárodně uznávaným umělcem a v roce 1928 navštívil i Prahu jako viceprezident hudební sekce 1. kongresu lidových umění.

Allendovu tvorbu na impresionistických základech obohacují folkloristické prvky, rytmy a tance chilského venkova. V symfonické básni Hlas ulic (1920) využil křiku ulice, vyvolávání prodavačů. Allendeho folklorismus reprezentují i Chilské rolnické scény pro orchestr (1914), jejichž premiéru dirigoval v Madridu.

Seis cantos infantiles (Šest dětských písní) vzniklo v roce 1926 na triviální popěvky původně pro dětský sbor (Kluk koupil vajíčko, Udělejme teď tuhle malou věc, Pimpín Sarabin, Zítra je neděle, Červená bavlna a Kmotra žába). Stručné písničky jsou ryzím příkladem Allendovy lidové inspirace. V protikladu k nim 12 Tonadas de Cáracter Popular Chileno (Dvanáct melodií chilského lidového charakteru) pro sólový klavír (1918‒1922), drobností, jež ve skutečnosti žádné citace lidové hudby neobsahují. Jde v nich o vlastní nápady, tedy o tvůrčí využití folkloru způsobem podobným Janáčkovu či Bartókovu.

Chilský skladatel a klavírista Luis Saglie (*1974) vystudoval klavír a kompozici na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, ve studiích pak pokračoval na Vysoké hudební škole ve Vídni. Postupem času si získal mezinárodní renomé skladatele, klavíristy, dirigenta a pedagoga, známý je rovněž jako umělecký ředitel Sydney Music Salon v Austrálii. Opera El día de la liberación (2005) měla premiéru ve Vídni, Klavírní koncert č. 1 „Kookabura Concerto“ (2024) v Teatro Municipal v Santiagu de Chile. Saglieho klavírní sonáty souborně nahrál Stefan Stroissnig. V červenci 2026 se uskutečnila premiéra Fantazie El Angelito de Violeta Chilským národním symfonickým orchestrem.

Dnešní večer přináší světovou premiéru Saglieho skladby In the Mirror of Memories (V zrcadle vzpomínek), písňového cyklu pro baryton a klavír. Vznikala od loňského roku na objednávku pěvce Javiera Arreyho. Písně jsou hudební poctou Natalii Bauer-Lechnerové (1858‒1921), oddané přítelkyni Gustava Mahlera. Rakouská houslistka si od raného mládí vedla soukromé deníky a její zachované písemné vzpomínky prozrazují leccos z osobního, profesního a tvůrčího života Gustava Mahlera v období 1890‒1901, do okamžiku, než se zasnoubil s Almou Schindlerovou. Deníky, vydané pod názvem Mahleriana, byly vlastnictvím nedávno zesnulého Mahlerova životopisce Henryho-Louise de la Grange. Ten upozornil, že řada stránek z nich byla vytržena, zničena a vůbec se neví, jaké intimní skutečnosti mohly či nemohly obsahovat…

Don Quijote à Dulcinée (Don Quijote k Dulcinei), sbírka tří písní pro baryton a doprovod, je posledním dokončeným dílem Maurice Ravela (1875‒1937). Francouzský skladatel ji složil v roce 1932 na básně Paula Moranda. Existuje jednak ve verzi pro sólový hlas a orchestr, jednak ve verzi s klavírem. Ravel obdržel v červnu 1932 zakázku na tři španělské písně pro film Don Quijote rakouského režiséra Georga Pabsta, v němž měl titulní roli ztvárnit legendární pěvec Fjodor Šaljapin. Termín pro odevzdání partitury byl 15. srpen 1932, avšak Ravel nestíhal a dohodl s produkční společností, že dodá první píseň do 15. září a další dvě do října. 2. října 1932 produkční společnost nemaje v ruce ani notu smlouvu s Ravelem zrušila a oslovila jiného skladatele, Jacquesa Iberta. Skladatel Darius Milhaud vzpomínal: „Oslovili nejdřív Fallu, pak Ravela, pak Grečaninova, pak mě, pak znovu Ravela a nakonec to byl Ibert, kdo hudbu k tomuto filmu s obvyklou spolehlivostí a dovedností složil. Přitom ale Ravel už měl smlouvu a pracoval na tom… Filmaři mají dost zvláštní zvyky!“ Vyšachovaný Ravel produkční společnost zažaloval a soudil se o odškodné 75 000 franků!

Sedmiminutový triptych je originální poctou Cervantesovu hrdinovi a s odstupem mnoha let reflektuje inspirace Ravelových mistrovských děl španělského tvůrčího období. Jinak se však hlásí k mnohem úspornější estetice. Jednotlivé písně jsou věnovány význačným francouzským barytonistům: první Romantická píseň (Guajira – vyznání lásky k Dulcinee) Robertu Couzinouovi, druhá Epická píseň (Basque zortzico – modlitba k svatého Michaelu a Jiřímu) Martialu Singherovi a třetí Pijácká píseň (Jota aragonesa – oslava vína, pití a života) Rogeru Bourdinovi. Druhý jmenovaný, Martial Singher, triptych premiéroval 1. prosince 1934; pařížský Orchestre Colonne tehdy dirigoval Paul Paray.

Americký skladatel, klavírista a pedagog Rubin Goldmark (1872‒1936), narozený v New Yorku, byl synovcem v Evropě úspěšného operního skladatele Karla Goldmarka. Získal titul bakaláře na newyorské City College a pak odjel do Vídně studovat hudbu, klavír a skladbu na tamní konzervatoři. Po návratu začal vyučovat na konzervatoři v New Yorku, a to právě v době ředitelování Antonína Dvořáka, jehož se stal soukromým žákem. Goldmark vyučoval George Gershwina a Aarona Coplanda, který o něm prohlásil: „Je to suchý akademik a zamrzlý pedant!“ Vděčnější Gershwin však Goldmarkových rad využíval při kompozici Klavírního koncertu a Rhapsody in blue. V roce 1924 se Goldmark stal vedoucím katedry kompozice na nově otevřené Juilliard School of Music v New Yorku, kde působil až do své smrti.

Prairie Idylls (Prérijní idyly) jsou čtyřvětou klavírní suitou z roku 1914 s příznačnými názvy: The First Anemone (První sasanka), The Meadow Lark (Skřivan luční), From the Old Mission (Ze staré misie ‒ zřejmě se jedná o nejstarší trvalé evropské osídlení v Americe, Old Mission v zálivu Grand Traverse v Michiganu) a In Prairie – Dog Town, čímž je míněna kolonie psounů prérijních, zvířátek příbuzných našeho sysla, zvědavě vykukujících ze svých nor.

Cyklus Písně milostné Antonína Dvořáka (1841‒1904) vznikl v roce 1888 přepracováním osmi písní z dřívějšího cyklu Cypřiše (1865). Skladatel zpravidla zachoval jejich harmonicko-melodickou podstatu, zaměřil se však na lepší deklamační vyznění básnického textu Gustava Pflegera Moravského. Ze stejného důvodu také zasáhl do rytmické struktury písní a zpřehlednil (snad i zjednodušil) klavírní part. Písně lyricko-milostného charakteru vyšly v českém originálu s německou mutací roku 1889 u Simrocka. Datum a místo premiéry této skladby dosti překvapivě není známo; neznáme ani jména prvních interpretů.

Americký barytonista chilského původu Javier Arrey, u něhož kritika oceňuje kultivovaný hlas, muzikálnost i herecké výkony, je častým hostem Vídeňské státní opery, Metropolitní opery v New Yorku, Palau de Les Arts ve Valencii a dalších evropských i amerických operních domů a divadel. Spolupracoval s řadou významných dirigentů a k jeho nejčastějším operním rolím patří Belcore (Nápoj lásky), hrabě Almaviva (Figarova svatba), Giovanni (Don Giovanni), Jago (Otello), Rodrigo (Don Carlos) a další. Kromě opery se Javier Arrey věnuje i koncertnímu vystupování a jeho repertoár zahrnuje rovněž písňovou tvorbu včetně Biblických písní a Cigánských melodií Antonína Dvořáka.

Na svém kontě má také několik úspěchů a ocenění – v roce 2011 získal cenu CulturArte na soutěži Operalia v Moskvě a byl rovněž finalistou prestižní soutěže BBC Cardiff Singer of the World. V roce 2017 obdržel od chilského Národního kongresu medaili cti za své umělecké úspěchy a iniciativu zaměřenou na zpřístupnění opery těm, kteří nemají možnost zúčastnit se živých představení. Je také absolventem programu Cafritz pro mladé hudebníky při Washingtonské národní opeře.

Javier Arrey měl příležitost dvakrát vystoupit před Nejvyšším soudem Spojených států amerických na pozvání soudkyně Ruth Bader Ginsburgové, která ocenila jeho umělecké kvality a také jeho schopnost zaujmout nové publikum, zejména pak mladé lidi, kteří jsou dle jejích slov „nezbytní k tomu, aby opera zůstala živou součástí současné hudební scény.“

O tom svědčí i jeho projekt Feel the Opera Initiative, který si klade za cíl přiblížit kouzlo opery dětem v místních školách a novému publiku obecně. Když se jeden z hlavních představitelů místní operní společnosti zeptal Javiera Arreyho, jak by mohli přilákat více dětí a rodin na operní představení, barytonista mu odpověděl: „Možná, že ta správná odpověď je čokoláda. Je to jedna z nejlepších věcí, co máme – a jak nejlépe člověk zpropaguje čokoládu? Určitě ne tím, že začne vykládat nudná fakta o jejím složení a podobně – stačí přinést tu nejlepší čokoládu a říct, ať ji člověk ochutná. A stejně tak jsme to udělali s operou.“ Namísto návštěvy operních domů mají tak lidé díky projektu možnost „ochutnat“ operu přímo ve svém prostředí v podobě vzdělávacího a interaktivního koncertního zážitku.

Jeden z dalších osobních projektů Javiera Arreyho se jmenuje Sharing Music, Sharing Love, a jeho posláním je nabídnout profesionální umělecká vystoupení lidem na místech, která obvykle nemají přístup ke klasické hudbě – díky spolupráci a partnerské podpoře různých organizací se podařilo uspořádat řadu koncertů a recitálů v nemocnicích, věznicích, kostelech a azylových domech ve Spojených státech i mimo ně, a to dokonce i v online podobě během koronavirové pandemie. Jak sám barytonista říká: „Tvorba každého umělce dosahuje svého nejvyššího naplnění teprve tehdy, když má možnost se o ni podělit s někým dalším.“

Jan Dušek je český klavírista a hudební skladatel, který v obou svých oborech usiluje o propojení tradice se současností a oslovuje tak řadu interpretů i široké publikum. Vedle koncertní a skladatelské činnosti působí také jako pedagog skladby na Hudební akademii múzických umění v Praze.

Jako klavírista se specializuje především na interpretaci méně známých děl 20. století – pro Český rozhlas pořídil mimo jiné unikátní nahrávku kompletního klavírního díla Rudolfa Karla a s českou sopranistkou Irenou Troupovou vydal mezinárodně oceňované album písní Viktora Ullmanna. V roce 2021 spolu s ní a dalšími interprety nahráli také komplet písní česko-německého hudebního skladatele Hanse Winterberga.

Kromě Javiera Arreyho doprovází Jan Dušek i další významné pěvce, jako jsou Jana Sibera, Jana Hrochová či Roman Janál. Řada hudebních skladatelů mu rovněž svěřila premiérová provedení svých děl (Juraj Filas, Ivan Kurz, Zdeněk Bartošík, Daniel Chudovský ad.). Koncertoval po celé Evropě, Izraeli a Hongkongu a opakovaně účinkoval na hudebních festivalech, včetně Pražského jara, Věčné naděje či Festivalu junger Künstler Bayreuth.

Jeho klavírní interpretace byla formována řadou významných osobností – studoval pod vedením rakouského klavíristy Roberta Lehrbaumera, čínské pianistky Xiao-Mei Zhu a Angličana Gordona Fergus-Thompsona, absolvoval také mnoho mistrovských kurzů mimo jiné u klavíristů Cypriena Katsarise, Angely Hewitt či Lilit Grygorian.

Jako hudební skladatel na sebe upozornil již během studia na pražské HAMU opakovaným vítězstvím v několika skladatelských soutěžích. Jedním z jeho nejvýznamnějších děl je cyklus Chalomot yehudi’im (Židovské sny), oceněný Cenou Gideona Kleina a Cenou veřejnosti v soutěži NuBERG; tato skladba byla dokonce vybrána ke koncertu živě přenášenému Evropskou vysílací unií (EBU), čímž se dostala k posluchačům po celém světě. Pozoruhodná je také skladba Unsent Letter, zkomponovaná jako povinná pro Soutěž Pražského jara v kategorii sólový klarinet. Mezi interprety této i jeho dalších skladeb patří přední osobnosti české i světové hudební scény. Jeho tvorba se vyznačuje emocionální působivostí, v kompozici pracuje jak s tonalitou, tak s hudebními prvky a technikami 20. století.

K nejnovějším kompozičním i interpretačním počinům Jana Duška patří mimo jiné Tři smutné písně pro soprán, tenor a klavír na verše Oldřicha Böhma, které zkomponoval pro mezinárodní hudební festival Ullmannovské slavnosti. S tímto festivalem spolupracoval i v minulosti – na jeho 3. ročníku byla v roce 2022 premiérově uvedena jeho klavírní skladba Čekání na úsvit – Hommage à Viktor Ullmann. Na podzim Jana Duška coby interpreta můžeme slyšet kromě pražského Rudolfina například na zámku Dobrohoř v programu složeném ze skladeb Viktora Kalabise, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jeho dílo pak zazní mimo jiné v rámci festivalu Plzeňský podzim.