Česká filharmonie • Sien Čang

Svoji Osmou symfonii G dur, op. 88, napsal Antonín Dvořák (1941–1904) mezi srpnem a listopadem 1889, v období klidu a spokojenosti, které se v díle odrazily. Skladatel netvořil na objednávku nebo z jiného vnějšího popudu, ale z vnitřní nutnosti komponovat a vytvořit další velké dílo. Většina symfonie vznikla na Dvořákově letním sídle ve Vysoké u Příbrami v nezvykle krátkém čase a její hudba je malebná, noblesní a vyrovnaná, plná lásky k lidem i k přírodě. Originálně a pestře střídá nálady a hudební charaktery, od idylického přes taneční po pochodový. Symfonie má obvyklé čtyři věty, jejich formové řešení je však netradiční, zvláště pokud jde o krajní části. První i poslední věta jsou vystavěny v sonátové formě, přičemž u poslední věty to není vůbec typické. Druhá věta představuje jakousi romantickou baladu, třetí věta je nezvyklým mollovým scherzem. Radostná finálová věta plnými doušky oslavuje krásu života.

Symfonii G dur Dvořák věnoval České akademii věd a umění, která ho jmenovala svým členem. Premiéra zazněla pod taktovkou skladatele 2. února roku 1890 na koncertě Umělecké besedy v pražském Rudolfinu. V zahraničí skladbu Dvořák osobně provedl už pouhých 11 týdnů po pražském uvedení – 24. dubna 1890 v Londýně. Zde se také skladatel dohodl na vydání tiskem s anglickým nakladatelem Novellem, a tím dovršil roztržku se svým dosavadním vydavatelem Simrockem z Berlína. Právě anglické vydání způsobilo podtitul symfonie „Anglická“, nikoli její charakter.

Své zážitky z premiéry sdílel Dvořák v dopise příteli V. J. Novotnému: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám i za ním u varhan sedící tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“ Věhlas symfonie se rychle šířil do celého světa, její vídeňská premiéra nadchla Johannesa Brahmse. Svoji americkou premiéru měla ještě před Dvořákovým příjezdem: v únoru 1892 ji v Bostonu dirigoval slavný Arthur Nikisch.

Kdo by neslyšel o pohádkách Tisíce a jedné noci? Kdo by neznal jejich moudrou vypravěčku, která obstála v souboji s krutým zlem? Sultán Šahrijár, přesvědčený o falešnosti a nevěrnosti žen, se každý den ožení s jednou pannou. Hned ráno po svatební noci jí pokaždé nechá setnout hlavu. Po třech letech těchto barbarských hrůz se krutému sultánovi za manželku dobrovolně nabídne Šeherezáda a požádá jej, zdali mu večer smí vyprávět příběh. Její vyprávění plné tajemství, kouzel a dobrodružství nekončí ani před svítáním. A jelikož je sultán zvědavý, jak bude příběh pokračovat, musí popravu odložit. Po dobu tisíce a jedné noci si krásná Šeherezáda takto zachraňuje život, až se jí podaří zcela obměkčit srdce krutého vládce. Sultán si nakonec uvědomí, že Šeherezáda svou moudrostí, věrností a láskou zachránila nejen sebe, ale i jeho samotného před dalším konáním zla. Právě tato sultánova proměna tvoří nádherné finále celé čtyřvěté skladby, kterou ruský skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov napsal v roce 1888 a pojmenoval ji Šeherezáda, symfonická suita pro orchestr, op. 35. Ještě téhož roku se v Petrohradě s úspěchem konalo první provedení díla, které dirigoval sám skladatel. Tehdy už byl slavným a respektovaným umělcem, kterého nejvíce přitahovaly náměty z oblasti lidové slovesnosti, zejména pohádky.

Také ve vlastním životě se Nikolaj Rimskij-Korsakov musel za svými sny vydat téměř pohádkově náročnou cestou. Ve dvanácti letech vstoupil do školy pro námořní kadety v Petrohradě a po jejím absolvování vyplul se školní plachetnicí na cestu kolem světa. Ve svých pamětech o ní podrobně píše a po šťastném návratu ji hodnotí: „Má plavba po cizích mořích skončila. Mnoho nesmazatelných vzpomínek na nádhernou přírodu dalekých zemí a daleká moře, mnoho i špatných, hrubých a odpuzujících dojmů z námořnické služby jsem si odnesl z této plavby, která trvala dva roky a osm měsíců. A co říci o hudbě a mé touze po ní?“ O tom následně pojednává naštěstí mnohem delší část těchto pamětí, a především jedinečné skladatelské dílo.

Čtyřvětá orchestrální suita Nikolaje Rimského-Korsakova je stejně jako sbírka orientálních pohádek plná tajemství, kouzel a dobrodružství. Začíná v unisonu a fortissimu, tématem znázorňujícím krutého sultána. Vzápětí se ozvou sólové housle, podle skladatelových slov „kreslící samu Šeherezádu, která jako by vyprávěla hroznému sultánovi své báječné pohádky.“ Téma Šeherezády na důležitých místech propojuje celé vyprávění jednotlivých příběhů, které vytvářejí pestrý kaleidoskop pohádkových postav a obrazů orientálního rázu: „Programem, kterým jsem se při kompozici Šeherezády řídil, byly jednotlivé, navzájem přímo nesouvisející epizody a obrazy z Tisíce a jedné noci, roztroušené po všech čtyřech částech suity: moře a Sindibádův koráb, fantastické vyprávění kralevice Kalendera, princ a princezna, bagdádský svátek a koráb, rozbíjející se o skálu s měděným jezdcem.“ Původně skladatel jednotlivé části podle těchto příběhů dokonce pojmenoval, ale v tištěném vydání programní názvy zrušil: „Pídit se v mé skladbě po příliš určitém programu bylo pro mne nežádoucí.“ Mnohem důležitější byla pro něj skutečnost, „že jsou to různá vyprávění jedné osoby, a tou je právě Šeherezáda.“ Hudební téma, kterým Rimskij-Korsakov Šeherezádu vykreslil, je přímo ztělesněním půvabu, vznáší se s přirozenou lehkostí, vyzařuje pocit bezpečí a lásky. Současně je důvtipné, v průběhu díla se ukazuje i v jiných výrazových polohách, čímž vzbuzuje další a další zvědavost. Naplno se jeho síla projeví v samém závěru díla, přinášejícím mírumilovnou proměnu sultánova tématu. Když se sultán konečně smíří se světem a se sebou samým, děje se tak v útěšném a něžném objetí Šeherezády.

„Moje příjmení Čang znamená v čínštině ‚otevřít‘ a křestní jméno Sien znamená ‚struna‘, doslova tedy ‚otevřená struna‘. Moje cesta začala u mých rodičů – už podle svého jména jsem tušila, že snili o tom, že se jednou budu věnovat hudbě, a jako nástroj pro mě vybrali klavír. Narodila jsem se na konci Kulturní revoluce, kdy byly všechny západní nástroje spáleny nebo zničeny, takže nebylo kde sehnat klavír, který by mi rodiče mohli koupit. A proto, když mi byly asi čtyři roky, se můj otec, který byl nástrojařem a vyráběl housle, kytary a violoncella, rozhodl, že mi klavír postaví. Věděl, jak se klavír sestavuje, a tak to prostě udělal, vyrobil ho ručně z toho, co našel. Byl to opravdu životní dar.“

Takto popisuje svoje hudební začátky čínsko-americká dirigentka Sien Čang, která následně během svého hudebního studia změnila svůj obor na dirigování. Nečekaný zvrat přišel v jejích dvaceti letech, kdy se jí dostalo příležitosti zaskočit za svoji profesorku při zkouškách Mozartovy Figarovy svatby v Ústřední opeře v Pekingu. V současnosti tato úspěšná dirigentka působí již jedenáctou sezonu v čele New Jersey Symphony Orchestra, druhým rokem je rovněž hudební ředitelkou amerického orchestru Seattle Symphony, se kterým dlouhodobě spolupracuje už od svého debutu v roce 2008. Nedávno byla taktéž jmenována hlavní hostující dirigentkou čínského orchestru NCPA v Pekingu a nadále působí jako čestná dirigentka Milánského symfonického orchestru poté, co zde v letech 2009–2016 zastávala funkci hudební ředitelky.

Jako hostující dirigentka se Sien Čang v sezoně 2026/2027 představí mimo jiné s orchestry San Francisco Symphony, Los Angeles Philharmonic, Toronto Symphony či Sao Paulo Symphony, v Evropě kromě České filharmonie vystoupí například také s Londýnským filharmonickým orchestrem, Belgickým národním orchestrem a Symfonickými orchestry Berlínského a Francouzského rozhlasu. V posledních letech vynikla také v oblasti opery – úspěšně provedla díla Madama Butterfly a Tosca v Metropolitní opeře v New Yorku a navázala mimo jiné ve Finské národní opeře.

Sien Čang má za sebou několik významných ocenění – její nahrávka pro Deutsche Grammophon s díly Jennifer Higdonové a Kevina Putse s Filadelfským orchestrem a souborem Time for Three získala v roce 2022 cenu Grammy hned ve dvou kategoriích, cenou Emmy byly oceněny dva koncertní filmy, které vznikly ve spolupráci s New Jersey Symphony Orchestra během koronavirové pandemie. V roce 2023 jí byl udělen čestný doktorát Juilliard School a v roce 2026 byla zvolena členkou Americké akademie umění a věd.

Na otázku, co je podstatou dirigování, Sien Čang v jednom ze svých rozhovorů odpověděla: „Dirigování spočívá ve vedení, ale také v rozpoznání, kdy je třeba řídit a kdy naopak ustoupit, kdy nechat orchestr hrát a dát mu volnost, aby mohl skutečně hrát sám.“ Rozhovor zakončila svou vizí do budoucna: „Mým přáním je, abychom dokázali přilákat do koncertních sálů mladší publikum – děti s rodiči, mladé profesionály nebo lidi, kteří ještě nikdy nebyli na symfonickém koncertě. Doufám, že se nám to podaří; to je můj cíl a velice se na to těším.“