Smetanova Litomyšl • Jakub Hrůša

Začátek nového století znamenal v životě Ludwiga van Beethovena významný zlom. Zatímco Evropou zmítaly války vyvolané Velkou francouzskou revolucí, skladatel sám procházel hlubokou osobní krizí. Přibližně od roku 1798 se potýkal s postupným zhoršováním sluchu, jež navzdory snahám lékařů vyústilo v úplnou hluchotu. Pro Beethovena, který se po přesunu z rodného Bonnu do Vídně živil především jako klavírní virtuos, to byla mimořádně zdrcující rána. Pohroužen do vlastních problémů se v dubnu 1802 přesunul na klidné vídeňské předměstí a věřil ve zlepšení svého zdravotního stavu. To se bohužel nedostavilo a tak, přesvědčen, že nastupující hluchota předznamenává i blížící se konec jeho života, sepsal na podzim téhož roku tzv. heiligenstadtskou závěť. V nikdy neodeslaném dojemném dopise svým dvěma bratrům se teprve dvaatřicetiletý Beethoven vyznává z útrap, jež mu zhoršující se zdravotní stav přináší, a svěřuje se také s dřívějšími myšlenkami na sebevraždu. Ty však skladatel nakonec zapudil, smiřuje se s osudem a roste v něm odhodlání plně se věnovat vyššímu poslání. V následujících letech se tak Beethoven zcela oddal komponování a začala se psát nová kapitola jeho tvorby, kterou životopisci označují jako heroické období.

Právě v této době vznikly slavné symfonie Eroica, Osudová či Pastorální, klavírní sonáta Apassionata, první verze opery Fidelio a také Houslový koncert D dur. Skladatel svůj jediný koncert pro tento nástroj napsal na objednávku Franze Clementa, nadaného houslisty, skladatele a dirigenta Divadla na Vídeňce. Premiéra se konala 23. prosince 1806 a Beethoven údajně dokončil partituru jen několik dní předtím. Umělecká kvalita prvního uvedení tak zřejmě utrpěla vlivem nedostatečného zkoušení. Ačkoli posluchači přijali novou skladbu celkem vřele, postoj hudebních kritiků byl spíše rezervovaný, a tak s výjimkou několika málo uvedení koncert na dalších osmatřicet let prakticky upadnul v zapomnění. O jeho znovuobjevení se postaral v roce 1844 teprve čtrnáctiletý houslový virtuos Joseph Joachim, který jej s velkým úspěchem uvedl při svém debutu v Londýně. Od té doby se toto Beethovenovo dílo usadilo na repertoáru a stalo se jedním z pilířů houslové literatury po boku koncertů Brahmse, Brucha, Mendelssohna a Čajkovského.

Houslový koncert D dur klade na umělce ty nejvyšší hráčské nároky. Skladba má podobu klasického třívětého koncertu, jehož nálada je v kontextu ostatní Beethovenovy tvorby až nezvykle lyrická. Výše zmiňovaný heroismus patrný například v Eroice nebo v klavírních koncertech zde v celkovém charakteru díla ustupuje skladatelově obdivu k pastorálním motivům. V tomto ohledu stojí za pozornost zejména prostřední věta Larghetto. Beethoven se k tomuto nejpomalejšímu tempovému označení uchýlil ve svých orchestrálních dílech pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo ve Druhé symfonii, kterou dokončil právě během svého pobytu v Heiligenstadtu. Sólové housle hrají převážně ve vysokých rejstřících, melodie jsou postaveny na jednoduchých stupnicových bězích nebo rozložených akordech, orchestr zde převážně plní funkci harmonické kotvy a puls hudby se na některých místech téměř zastavuje. To vše dohromady tvoří dojem intimní zpovědi, již v posledních taktech přeruší hravý virtuózní motivek následující rondové věty.

Protagonistka dnešního večera Lisa Batiashvili hrála Beethovenův koncert poprvé v osmnácti letech a dosud jej považuje za mimořádné dílo: „Je to nebeská hudba, která nás přenáší do jiného světa. Beethoven napsal skladbu, která je neskutečně virtuózní, a přesto ji musíte zahrát tak lehce, jak to jen jde. Zvlášť v poslední větě musíte ukázat, co ve vás je, ale zároveň cítíte, že jste to stále vy, kdo slouží hudbě, nikoli ona vám.“

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. V říjnu 2025 obdržel medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění od prezidenta České republiky Petra Pavla. V prosinci 2025 mu prestižní časopis Musical America udělil titul Dirigent roku 2026 a o měsíc později byl vyhlášen Umělcem roku 2026 v rámci celosvětového hlasování prestižních International Classical Music Awards.